Jak jsem dělal revoluci v osmdesátém devátém - Zlesak

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Povídky
 
 
 
                                         Jak jsem dělal revoluci v osmdesátém devátém

 
 
 
 
 V osmdesátém devátém jsme se my Liberečáci dívali na televizi a když jsme slyšeli co se děje v Praze, bylo u nás v Liberci velké pozdvižení.
Kdo poslouchal Svobodnou Evropu cítil, že napětí je naprosto k nevydržení. Mluvilo se o stávkách studentů o stávce herců a tak dále.

Já jsem v té době byl údržbářem na Střední průmyslové škole textilní v Liberci.
Jednalo se o komplex budov jedna velká škola kde se všichni ti studenti učili a potom dílny přízemní kde byli textilní stroje a učebny a hřiště a bývalá kotelna s velkým komínem kde jsme měli my údržbáři zázemí.
Pamatuji se na pana ředitele, přísný muž, vyžadující kázeň a poslušnost.
 
Každý školník,  který byl na škole a měl své řekl bych sídlo ve stavební buňce na dvoře, byl bývalý policajt a pomalu každý údržbář byl bývalý velký politik nebo bývalý policajt.
Dostal jsem se tam po té, co jsem již nevydržel opravovat v „hadrech kostech“ stroje na stlačování papíru a byl jsem poměrně mladý.
Proti mně klukovi, kterému bylo 23 let krátce po volně  tam byli samí důchodci.
Jarda   Slepička byl důchodce skoro dvoumetrový chlap pokaždé když byl sebemenší průser problém tak se rozčílil a začal řvát, byl to bývalý komunista a dělal nějakého náměstka ve vzduchotechnických závodech v Liberci, ten měl náladu vždycky pod psa.
Potom tam byl nějaký Láďa  Vochomůrka, řadový policajt nevím,  kterou měl funkci, ale pamatuji se když přišel nový školník také bývalý policajt a začal na něho řvát, stál v pozoru a zakláněl se, ani nedutal  jak přijímal výtky.
  Chodil po učebnách zdravil učitelky a pokaždé když mi něco povídal tak dodal „ To víš Luboši tak to musí být, kdyby to bylo jinak, tak bych to musel hlásit“.
   Na škole byla spousta hezkých holek od těch  co študovaly, i kantorky.
    Já jsem sem přišel jako údržbář a elektrikář, ředitel si mě vybral , reagoval jsem na volné místo, chtěl jsem být v údržbě a mít čas na svoje záliby, času moc nebylo Jarda Slepička mě honil a nadával a já se učil.
Třeba proč kolem odpadu nezalejt beton ale dát ošizenou vápenatou maltu protože se to za chvíli stejně ucpe a bude se to muset kopat a muselo.
 V té revoluční době kdy se vše chrulo a učitelé začali projevovat nesouhlas a potom se začalo šuškat, že vysokoškoláci chtějí jít pro středoškoláky  aby šli do průvodu a manifestovali také v ulicích Liberce.
  Zrovna v té době jsem vyměňoval zářivku ve sborovně,  kde byl mikrofon a rozhlasové vysílání do všech tříd.
Ředitel  nervozdní tam byl procházel se tam a zpět a měl proslov ke studentům a vyzýval je ke klidu  aby nepodlehli bojové náladě a byli řádně ve školních lavicích.
  Manýroval jsem tam mezi stolem a mikrofonem a ředitel povídá „Prosím Vás nechte toho a běžte pryč“, .
Šel jsem pryč. Měl již před důchodem a byl očividně rozrušený.
   Na jeho příkaz zamkli potom dílenští učitelé dveře do školy a do areálu aby se nikdo nemohl dostat pryč.
Ředitel měl strach o žáky.
 
To mu později bylo vytčeno.
Vytvořil se revoluční výbor a ten si odhlasoval nového ředitele, tedy ředitelku. Vím, že se tenkrát proti ředitelovi postavil takový vysoký hubený učitel sochor s bradkou, který by v normálním životě snad ani nebyl schopný přežít.¨

Byla zvolena ředitelka. Onen zvláštní pocit, když jsme ji zdravili jako řadovou učitelku a najednou přišla do dílen jako ředitelka. Zmlkli jsme a cítili onu absurditu moci onu moc,  která jí byla přidělena. Novou moc.
Vím, že potom v pozdější době za měsíc za dva ?  By už to nebylo možné, ale v oněch revolučních dobách to možné bylo.
Já jsem nad ředitelem vyměňoval zářivku,   zatímco on vyzýval ke klidu své studenty.
 
Po revoluci krátce byl sesazen i dílenský učitel ten hlavní pan Holub, začal dělat řadového učitele. Nevím jestli s pokorou, ale přijal svou novou úlohu. Ředitel  nedlouho po revoluci zemřel. Dva tři roky nevím.
V ředitelském bytě dál žila jeho manželka, jestli tam žije do dnes nevím, myslím si, že asi ne.
Ale řekněte, měl jsem jít a cinkat na Václavském náměstí klíčemi  tak jako jiní ?
Co jsem měl dělat já obyčejný údržbář ?
 
Jarda Slepička  zemřel po sedmdesátce a můj bývalý spolupracovník Láďa radioamatér vysílal dál do éteru zprávy morseovkou a ladil vysílání tam někde v Bílém Kostele nebo v Machníně kde měl barák.
 
„Tak co Bohouši,“ potkal mě na náměstí v Liberci u radnice, šmajdal jako vždycky,  „Tak co  ? Je to lepší teďka nebo to bylo lepší tenkrát než dneska ?  Tak řekni, máme demokracii můžeš se vyjádřit svobodně ?“.

„Nevím, řekl jsem, nevím“.
 
„Hovno se změnilo! Viď, hovno ! A kvůli tomu lidi demonstrovali. Hovno“.
 
  
 
 
 
 
 
 
 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky