Bílý víno - Zlesak

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Povídky
 
                                                                                                                                                                                                       Bílý víno
 
 
 

Někdy si říkám jak je to možné, jeden za celý svůj život neudělá nic, nestará se, žije jenom žije, v jednom domě jedny dřevěný popraskaný okna, jedna střecha do které teče, tak se vezme kladivo a stará taška a podsune se plech aby nezatejkalo.  Jeden a tentýž kabát, třeba i nenahozený a ono to jde.
 
Druhý naopak vymýšlí a kutí, stará se a tvoří a přetváří, stěhuje se z místa na místo tápe a buduje.
 
Tak se mi tak jednou v životě stalo, že jsem v důvěřivosti podepsal , svému velice dobrému kamarádovi zástavu na barák a potom když se dostával do problémů a nebyl schopný splácet jsem musel koupit na splátky další zastavený dům, abych vyvázal oba a o ten svůj nepřišel.
 
Byla to doba pár let po revoluci po roce 1989  kdy hodně z nás podnikalo,  protože si myslelo, že vydělají spoustu peněz  jenomže jich to hodně neumělo a zkrachovali.
 
Byl to dům v zatáčce v Liberci Na Rudě, bez možnosti napojení  na kanalizaci. Patřil dvěma kulturistům, kteří si mysleli, že zde vybudují penzion a budou se mít dobře. Místo aby pracovali, vzali si na budovu úvěr a začali s budováním, přestavbami a přístavbami a tady záchody a tady sprchy a potom zase jinak, takže se záchody vybouraly a začaly se budovat jinde, na práci si najímali pracovníky a oni sami se opalovali na slunci, mazali se všelijakými těmi mastmi, jedli kuřata bez kůže a cpali se práškama, aby měly vypnuté svaly a aby byli samá šlacha a žádný špeky.
 
 
Jenomže to nedomysleli, úvěr nebyli schopni splácet a tak dům koupil můj kamarád, kterému jsem jedním podpisem na zástavní smlouvě podepsal ručení tím svým domem abych potom  pracně musel koupit i ten rozestavěný dům ke kterému jsem neměl zezačátku žádný vztah a platit úvěr, jinak bych o svůj dům přišel a to jsem tenkrát nechtěl.
 
 
Někdy je opravdu lepší si pořádně promyslet komu budete ručit svým majetkem, přijít o něj je potom tuze ale tuze jednoduché a nikdo Vám nic nedá. Nikdo nic.
 
 
Dům byl rozestavěný a prázdný.
 
 
V tom ošklivém dvoupatrovém domě kde bylo čtrnáct místností jsem podědil jednoho nájemníka,  který měl smlouvu na dobu neurčitou de fakto na dožití. Onen nájemník se jmenoval  pan  Mundil..
 
Byl to takový fousatý morous co jak se zdálo nikoho neměl,  bydlel v domě sám, pil pivo a víno, šoural se vždycky od domu ze zatáčky ke krámu, kde si koupil víno, krabicové, to si odnesl domů, krabice měl poválené po kuchyni,  i když se snažil udržovat si pořádek, věčně koukal z okna do zatáčky a když uviděl, že nějakému autu  odlítla poklice, tak pro ni šel a připíchnul a přidrátoval  ji na plot. Věčně ho bylo vidět,  jak stojí nebo sedí v  okně do ulice.
 
Za dům jsem platil splátky a musel ho, musel ho jednou dát do kupy  aby začal vracet peníze. Nebylo přijatelné pro mě, abych dům nechal prázdný a on chátral.
 
 
„Pane Mundil“  povídám  mu jednou,  „musím ten barák rekonstruovat, nemůžu s Vámi, potřebujeme tady natáhnout novou vodu, trubky, elektriku, musím Vás přemístit někam jinam mám pro Vás místo v Chrastavě, tam vydržíte, pak se vrátíte,“ koulel na mě očima, moc mi nevěřil, měl plnovous, škubala mu huba a nevěděl co na to říci.
 
 
„Začneme tady zatím  makat a až bude potřeba, tak hold bych Vás přestěhoval.“, Nevím  jestli to tenkrát vzal a nevím,  jestli se mu z domu chtělo či nechtělo, spíše jsem měl pocit, že by zde chtěl zůstat.
 
 
     Přišel jsem druhý den do domu, velký dvoupatrový dům, celý prázdný, nahoře v druhém patře byt Mundila.
 
Byl se mnou ještě Karel Bláha, známá postavička v Liberci, když měli dům ještě kulturisti tak tam pomáhal budovat a bourat a malovat okna a jak sám říkal :  „mně to bylo jedno co chtějí dělat jestli tady nebo tam, platili mi dobře a když jsem udělal záchody v přízemí a oni řekli, že budou v prvním patře a zase se bouraly, tak jsem je zboural a udělal v prvním patře, hlavně, že platili a platili dobře, když byli blbí tak co s nima. Byl to  malý rozdováděný rozvedený muž, který si již prošel basou,  vyučený malý malíř s knírkem,  vypadal jako středověký šermíř. Samé prdelky. Cigárko, pivečko a holky, volný život staršího  mládence.
 
 
Ráno jsme v jeden konkrétní den přijeli autem k domu, já jsem dole odemkl, šel jsem di prvního patra,  kde měl pan Mundil byt. Vždycky jsem zaklepal nežli a pan Mundil vyšel ven, jakmile mě slyšel.
 
Tentokrát klepu – nic, zaklepu znova, zase nic. Sáhnu tedy po klice a dveře do bytu byly otevřené.
 
Je otevřeno. Bylo docela sychravo ale z bytu šel náznak tepla jako by tam někdo právě před chvílí zatopil a někam si odskočil.
 
V chodbě nikdo, v kuchyni nikdo. „Pane Mundil !“ volám. Nic. V místnosti kde spal prázdná rozestlaná postel.
 
Otevřu druhou místnost,   která byla komplet vyklizená protože on obýval jenom kuchyň a místnost kde spal a víc nic a vidím otevřené okno a u okna berle.
 
Tak mě napadlo podívat se z okna. Dal jsem ruce na parapet, opřel se a vyklonil.
 
Hrklo to ve mně.
 
Myslel jsem, že mi švihne. Dole ležel pokřivený Mundil ,  hlava na kameni a krev.
 
„Karle,Karle!“ volám „Mundil je dole ! Vyskočil z okna!“
 
„Tý vole, já jdu pryč, já musím zmizet!“ začal křičet Bláha  „Já mám problémy s policií! Já tady nemůžu zůstat“!
 
Musíš zůstat, musíš zůstat, protože to by mi potom přišili! začalo mi  šrotit v hlavě.
 
Chyt jsem ho za rukáv. „Co blbneš, co by ti kdo mohl dokázat?“.
 
„Tak jo,“ zahučel po prvním šoku.
 
Zavolali jsme záchranku a zavolali policii. Přijela sanita, doktorka šla k němu vzápětí se k nám otočila a povídá zvýšením hlasem : „Proč voláte záchranku vždyť on je minimálně 12 hodin mrtvej“.
 
„A jak já to mám vědět?“ mumlal jsem, srdce mi bušilo. Moje první mrtvola.
 
Přijela policie. V zelené dodávce, policajt sto kilo v civilu. Hlava vyholená jenom takový proužek kolečko vlasů. Otočil tělo, kosti zachrastěly, husí kůže naskočila, zvláštní pocit.
 
 
Přijeli z kriminálky, radili se nahoře v bytě a potom vynesli verdikt : sebevražda.
 
My šli na policii, podat vysvětlení, byl z toho celý den zabitý a bez práce.
 
 
Druhý den po té co jsem tam nechal Karla tak jsem si všiml, že některé věci zmizely. Mundil jich moc neměl, chodil od domu ke krámu. Den předtím dostal důchod, jak jsem se později dozvěděl, tak u něho Karel byl, byl tam s kamarádem, popíjeli.  Mundil šel potom do večerky, prý do něho drklo auto, povalilo ho, ale on se zvedl, šel domů.
 
 
Co se stalo potom, od večera do rána – to nevím.
 
 
Snažil jsem se najít jeho dceru.
 
Když jsme se tak bavili, říkával mi „Víte, já vím, že mám dceru, ale manželka mi s ní nedovolila se po rozvodu stýkat, snažil jsem se s ní zkontaktovat, ale když to nešlo tak jsem to potom vzdal a už jsem se o další kontakt s dcerou nepokusil, považoval jsem to za zbytečné. Neměl jsem na to nervy, navíc se manželka odstěhovala někde do Cvikova, párkrát jsem za ní jel, neotevřela mi, co jsem měl dělat ?“ svěsil hlavu, vzpomínky mu pravděpodobně připomněly trpkou minulost,  na kterou chtěl zapomenout a již se s ní dál nezabývat. Je to pryč.
 
 
Protože jsem měl známého  u policie, zjistil jsem,  kde jeho dcera bydlí a rozhodl se vzít auto a zajet za ní, přece jenom v bytě zbyly nějaké ty jeho věci a já jsem o ně nestál. Připadalo mi blbé, že bych si je měl nechat a tak jsem se rozhodl ji  navštívit.
 
 
Dceru jsem skutečně našel, žila s přítelem, představil jsem se, sedli jsme si už nevím,  jestli to bylo v kuchyni nebo v obýváku a promluvil s ní.
 
 
„Dobře, přijedu, kouknu se, jak žil táta, víte, my jsme si byli cizí, táta se o mě nikdy moc nezajímal“ dodala a vůbec si nepřipadala, že jí v životě něco chybí. „Já si z bytu nic nevezmu“.
 
 
Přijela.
 
Nevzala. Vzala. Odvezla všechno, co tam bylo, nechala na podlaze ležet pár desetníků , které se odkudsi zakutálely kamsi.
 
„Stejně to je divné“ řekla mi,  když se se mnou loučila. „V celém bytě jsme nenašli ani korunu“.
 
 
Tak o to jí šlo ? O peníze. Myslela si, že táta někde schovával peníze na stará kolena, proto to všechno odvezli jeden kus starého nábytku po druhém a šaty a hadry a cetky, protože hledali – peníze.
 
 
Snažil jsem se ho tehdy  osm a padesátiletého starce nebo chlapa nebo muže  dostat tenkrát do domova důchodců, ale řekli mi, je moc mladý.
 
 
Do domova důchodců berou někde od šedesáti pěti někde dokonce až od sedmdesáti let a to mu,  mělo býti za hodně dlouhou dobu. Možná také proto, že byl sám, že neviděl budoucnost v tom svým životě jakožto nezaměstnaný na podpoře a bez přátel akorát pár sousedů co občas pozdravil venku na ulici.
 
 
On si pan Mundil rád dal to své bílé víno, aby zapomněl. Bílé víno, nostalgie, důchod co druhý den není, možná trochu falešná pomoc kamarádů, třeba se bál, že se bude muset odstěhovat někam, kde to neznal  a nevěděl kam.
 
Do toho ho ťuklo auto, opíral se o hůl, mohlo to býti horší, alkohol mu vlezl do hlavy a on nevěděl jak dál.
 
Otevřel si tedy okno, berli opřel u jeho levého křídla a přiblížil se k nebesům.
 
 
 
Ani nevím  jestli ho někdo pohřbil, odvezli ho někam,  odkud se už nevrátil, nemohl ale možná ho jenom tak  někde odložili  tak jako on odkládal prázdné krabice od bílého vína v rohu svého bytu nebo někde na rohu do své kovové popelnice stojící jako strážník na rohu  domu.
 
 
 
Kdysi jsem od své bývalé nájemnice slyšel, že se povídalo, že mu někdo musel pomoc.
 
Já jsem si tehdy nic takového nemyslel,  ale  když si to dávám do kupy, byt bez peněz, výplata rozfofrovaná, pitka s kamarády, kdo ví. Policie řekla – sebevražda. Byt byl zamčený. Ale on – nebyl.
 
Zamčený byl hlavní vchod v tom prázdném domě plném místností, ale jestli bylo nějaké okno nedovřené.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky