Jak si na mě vzpoměli "bratři" - Zlesak

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Povídky
                                                                                                           Jak si na mě vzpomněli „bratři“.

Já nemám proti církvi nic, líbí se mi kostely byť jsou zničené, líbí se mi sochy  byť jejich poslání je mi vzdálené, občas se rád kouknu na bohoslužbu, ale jenom na chvíli.
Je pravda, že i na charitu jsem svého času věřícím přispíval.
Chápu, že za komunismu nebyl zájem o to kostely udržovat, živit početnou rodinu farářů a farních pomahačů, dneska již mají dostatek majetku. Inu každá doba má něco do sebe.

Jednou jsem měl problémy s policií. Mí bývalí nájemníci na mě podali trestní oznámení, rozporovali zde určité skutečnosti, měli za to, že jsem je v obchodě okradl.
Toto se může stát v obchodě,  může mít pravdu ten či onen, důležité je mít v pořádku papíry.
Já jsem si myslel něco jiného, šlo o prokázání skutečnosti. Většinou jde jen o peníze na prvním místě.
Většinou to začne tak,  že na Vás někdo dá trestní oznámení. Zase, trestní oznámení na Vás může dát každý, kdo chce, ani nemusí být účastníkem obchodu, dozví se, že jste udělal dobrý obchod, z doslechu ,  že jste „někoho“ okradl nebo ten někdo se bojí dát trestní oznámení, druhému se skutečnost nelíbí, podá ho on.
Většinou pokud na Vás mají telefon, objeví se skryté číslo. Skryté číslo volá. Jistou dobu jsem také telefon  se skrytým číslem nezvedal. Někdy je lepší skryté číslo nezvedat vůbec, klient se skrytým číslem – divné.
Zvednete telefon, ozve se tady Policie ten a ten, my bychom s Vámi pane XY potřebovali mluvit, jestli byste nám mohl tohle a tohle objasnit, domluvme si schůzku dole na Pastýřský ať Vám nemusím psát, dobrý ? datum vyhovuje, přijďte  na vrátnici a ať mě zavolají.
Jestliže podnikáte,  věřte mi, že dříve nebo později se Vám skryté číslo objeví.
Tak i mě, ano volala paní, dobře, dobře, slíbil jsem, že podám vysvětlení.
Paní příslušnice vyšší hodnosti se objevila ve dveřích u vrátnice na policii, kam jsem se dostavil a v civilu, měla menší pěknou postavu, hubená,  minisukni, hezké nohy.
Usmála se na mě,  pozdravili jsme se podali si ruce, vypadala fakt hezky.
Potom jsem v kanceláři dal občanku, sedla za psací stroj a už to začalo,
Tak jsem tam tenkrát  absolvoval asi tak  čtyřhodinový výslech u policie, tam v Liberci v Pastýřské ulici.
Co jsem udělal za obchod, komu jsem prodal byt, kolik jsem na něm vydělal, kam jsem nebohé lidi nastěhoval a tak dále. Potil jsem se všude, na zádech, na hlavě, na zadku, v podpaždí.
Na druhý výslech kam jsem měl jít zanedlouho po tomto jsem dostal strach a   raději jsem požádal o pomoc advokáta, o občanskou výpomoc, což podle zákona mohu.
Znova výslech, pocení.
Advokát si vše proštudoval a ptal se příslušnice :
„A čeho se vlastně pan Lesák dopustil? Co mu vlastně vytýkáte ?“. Měl z toho menší úsměv. „Nebojte, říkal mi, já jsem všechno prošel, nic Vám nehrozí“, přesto jsem si nebyl jistý.
Ty malý prsa a hezký nohy mi dávaly zabrat.
A když už bylo po třetím výslechu,  který trval jenom dvě hodiny a to jenom proto, že byla chřipková epidemie, příslušnice byla nemocná a tak vzala vše rychleji, myslel jsem, že bude klid.
Netrvalo týden a ozval se telefon znova. „Dobrý den pane Lesák, mám tady na Vás další trestní oznámení, od Českobratrské církve, ale to jsem prostudovala, to není na trestní, když mi dáte doklady k tomu tak to odložím, víte o co jde ?
Vzpomněl jsem si.
Kdysi jsem měl koupit od jedné církve, myslím, že má ve znaku nějaký pohárek barák, dobře církev nepotřebovala majetek,  rada starších se rozhodla prodat mi barák za skoro dva miliony. Dům se mi líbil, povídám výborně, seženu si úvěr. Protože jsem od nich již jednu nemovitost koupil, všechno proběhlo v pořádku, tak jsme sepsali smlouvu a já měl uhradit do nějaké doby kupní cenu. Ale najednou ouha, banka mi odmítla vzít nemovitost do zástavy.
Příslušná pracovnice na hypotéce mi řekla : „My chceme do zástavy hezké baráky“ a já jí na to povídám : „ ale to jste mi měli říci dříve, nemusel jsem tak dlouho čekat, co ted budu dělat?“.
To se stane. Hledal jsem jinou banku, ani jiná banka mi nevzala nemovitost do zástavy.
To už jsem na baráku začal pracovat a dokonce jsem sem dal na nájemní smlouvu i nájemnici.
Co dělat, nemovitost jsem převedl smlouvou zpátky na církev. Chtěli, abych dal nájemnici pryč, ale to jsem nedokázal. „Vy jste nás poškodil,“ říkali mi, já nevěděl jak, co s tím dělat.
Stará farářka zemřela. Za života si osvojila  malé romské děvče,  které vyrostlo a na paní farářku se vykašlalo. Farářka dceru vydědila, ale ouha, dcera měla děvče a vnučku  nelze ze zákona vydědit, tu vydědit nemohla.
Takže vnučka zdědila po paní farářce a jako, že jsem ten její byt viděl, plno hezkých věcí, hadrů, kožichů a taky nějaký ten baráček v Prachovských skalách asi našetřený z tvrdé dělnické práce, tak tohle zdědila vnučka kterou paní farářka ani pořádně neviděla. Včetně dalších peněz a požitků.
Znova jsem šel na policii s dohledanými doklady.
„Víte za kolik prodali potom tu nemovitost“? zeptala se příslušnice tam dole kam nerad žádný z nás chodí po té co si prostudovala  spis a již věděla jak s ním založit.
„To vím asi za devět set tisíc korun“, řekl jsem. „Za polovinu ceny“.
Ona na to nic neřekla.

Církve,  které jsou placeny,  jejíž příslušníci a příslušnice jsou placeny z našich daní, v tomto případě rozhodli v tříčlenné radě  o majetku, který jim byl svěřen a to za kolik ho prodají, klidně známému pana  faráře prodají majetek o polovinu levněji, že byl znevýhodněn mým pronájmem, ale to nebyl.
Bratři si na mě vzpomněli, ale měli smůlu, aspoň jednou spravedlnost zvítězila jenom nevím čí,  jestli jejich nebo má vlastní.
P.S. A stejně mě člověk, který mi dohodil tento obchod a kde církev byla nucena zaplatit daň z prodeje, byť se neuskutečnil a byl vrácen zpět, nepodali  žádost o odpuštění daně u příslušného Finančního úřadu dobrovolně při jiné příležitosti přesvědčil, abych dal obci nějaký dar v rámci jiného našeho společného obchodu.
Dal jsem polovinu z konkrétní daně.
Řekněte nejsem – debil ?
To bylo asi tak patnáct let před církevními restitucemi.
Nyní díky jednomu poslanci v rámci narovnání křivd se církvi, která je služebníkem božím a která nikdy nevlastnila žádný majetek,  neboť ho měla vždy jenom propůjčený ke správě od krále  vrací obrovské hmotné a finanční statky.
Majetek,  který svýma rukama a svými podpisy naši předci na církev přepsali.
Že by se nyní stal z Boha majetný člověk ?  Změnil snad Bůh své myšlenky ?
Nezměnil. To jenom naši politici zatížili naši společnost dalšími dluhy a našim dětem tak posvětili lepší život.
To začalo už tenkrát,  když jsme cinkali klíčemi na Václavském náměstí v Praze.
A to někteří z nás nevěděli, že o ty klíče ještě přijdou.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky