Jak jsem se odnaučil karban - Zlesak

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Povídky
                   Z připravované sbírky „Začarované Frýdlantsko a jiné hnusné prozy“.
                                                                                                                                 
                                                                                                                               
                 Jak jsem se odnaučil karban
 
 
 

Víte, já jsem nikdy nebyl moc pro hazardní hry, vážil jsem si mála hraček  co jsem měl, ve snaze mít jich více se nyní zpětně přiznávám, že jsem nebyl daleko někomu něco šlohnout, a určitě jsem to i udělal, my jsme byla taková chudá rodina.
Chudá rodina,  která měla byt v paneláku, neměla auto za socializmu, pouze na vesnici babičku a dědu kteří vlastnili barák, tedy dvě babičky a dva dědy kteří vlastnili barák.
Táta byl jedináček  takže se jezdilo k jeho matce k mý babičce té jakoby hodnější, druhá babička měla tři děti, tam se jezdilo méně. Né, že bych ji neměl rád, ale druhá babička byla taková jiná,  trochu jiná. Byla vyučená prodavačka,  chovala se trochu jinak, jezdili jsme tam zkrátka jenom tak v neděli na  hodinu na dvě. To se bohužel v rodinách stává, k jedné babičce se jezdí na víkend, k druhé na návštěvu.
Ta druhá babička měla dům dvakrát větší, měli stodolu, psa Míšu, děda kouřil cigára, byl trochu uzavřenější. Trochu dost vzteklý, myslím si, že to mám po něm, moje děti zdá se také, trochu morous.
Když jsme tam byli mnohokráte  aby řeč nestála, tak se hrály karty nebo člověče nezlob se
Jednou si pamatuji ve světnici kde byl stůl,  tři židle, válenda, kamna, kredenc, televize ? asi ano, jsme mastili s babičkou prší a babička začala prohrávat nebo to bylo člověče nezlob se ? Lhal bych, to nevím.
Najednou babička která byla zvyklá vyhrávat se zamyslela,  potom hodila kostkou nebo bouchla kartou a povídá   „Vždy´t je to jedno, stejně hrajeme o suché z nosu“.
Karta nebo ta kostka švihla o stůl to nyní nevím, ale řada byla na nás.
A já malý kluk  kterému mohlo být tak deset jedenáct let jsem si najednou začal představovat jak asi vypadá to babiččino suché z nosu o které vlastně hraji a nedovedl jsem si ho představit.
Občas jsem viděl, jak babička smrká, jak si ukazovákem do toho nosu zajede, zašťourá se v něm, ale její suché z nosu jsem neviděl a ani jsem si ho nikdy nedovedl  pořádně představit.
Dovedu si představit své suché z nosu,  když to tlačí, člověk vezme ukazováček, vybere ty holubi a prohlédne si je,občas je strčí do pusy a stiskne zubama,  křupnou,  jak chutnají,  i to takové tuhé co tam je, ale babiččino suché z nosu jsem si nedovedl  představit, jestli také křupe či je měkké a ona představa se mi  stala  odporná.
 
Představa, že to suché z nosu babičky si dávám sám do pusy a cucám to,  tisknu zuby, lížu to jazykem se mi stalo tak nepříjemné a tak zvedavší se žaludek, že jsem se zapřisáhl, že již nikdy nebudu hrát o to suché z babiččina nosu žádnou hru,  ať je to prší, člověče nezlob se nebo jiné sázky a přiznám se vážení, že mi to vydrželo až doposavad.
 
 
Do dneška vidím kuchyň ve starém domě a babičku jak říká slova „Stejně hrajeme o suché z nosu“
 
                                „Babi já o tvé suché z nosu hrát nikdy nebudu. Čau.“
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky