Za hranicí všedních dnů 1.část - Zlesak

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Knihy
                                                   „za hranicí všedních dnů“
                                
                                                                                                    Napsal :Luděk Zlesák
Motto :                 „Vojna, kdo nepozná neuvěří.
                            A kdo pozná, nikdy nezapomene“
                                                                         Úvod  
                    Když mi bylo dvacet let, po dvou letech večerní školy kdy jsem si dělal maturitu, měl jsem nastoupit na dvouletou základní vojenskou službu.
V té době jsem chtěl být velký spisovatel.
Naučil jsem se psát na stroji.
Čtrnáct dnů před nástupem na vojnu jsem na kufříkovém psacím stroji přepsal oba dva díly Černých baronů od pana Švandrlíka. Díky tomu jsem se naučil a zdokonalil se v psaní na stroji všemi deseti.
Za dobu základní dvouleté vojenské služby jsem pro svou schopnost psát na stroji všemi deseti, byl pozván na štáb, kde jsem přepisoval různé zprávy a také jsem měl možnost jednou možná dvakrát týdně chodit na poštu,
ven do civilu.
    Dělal jsem si záznamy z toho, co jsem prožil a zažil a z toho co jsme se svýma klukama  z roty zažili s tím, že jednou tyto záznamy – prožitky vydám.
Posílal jsem útržky ze zápisníků formou dopisů domů  a doma jsem si je třídil.
Tři roky po vojně jsem doma zážitky přepsal na mechanickém psacím stroji. Jsou to prožitky dle skutečných událostí.
Abych řekl pravdu, po létech už jsem nepočítal s tím, že tyto své prožitky vydám. Ležely na půdě  odkázány svému osudu.
Bohužel jak jde čas dozvěděl jsem se, že jeden z nás Slovák Luboš Tyliščák –kulturista zemřel ve věku padesáti let, byl to mistr republiky Slovenska  v některých kategoriích kulturistiky.
(Bardějovský pohár r. 2016 – mistr republiky nad 40 let)
Druhý kdo zemřel, byl můj velitel roty Karel Jiroušek, chlap který byl rovný a nikdy mě nepodrazil. Měli jsme spolu krátkou dobu firmu na prodej nábytku. Vídávali jsme se, Liberec je přece jenom – vesnice.
Velitel zemřel na rakovinu hrtanu po ozařování a celkové sepsi organizmu a metastázích ve věku 57 let.
Řekli jsme si, že až to ozařování skončí, půjdeme spolu na pivo.
Nechtěl tam jít.
Myslel si, že to dá, že to vydrží – nevydržel, přestože mi říkal, že na ozařování nepůjde a říkal mi případ kamaráda, který zhubl na 40 kilo a zemřel.
I tak, na ozařování šel – a zemřel. Povídal mi „oni mají s tím ozařováním docela dobré výsledky“.
Tehdy jsem si řekl, že jestli Velitel zemře , bohužel jsem se s ním rozloučil ve své básni, a já jakmile se s lidmi loučím, že jestli zemře, vydám tu knihu, co jsem tehdy když mi bylo dvacet, dvacet jedna, dvacet dva let, že ji vydám.
Brečel jsem, protože když znáte člověka 32 let a víte, že je to férový a rovný chlap, tak prostě smrt nechápete.
Našel jsem na půdě to, co jsem tehdy šmudlil na tom ručním psacím stroji  a podíval se do zažloutlých stránek.
Asi to má cenu vydat, dělám to pro ty kluky, kteří už tady nejsou, a pro ty co vojnu zažili a dokážou mě pochopit a i pro ty co ji nezažili, tu pakárnu kdy máte dva nejlepší roky svého života a vy je prožijete úplně zbytečně někde zavření v zelených hnusných hadrech a nevíte proč.
Přepisuji tak jak jsem to kdysi napsal a budu se snažit, aby to mělo hlavu a patu. Zatím neupravuju.
                          Základní vojenská služba vykonána v letech 1986-1988.
 
 
                      
 
 
 
                  Tuto knihu věnuji svému kámošovi z vojny Luboru Tyliščákovi kulturistovi a príma chlapovi
 
 
 
                                                                                 In memorian
 
 
 
 
                Tuto knihu věnuji svému veliteli roty z Liberce Karlu Jirouškovi prima chlapovi,  který mě nikdy
 
                nepodrazil.
 
 
                                                                              In memorian
 
 
 
 
 
              Tuto knihu především věnuji mým kámošům z vojny, se kterými jsem něco zažil a to něco nelze popsat
 
               slovy a tak alespoň slabou útěchou budiž to, že jim připomenu co jsme spolu zažili.
 
 
               Subjektivní názor  jednoho z Vás kluci.                          Klidné čtení.                    Luděk
 
 
 
 
 
 
                                                              Všem co jsou proti válce a vojně.
 
                                                    I. DÍL – NEŠŤASTNÍCI                                            
                                                                     I.
    Ve vagonu rozděleném uličkou na dvě části sedí lidé. Z míjejících obrazů je vidět pouze tmu a matně se vynořující stíny opět se propadající do hlubiny temnoty. Tu a tam zableskne se v dálce světlo.
Lidé stojí na perónu, ještě je brzo.
Vagon se plní. Lidé si sedají a ani jedna čtveřice sedadel obrácená k sobě prázdná není.
Do pološera svítí matně žluté světlo ze starých žárovek a ve vagonu je klid, pouze rytmické kolébání vlaku a dunění pražců po který vlak velkou rychlostí projíždí může vytrhnout cestující ze spánku pokud usnuli.
Čtveřice mladých kluků nespí. Nemůže usnout. Budík je vytáhl rozespalé z teplých peřin jejich domovů a myslí projela fráze „Tak dneska naposled“.
První ve zmatku, druhý malátně, třetí rozespale, čtvrtý s rozvahou vklouzli do šatů přehozených přes židli, usrkli čaje a pojedli chleba, který jim maminky připravily k snídani.
Mnohde to bylo jediné světlo v domě po ránu svítící, jinde září další, druhé s podobným osudem.
Naposledy ulehli na postel, pustili kazeťáky a poslouchali muziku. Ušetřili si poslední tóny vzrušující tělo. Vedle v kuchyni maminky připravují svačiny a ukládají je do sáčku a do tašek.
„Tak už pojď“, ozve se hlas a ty jdeš, navlékneš se do kalhot, do bot a bundy, zhluboka se nadechneš, nemáš náladu co říkat, klíče pověsíš na věšák s pocitem, že se sem už dlouho nevrátíš.
Pocit, ten strašný pocit tě sužuje od mládí. Máš ho na očích a stále si říkáš PROČ?  Proč tam musím? Kdo si to vymyslel? A proč tak dlouho ? Vojna : není vyhnutí a ty to víš,. Je to to poslední co tě dělí od dospělosti.
Doma ti nadávali, že neudržuješ pořádek, že zbytečně utrácíš peníze za cetky, že hodně piješ a užíváš si s děvčat, které střádáš jednu za druhou a hlavně nechce pracovat, flákáš se.
Počkej oni ti dají na vojně do těla. „Oni z tebe udělají chlapa:“ Říká ti babička, kdy ji nechceš pomáhat a ty cítíš v jejích slovech tíhu budoucnosti.
„Na vojně budeš muset mít všechny věci srovnané a budeš potřebovat znát zašívat knoflíky a ponožky“, povídá matka  chce aby ses to naučil už nyní.
„Potřebuješ vojnu jako sůl“, dodá otec od novin a myslí si, že bys už konečně měl zmoudřet a nechat blbovin.
A ty? Mávneš rukou a myslíš si své. Vojna ! Dva roky! No a co? Jiní to vydrželi, já to vydržím taky! Co na tom ?
A potom bude hotovo. Budu mít za sebou vše čím musím projít, abych byl dospělý, aby mě druzí brali. A už nebudu muset nic. Nebudu se muset učit, nikoho poslouchat. Budu vydělávat peníze a budu pánem svého času.
Už jenom vojna a celý život leží před tebou. Na zábavách sis nic neužil. I když jsi se snažil aby tvé zábavy byly co nejlepší, občas se ti stalo, že jsi narazil na dívku a ta se tě zeptala „Máš po vojně?“ a ty, pokud jsi nechtěl lhát, musel jsi říci NEMÁM. A nebo „Na podzim
rukuju“.
                                                                                                                                     2.
Cítil jsi, jak se čas blíží. Poslední mejdan, rozlučka s kamarády a přítelkyněmi. Naposledy se rozhlídneš. Je ti smutno, šíleně smutno, že musíš pryč, pryč od rodičů u kterých jsi pořád byl. Pryč od holky, kterou jsi miloval a doopravdy jsi ji měl rád.
Někteří si zvykali na internátě, na partu. Mají to lepší než ty ? Co ty víš ? Jsi samotář a v žádné partě jsi nebyl.
„Tak pojď Luboši“, řekne otec a přivolá výtah. Neseš si tašku s nezbytnými věcmi, v kapsičce malé šití, kilo, psací potřeby neseš si to, co ti jíní řekli, aby sis vzal.
Co vím o vojně? Kamarádi mi toho moc neřekli. Že musím mít věci srovnané přesně do komínků, že čistili boty i zespod, poslouchali staré, co si vytrpěli. Něco ti řekl otec, ale kdo ví jaké podmínky budou tam, kam jedeš ? Jaké to tam bude ?
Snažíš se vybavit si ten pocit. Snažíš se představit kasárny a výsledek ? Zjevují se ti velké šedé budovy, ostnatý drát, zelená, nákladní auta a kluci jako jsi ty. Jsou o rok, o dva starší ve vojenských stejnokrojích. Do poslední chvíle jsi si jich nevšímal vojáků procházejících kolem tebe a hodnosti na náramenících? Kdo to je kapitán? Major? Žlutá hvězdička a nebo stříbrná ? Bylo ti to fuk. Víš jenom to, že na vojně existují rozdíly. Otec měl dvě pecky. Víš, že to byl desátník, velitel družstva a čím budeš ta na vojně? Nemáš představu a sám aniž si to přiznáváš máš z ní strach. Do poslední chvíle jsi si užíval, nemyslel na to, do poslední chvíle – dál už to nejde. Musí být začátek a ty dnes na začátku stojíš a čas tě nutí, abys šel. Ty musíš jít a dobře to víš. Víš, že když nepůjdeš, zavřou tě a to ty nechceš. Je to tvoje povinnost. Daň k vlasti, která tě vychovala a ať je z jakéhokoliv ty musíš jít a splnit ji podobně jako mnozí jiní před tebou a po tobě. Tak jdi !
Vycházíš z domu do nerozbřesklého dne. Svítí lampy a ty si připadáš jako ve snu. Jdeš na nádraží a naposledy se loučíš s rodiči.
Maminka pláče, kapesníčkem si utírá oči, otec nedává znát pohnutí, stiskne ti ruku a řekne „Drž se a napiš jak se ti vede. To vydržíš. Já to vydržel taky“.
A ty stěží zadržuješ slzy a víš – víš jenom to, že vydržíš. Na nádraží jsi se setkal s kamarády. Jede vás víc. Někdo přináší kytaru, hraje se a zpívá. Trochu tě to roztesknilo. Loučíš se se známými, nasedáš do vlaku. Vyjíždí.
Zamáváš a zavřeš okno.
Sedíš ve vlaku a přemýšlíš so tě čeká. Nevíš do čeho jedeš, ty to nevíš a to je dobře. Protože kdybys to věděl udělal by jsi hodně proto abys nemusel na dva roky na vojnu.
Ve vlaku se sešli čtyři. Ani se nemuseli hledat. Čtyři kluci z toho tři se znali ještě z civilu. Dva spolu chodili na stejnou školu. Ten třetí po roce přestoupil. Dal přednost jiným radovánkám. Ten čtvrtý znal toho, co po roce přestoupil a tak se dali do řeči.
„Jé nazdar!“ vykřikl překvapeně Igor Harant, když uviděl svého spolužáka ze školy. „Kam jedeš?“
„Do Prahy“.
„Nekecej a k jakému útvaru? Nejedeš náhodou k vojenskému útvaru 64 00“
„Jedu“.
„No to je príma, tak pojedeme spolu“.
Paráda“, Luboš Cipísek se neznatelně usmál. V tom okamžiku mu je vše jedno. Vojenský útvar 64 00 nebo 32 55 co na tom záleží?
Nádraží stálo černé ve tmě a okolo chodí lidé a hledají prázdné místo. Okno rozsvíceného vagonu září do tmy a siluety lidí se míjejí vevnitř i z venku.
Potom se objevil Radek Jonáš. Ano, tak jako oni nevěřil, že je potká. Shledání je nanejvýš radostné.
„Kam jedete kluci?“ Zeptal se kudrnatou hlavou.
 
                                                                                                                          3.
Řekli mu to.
„64 00?“ Podíval se. „Vždyť já tam jedu taky“, usmály se oči.
Čtvrtý do party se objevil Daniel Rak.
„Nazdar Danieli!“ Zvolali oba radostně.
„Ty jedeš taky?!“
„Jo“.
„A kam?“
„Přesně tam co vy“.
„Nekecej vole!“
Setkání opět radostné.
„Kluci my jedeme spolu“, prohodil Igor. „Čtyři tankisté a pes“.
„A kde máš toho psa?“ zašklebil se Radek.
„No kde? On se nějaký najde“.
„To jo,“ přisvědčil Luboš „ Na vojně bude tolik psů, až tě to bude mrzet“.
„Nepůjdeme si sednout do vagonu?“ Nadhodil někdo.
„Ještě je brzo“, namítl druhý.
„Abychom měli kde sedět“.
„Tak si tam dáme tašky je to“.
„To je hlavní věc“.
Udělali tak a vyšli naposledy před vlak rozloučit se s rodiči, kteří setkání kamarádů přihlíželi s trochu povzbudivého zájmu v očích.
„Vy se znáte?“ Zeptala se maminka  Daniela Raka.
„Jo chodili jsme spolu do školy“.
„Tak vidíš hochu, nebudeš tam sám, alespoň do začátku budeš někoho znát“.
„No jo mami, vždyť jo“, myslel stejně na něco jiného.
Hodny odkrajují čas a přiblížila se doba odjezdu. Luboš dosedl jakoby s námahou na sedadlo když předtím zamával rodičům. Tašku co předtím položil na místo zdvihl a dal nad hlavu do síťky pro zavazadla. Neurčitě se podíval do okna, do černé tmy a obrátil tělo ke kamarádům ve vagonu.
Znal je všechny.
Je to až k podivení, že se všichni znají. Sice nikoli dlouhou dobu ale všichni čtyři jak tady sedí se spolu učili dva roky na večerní škole. Radek po prvním roce školu nechal a odešel ale i tak byl Luboš řád, že tam pojede, bude mít kámoše. Doteďka ani neví, proč toho Radek nechal. Na konci prvního ročníku mu hrozila pětka z ruštiny a i když neměl učitelku takovou, jakou by si přál, přece jen ho nechtěla potopit. Měl zabrat a to Radek neuměl a hlavně – našel si známost a na školu se vykašlal.
 
Sedí ve vagonu naproti němu a Luboš si s ním nemá pomalu o čem povídat. Igor sedí naproti a kouká do tmy. Je zamyšlen. Ve škole mu šla elektrika na ni je machr. Měl jít na vejšku. Luboš býti v jeho kůži, asi by to zkusil, ale on né. Na co také? Práce ho baví, tři tisíce má čistého, to Luboš měl něco málo přes polovinu té pěkné sumy a musel vyžít.
 A vedle Daniel, táhlá postava s brýlemi věčně mu padající z nosu dolů a věčně si je při mluvě postrkuje ukazováčkem pravé ruky a přitom se zašklebí. Na  začátku z něho měli ve třídě švandu časem ho chápal. Vypadal sice trochu jako Tukan nicméně i on umí. Vyzná se v počítačích a sbírá staré zbraně, o kterých toho zná požehnaně
 
                                                                                                4.
„Tak naposledy domů? Vydechl Igor.
 
Luboš koukl na hodinky „ Za šest hodin tam budeme“.
 
„Ještě to jde“, ohradil se Daniel.
 
„Ten první den bud nejhorší“, pokračoval Igor. „První noc“.
 
„To vydržíme“, přidal se Radek. Nebude to legrace, ale vydržíme to. Za chvíli se budeme vracet domů, uvidíte“.
 
„Ty máš optimismus“, vydechl Igor.
 
 
„Nevzdychej, dva roky nejsou nekonečné“.
 
„Je to pěkně dlouhá doba“, povídá Luboš „ a každý se za ni změní,“ dodal.
 
„Tak ty se určitě nezměníš“, zasmál se Daniel.
 
„Budeš zticha?“ Okřikl ho Luboš.
 
„Ty zas jo“, Radek se usmíval.
 
 
Venku začalo svítat. Nenápadně, polehoučku. Černá tma se zdvihá a vlak vjíždí do nového dne. Naposledy. Poslední den v civilu.
 
„Posledních pět hodin“, pronesl do ticha Luboš.
 
Mezitím upadli všichni do polospánku. Přemýšleli a nebo chtěli celou vojnu zaspat, ale nešlo to. Před očima se jim míhaly scénky z televize, ze života, z filmu a oni přemýšleli jaké to tam tak bude.
 
 
„Doma mě čeká holka,“ vzpomněl si Radek.
 
„Myslíš, že vydrží?“.
 
„Nevím,“ odpověděl Radek.
 
„Já bych nechtěl mít holku doma až budu na vojně. Musel bych na ni myslet a trápit se. To si raději počkám“.
 
„Ta nevydrží“, míní Luboš.
 
„Já se raději se svou holkou rozešel“, povídá Igor.
 
„Jak dlouho jsi ji znal?“ se zájmem se k němu obrátil Daniel.
 
„Tři měsíce“.
 
„A kde jste se seznámili? Chodils přece do školy“, namítl Daniel.
 
„Na diskotéce v Imperiálu“.
 
„Pohádali jste se?“.
 
„Ne, ale nemělo by to cenu. To raději ať si dělá, co chce. Já nechci být žádné zavázaný. Po vojně se uvidí co dál“.
 
„No příjemné to není“, přidal se Luboš. „Mít doma přívěšek“.
 
„Co to plácáš?“ Zasáhl Radek. „Víš ty jak je to hezký? Chodit s holkou ? Ty tvary“. Zašátral rukama ve vzduchu.
 
Daniel přikyvuje „Jo, to mi bude taky chybět“.
 
„Ale myslím, že na mě počká“.
 
„Já se radši ožeru než myslet na holky“, podotkl Luboš. „Co do vojny? Na co si dělat potíže a starosti? A řeknu ti, já osobně se na holky necítím a abych se třeba ženil, na to mám dost času i po vojně, pak si užiji“.
 
„To já zase né“, Radek se proměnil, „Já si mám rád a pokud vydrží, vemu si ji“.
 
„Jak myslíš, ona nevydrží“, nenechal se přesvědčit Radek a zahloubal se sám do sebe. „Kluci, co si připouštět starost“, promluvil Luboš „ten poslední týden před vojnou byl nejhorší“, jako by už na vojně byl „snažil jsem se na vše zapomenout“.
 
                                                                                                5.                 
„Já taky,“ přidávali se kluci jeden za druhým.
 
 
Radek směr  hovoru přetočil „ Celý týden jsem se motal v lihu“.
 
„Já taky“, přizvukuje Daniel. „Chlastal jsem, až jsem pan nemohl“.
 
„To já mol pořád. Koupili jsme pivo a vodku“.
 
„Vodka! Fuj !“ Oklepal se Luboš. „Pivo ještě, ale vodku nikdy“.
 
„Mně taky nechutná“, Igor zakroutil hlavou. Pivo snesu“, povídá „ale stačí do toho štamprdle vodky a tři dny ji cejtím. Jednou jsme byli s kámošem, měli jsme pět piv a dobrý a potom, sedl si k nám jeden chlápek a objednal vodku a abych si dal a furt mě nutil a tak já ji vypila pak jsem blil jako alík“.
 
„To je nejhorší svinstvo míchat to“.
 
„To ano“.
 
„Jenže musíš být zvyklý. Jak nejsi zvyklý, nic nevydržíš“.
 
„Zvyklý. Zvyklý. To je otázka co můžu a když to nejde, tak to nejde“.
 
„Ale moc toho nevypiješ“.
 
„“Moc ne. Taky netrénuju“.
 
„Že Vás to baví“, Daniel vytahuje svačinu. „Dostal jsem nějaký hlad“.
 
Luboš se ke hladovému kamarádovi přidává a i Igor následuje jeho příkladu. Většinou řízky s chlebem kloužou pomalu do krku, těžko se polykají, při jídle nejvíce, myslí na domov, na vojnu a krize se opět prohlubuje.
 
Radek má chleba se salámem. S chutí jí.
 
Každý chce zapomenout a vlak je každou minutou blíž. Každou minutu o jeden kilometr.
 
„Už abychom byli doma,“ povzdechnul si Daniel a kouše do chleba.
 
 
Cesta ubývá a na konci přichází to, co muselo přijít. Praha. První známka blížícího se velkoměsta, více domů, více hluku, aut a smogu. Přibývá vozidel a lidí. Nádraží. Veliké a rozpláclé se širokým úsměvem. Přivítává nás do své náruče. Lokomotiva zahouká a pomalu dojíždí k nástupišti. Lidé se hrnou z kupéček.
 
Jeden přes druhého, pospíchají do práce, ke známým, za nákupem.
 
Oni nepospíchají.
 
Zdvihnout líně tašky ze sedačky, skáčou ze schůdků, malátně překonávají krátkou vzdálenost dělící je od stupátka vlaku a čtvercovou dlažbou rušného nádraží.
 
 
Luboš čekal, že je hned u nástupiště někdo chytne a oni naskáčou do náklaďáku a odvezou je do kasáren, tak jak to viděl jednou doma Na nádraží tenkrát stála auta vojáků a vojáci se smáli a hledali nováčky.
 
Zatím nikoho nevidí. V hluku lidí mizícího v prostorné hale není vidět vojáky, alespoň zatím.
 
S těmi utíkajícími osobami se vzdaluje i civil a vojna je blíž a blíž.
 
„Půjdeme si někam sednout?“ Ptá se Radek.
 
„Kam? Já nikam nepůjdu“. Na to Igor.
 
„Já také nemám chuť“ povídá Daniel.
 
„Ani já ne. Půjdu rovnou tam. Kam chodit? Vždyť je to jedno“, dodává Luboš.
 
Na kraji kolejiště v místech kde skončilo nástupiště a začíná hala, stojí vojáci. Přichází blíž a vidí tři tabule.
 
„Jé támhleten je náš“, ukazuje Daniel prstem na bílou tabulku na které je silnými písmeny vytlačeno  „Vojenský útvar 64 00“. Zároveň vidí další dvě tabulky s jinými čísly, kolem kterých se shromažďují další hloučky mladých kluků. U tabulky s označením jejich útvaru stojí tři vojáci.
                                                                                                                              6.
Na hlavách placaté čepice a na náramenících pro nás nic neříkající označení. Stoupli si mezi nohy či vedle položili tašky na zem a baví se, hlavy u sebe. Usilovně se snaží zapamatovat si tváře stojících vojáků z povolání a kluků, kteří postupně přichází a přidávají se k nim do chumlu. Ostatně není jich mnoho a přesto na většinu z nich v kasárnách zapomenou a až později se jim budou zdát tváře známější a vzpomenou si. Dojmů je čeká tento den ještě mnoho.
Stojí a koukají. K vlakům se trousí lidé. Občas se objevuje nějaký ožralý mladý kluk a komíhá se pryč. Zmizí v průchodu a za malý, krátký okamžik se touž trasou vydá vojenská hlídka. S troškou záblesku v očích se podívá na budoucí vojíny. Smějí se v duši a nebo litují? Kdo ví, do duše není nikomu vidět. V tváři se neznačí nic a nebo jenom přece něco? Ironický úsměv? Pošklebek? Soucit? Hlídka jde dál, má své starosti.
Kluci stojí, kouří, mocně tahají dým z cigarety.
„Poslední civilní cigareta“, pronese jeden z nich, menší blonďáček s delšími vlasy. Ostatní se podivně usmějí.
„Ještě ne“, odpovídá mu hlas, „ještě dám nejméně dvě. Musím toho využít, než se dostanu tam, dovnitř“.
Kluci stojí tři hodiny a nic se neděje. Strašná nuda nicméně nervozita je větší a ta veškeré čekání překlene. Nohy i tak bolí a vše se zdá zbytečné. Jeden z vojáků odešel a zase se vrátil. Uplynulo dalších deset minut a na peroně se vyhrnuli další mladí lidé. Přibylo šest nových kluků a stojí se a nic se neděje.
Po dvaceti minutách přišel nějaký voják. „Tak jedeme“, řekl jim.
„Už jste tady?“ Zeptal se jeden z vojáků kteří stáli u nás a k nám pravil : „Tak pojďte“.
A my šli. V nepravidelném tvaru jdeme před nádražní halu prostředním východem a tam stojí autobus. Z dálky je vidět kulička, malý, silný vojáček s fotoaparátem. Prcek a tlustý a jak nás uviděl zažbrblal cosi co nebylo slyšet a hned nás začal fotit. Z chumlu mu někdo řekl ať toho nechá, že to stejně není k ničemu a on mu na to odpověděl   „Ještě budete rádi vidět, jak jste vypadali, když jste sem rukovali. Mačkal spoušť a fotil a fotil.
My mezitím nastoupili do autobusu. Byl z poloviny plný a každý se usadil, kam chtěl. Malý voják dofotil a vlezl za námi. V autobuse z principu zmáčkl několikrát spoušť a my byli zvěčněni.
Autobus se zavřel a my vyjeli. Vojáci shromážděni okolo podobných tabulek stáli dál a čekali.
Autobus šveholil. Občas někdo něco řekl a druzí se smáli.
Luboš se nesmál. Padalo to všechno na něho, Příliš mnoho stejných osudů ho rozlaďovalo. Jede do kolektivu a bude si muset zvyknout a bude se muset otrkat. Měl strach ze všeho a nálada chyběla. Nevěděl, co bude. Než odešel na vojnu, otec mu poradil ať neblbne a nepokouší se zabít nebo oběsit a kdyby něco ať napíše domů a on, otec zjedná nápravu.
Doufá, že vojna taková nebude a trošku se bojí. Z mazáků má strach a ostatní na tom jsou obdobně.
Autobus projíždí ulicemi, staví na křižovatkách a kluci obdivně vykřikují, když vidí pěkný bourák či holku. Na jedné z křižovatek autobus zabočuje k autobusovému nádraží, kde hned vedle je východ z metra. Zde se otáčí a zůstává stát. Jeden ze zelených řekl abychom si pokud možno co máme snědli a nenosili do kasáren alkohol. Kdo ho prý má ať ho vypije tady.
Někde vzadu se objevila flaška a začal klokotol. Další zelený vyšel před autobus s tím tlustým vojákem a zmizeli ve vestibulu nádraží. Řidič nelenil a zmizel taky. Chvíli jim to trvalo, než se znovu objevili.
Hrstka vojáků se opět o pár jedinců rozrostla.
                                                                                                                                7.
Luboš podobně jako ostatní začal jíst svačinu. Vedle na sedadle seděl Igor a i on kousal svou skývu chleba. Mlčky kousali do přídělu z domova a nemluvili. Luboš dojedl svačinu a vytáhl jablko. Koukl se na kulaťoučké tvářičky kulaťoučkého plodu a s rozkoší se zakousl do dužiny ovoce. Přestože se rozhlížel na všechny strany, nepoznával nikoho, s kým bude možná další dva dlouhé roky žít, snášet dobro a zlo a koukat po holkách, pít pivo. Ze všech do s ním seděli v autobuse si zapamatoval právě a jen toho blonďáka, který pronesl řeč s cigaretou a teprve později z fotografií poznal kluky kteří rukovali a stáli s ním u nádraží a jeli autobusem. Blonďák se na Luboše nepamatoval.
Nastoupili, autobus nastartoval a zavezl je dál. Tentokrát cest trvala zhruba dvacet minut. Autobus se vzdaloval od centra, vyjedli do kopce a na dálnici a zdálo se, že pojdou pryč. Začala se objevovat krajinka. Na poslední okamžik autobus zabočil do přilehlé ulice mezi domy a protáhl se jí a odbočil a přibrzdil.  „A jsme tady!“ Vykřikl někdo vzadu a ostatní spatřili kasárenskou bránu.
Voják se šňůrami otevřel a autobus zajel dovnitř. Po pravé straně minul překážkovou dráhu.
„Tady nás budou honit“, přidal se další a ti co byli dál natahovali krky, aby lépe viděli. Po levé straně budovy autobus staví. Vystoupili jsme. Řekli nám, že máme přejít do podlouhlé budovy a posadili nás na stoličky v místnosti, co dříve sloužily jako sedačky u jídelních stolů. Bývalá kuchyně jak nám bylo později řečeno, v místnosti kamna s malým okýnkem přímo před zraky stožár. Vysoká věž a na ní něco jako antény, pomalována bílými a červenými pruhy.
Vešel voják. „Kdo chce párek a čaj, tak si může vzít“.
Většina se zvedla, pár jich zůstalo sedět.
K párku dávali oplatku. Tu si Luboš vzal. Seděli za stoly a jedli.
                                                             2.
    Vešel starší muž v zeleném, na náramenících orámované žluté hvězdičky. Někteří šeptali „to je podplukovník“.
Nikdo se nezvedl, seděli a koukali na muže, který se shovívavě usmál a jakmile se trošku ztišili řekl „Tak vidím, že se vás sešlo dost. Vítám vás v našem útvaru, ke kterému jste byli vysláni svými vojenskými správami, abyste si odsloužili dva roky základní vojenské služby. Náš útvar patří mezi ty nejlepší útvary a držíme titul „Vzorný vojenský útvar“. Jak jste si mohli všimnout, hodně se zde pracuje a vás čekají o mnoho lepší podmínky nežli vaše předchůdce. Ti to tu měli všechno rozkopané, vypadalo to tu zde jako jedno velké staveniště kdežto teď už to jde. Postavili jsme nové Tesko a i silnice jsou vyasfaltované. Před půl rokem se tady vojáci prodírali napůl bahnem, nyní je to lepší. O stavu a oblečení budete mít postaráno a nejdříve vás vojáci ostříhají, potom půjdete před přijímací komici, vykoupete se a půjdete na pokoje kde si vás převezmou poddůstojníci a ti už vám ukážou co a jak a pomohou srovnat skřínky, takže“, zvýšil hlas „nemusíte mít o nic starost. Na našem tvaru není šikan a kdyby přece jenom došlo k projevům staromazáctví obraťte se na své velitele a ti už věc vyřídí.
To je tak vše. Chce se ještě někdo na něco zeptat ?“
Nikdo se nezeptal. Seděli jsme jako pecka jen v rohu při kamnách se někdo zasmál. Poddůstojník odešel a dveře zůstaly dokořán.
„Tak na to stříhání pojďte“, začali vybírat jednoho po druhém.
Zatím přišel další voják. Byl vyšší, v ruce držel papír. Psal jména.
„Je zde někdo z nich ?“
                                                                                                                                    8.
Četl jména. „Jo až zavolá dalšího na stříhání, tak půjdete vy!“.
Shodou náhod a nebo spíše skryté logiky přečetl i Igorovo a Radkovo jméno. Kluci vstali a aniž věděli co je čeká, zmizeli ve dveřích. Jeden za druhým jdou budoucí vojáci na stříhání a opět se vrací bez hřívy zpět.
Tam jdou s hustou kšticí vlasů a přicházejí jednotně ostříhání. První vzbudil obrovskou vlnu smíchu. Sahal si na lebku a nevěřil hmatu, že je něco takového možné, že jen nízký kobereček na hlavě je pozůstatek jeho kdysi kaštanových vlasů.
Mladí vojáci odchází na stříhání a neostříhaných ubývá. Venku je ještě poměrně teplo a dovnitř čas od času probleskne slunce.
Luboš prohodí slovo s Danielem a mlčí a sleduje dění kolem. Daniel vyšel na stříhání dříve než Luboš přestože stávali zároveň.
„Jeden stačí,“ ozval se ze dveří holič a Luboš si sedl. Luboš chtěl mít tuto procedůru za sebou, jenomže pokaždé když měl chuť se zvednout, zvedl se někdo jiný a on opět zplna dosedl na rozviklanou stoličku. A tak seděl a využívaje této přednosti, neznatelně se kýval ze strany na stranu.
Proti němu přes desku stolu seděl blonďák v džísce se stříbrnými obroučkami brýlí. Ze svého ročního pohledu karatisty, což už je dávno pryč, přemýšlel, jestli by ho přepral. Mínil, že asi ne, teprve později přišel na to, že první pohled není rozhodující. Stále seděl na židličce, kýval tělem nebo nohama, ruce držel na okraji. Chtěl a nechtěl, zdržoval a protahoval dobu, kdy bude muset vstát a nechat shodit zbytek krásných vlasů, ozdoby civilu.
V Místnosti pracovalo pět nebo šest holičů a už to vypadalo, že i na něho zbude řada. Místnost se pomalu ale jistě vyprazdňovala.
Půjde mezi posledními utvrzoval se v názoru a v okamžiku kdy zbývalo málo a on se už už chtěl zvednout uslyšel hluk a do místnosti přišla další várka budoucích vojáků. Za  hluku a rachotu si sedali, jak je napadlo  a on zůstal zase vzadu.
Opět se objevil podplukovník. ... vítám vás na našem útvaru ke kterému jste byli vysláni abyste zde odsloužili dva roky základní vojenské služby ...
Kousek od Luboše se posadila skupinka Slováků. Sedli si do kouta vzdáleni co nejdále od dveří. Jeden z nich, zdál se velký a frajer, pohodil vzpurně sovu načesanou hlavou. Vlasy měl delší, sčesané vepředu na patku a načesané dozadu. Blonďáka a toho kluka s patkou, jediné dva si pamatoval a zbytek mu unikl.
Nepamatoval si ani dveře, barvu, výšku, ani hlasy. Jo, ještě jednoho si zapamatoval a to díky obrovské hřívě kudrnatých vlasů. Za takové vlasy by se nemusela stydět žádná dívka. Na stříhání šel okamžik před Lubošem a kluk kulil oči, co to s ním udělali. Dostal jednotnou délku jako my všichni, snad abychom si nesměli co závidět.
Luboš musel poposednout blíže ke dveřím,  aby se dostal ven z jídelny a stejně mu to trvalo dalších, nejméně patnáct minut. A pak ho ostříhali. Odepsal se a odevzdal vlasy i když se v civilu stříhal a  vlasy nakrátko ostříhané se mu zdály dostačující. Venku možná, tady neuspěly a dostaly tu správnou, vojenskou míru. A ostříhaní vojáci postávali na chodbě přes kterou chodili vojáci jeden za druhým, stáli zde a povídali si. Opírali se o zeď a i mlčeli. Někdo se smál, jiný mlčel, další měl chuť dozvědět se, co je čeká.
Dovnitř vešli dva vojáci. Bavili se. Staří mazáci. Koukalo jim z bot, že zde nejsou poprvé. Jeden měl ruku v kapse. Vešel nějaký velitel v placaté čepici.
„Bacha jde ti velitel“, řekl mu někdo, protože dotyčný držel v druhé ruce cigaretu. Také ji hned típl, ale než vytáhl ruku z kapsy, velitel ho viděl. Voják se staví do pozoru a zdraví.
Šuma, prečo maťe ruce v kapsách?“ Spustil.
 
                                                                                                                                  9.
 
 
 
„Já zapomněl“.
 
„No, ja taky zapomenu a naparím vám pár ostrých čo vy nato ?“.
 
„Ne, to ne“.
 
Velitel stiskl rty. „Nu dobře a čo tu Šuma robítě?“.
 
„Já jsem šel jen tak okolo a tak jsem se stavil“.
 
„Jo, stavil, tak počůvajtě jestli hned nezmiznětě tak uvidíte“.
 
„Už jdu“, voják zmizel ve dveřích. Po kachličkové chodbě se nesl zvuk kanad.
 
 
Luboš a zbylí vojáci měli pár okamžiků na to, aby se shromáždili.
 
Velitel je odvedl z jedné budovy a v botách vešli do druhé. Budovy následovaly v těsném sousedství a proti sobě zde stály čtyři vždy dvě a dvě naproti. Zmizeli v jedné z nich. Ocitli se v černé chodbě a než se stačili rozkoukat, byli v místnosti. U stolu zde sedělo několik lidí, vesměs vojáků z povolání. Chodili od jednoho ke druhému a ti si zapisovali data.
 
Budova, do níž vešli budila robusním a hromotným dojmem. Budova má strašně vysoký strop, ve výšce čtyř metrů tak jak tomu bývá  u starých poválečných domů, elektrika tažená na omítce, široké schodiště, silné stěny a chladné dlaždice pod nohama. Místnost ohromná a na stropě je vidět široké překlady skoro připomínající proti tankový kryt. Okna velká, dvojitá, ale slunce jimi proniká pomalu a stejně nestačí prohřát věčně studené stěny a proto je i uvnitř ať v létě či v zimě zima.
 
Všechny čtyři budovy od pohledu budí zdání, že čas se tu zastavil. Staré vypínače a zářivková tělesa, stará kamna uprostřed pokoje, staré linoleum, zaprášené nástěnky a výsledky aktivit a i ti lidé co je přijímají, budí dojem sešlosti a tíhy na ramenou.
 
Nejdříve evidence.
 
 
Jsi tím, čím skutečně jsi ?
 
 
Dále porovnávání dat.
 
 
Víš opravdu to, co máš zapsáno v papírech ?      Ano?      Rodiče jsou tvoji ?      Příslušnost?   Řidičský průkaz? Tady bude malý zádrhel. Shodou okolností sedí před Lubošem velitel, co vypoklonkoval vojáka.
 
 
„Vy stě zde zariazeny na funkci vodiča“.
 
Luboš bojácně polkl.
 
Ale mátě špatný zrak“.
 
„Ano“.
 
„A tak ste zariazeny na funkciu radiodálnopisec“.
 
Prošel kolotočem a vypadl na chodbu. Co chtěli vědět, napsané mají, pravdivě, vše souhlasí, nikde žádný zádrhel.
 
Jmenovaný sice, pravda, nechce jít na vojenskou školu, nicméně ono se uvidí, časem určitě změní názor a armádě pomůže.
 
 
Ti, kterým skončila prohlídka čekají na chodbě. Velitel je vede na opačný konec chodby kde je místnost s podobně vysokým stropem. Zde se odevzdávají věci a přijímají nové. Lepší – vojenské. Musí napsat poštovní poukázku na balík a naházet oblečení i s trenkami do pytle. Dostanou nové. Luboš je donucen odevzdat svůj starý, osvědčený oděv i s trenkami a obléci
                                                                                                                                 10.
se do zelených trenýrek, bílého trička, modrých tepláků a tenisek o kterých se dá s klidným srdcem prohlásit, že jsou velké stejně tak jako trenky a polovina dalších věcí.
Vojáci od nich prádlo vybrali a vojáci i prádlo přijímají.
Jeden mu pomáhá vyplňovat průvodku a píše adresu na pytel.
Průvodku psal dvakrát a ještě ji zvoral, je skoro holohlavý, za to však šel brzo do civilu, nasluhoval a měl velmi malé číslo a to jak pomalu Luboš, je na vojně mnohem důležitější než velitel, než veškeré zákazy a příkazy. Číslo je o mnoho více než to čím ho doposavad kdokoliv krmil a on začal poznávat vojnu takovou jaká je i když v okamžiku kdy posílal domů balík o tom neměl ještě žádné potuchy. Na takové věci se přichází déle a za mnohem trpčích a drastičtějších zkušeností a nikoliv tady v šedivé budově při rozdávání věcí. Jenomže shodou okolností v té šedivé budově na to přišel taky a domů putoval seznam jeho civilních věcí a pod napsaným jménem byl tento soupis :
Kalhoty     bunda     košile     triko    ponožky     trenky    boty
A mezi tím připsaná taška, kterou si Luboš chtěl nechat a vzít sebou na pokoj. Nešlo to a on se musel podřídit a tašku odevzdat.
Odevzdal věci, vycouval, převlíkal se a zároveň uvolňoval místa pro další.
Na chodbě po té dokončil oblékání ponožek, trika a tepláků, protáhl kaňičky oky.
„Tak pojďte“, znova se objevil poručík a odvezl je do dalšího baráku, kde sídlí jedna z rot, ostatně, nápis jasně říká, o kterou rotu jde „ROT-KMS“.
Prošli dlouhou chodbou až na samý konec a hromadně se měli osprchovat. Voda tekla napůl ledová a mnozí klepali kosu. Vracel se zpět do budovy naproti té, kde jsme se byli přihlásit a vyfasovali kanady.
Luboš měl štěstí. Dostal kanady jen o chlup větší, ale byli i tací, jejichž kanady byly neúměrně veliké a jiné tlačily. Ty si potom měli mezi sebou jak komu sedly. Ono nám nic jiného nezbývalo, poněvadž více kanad nebylo a nikdo jim jiné nedá. Musí se chodit v tom, co je. Vyfasovali i spacáky, vojenské šaty a jiné zbytečné nezbytnosti.
Následoval pochod do první budovy a o patro výš.
Kamenné schody budovy zvučí pod jejich kroky. Na chodbě se objevují vojáci s peckami a čtou naše jména. Luboš má určené místo na pokoji po pravé straně chodby a o chvíli hledání objevil i svou postael.je uprostřed pokoje mezi několika dalšími postelemi kde v uličce má noční stolek. Ulička je široká nedostatečně. Její šířka je vlastně daná šířkou nočního stolku přičemž na jedné straně je jedna postel a na druhé straně druhá. Nad postelemi jsou potom postele další tak zvaná bidla. Stolky jsou tři nad sebou tři stolky jsou nad sebou u každé postele a tam kde se nevejdou, jsou bokem. Místnost na to kolik pojmula postelí, vypadá neuvěřitelně mrňavě. Je zde dvacet dva postelí a všechny obsazeny.
V rohu u dveří stojí kamna, vymetená a čistá. Kde ani smítko. Na posteli hromada věcí.
„Nějak si to srovnej a oni ti už kamarádi poradí, co kam dá“.
Luboš se chopil díla. Bral věc za věcí a rovnal je, alespoň se  o to snažil.
Kluci v civilu mu dali několik rad co si vzít sebou. Vem si zámky, šití, peníze měl, ale ramínko, o tom nikdo nic neřekl.
Holení narovnal ve skřínce nahoru do šuplíčku společně s kartáčkem na zuby.
Ramínko? Kde ho vzít? Tak nějak naskládal věci do skříně a kašlal na to.
Voják, který ho četl na seznamu byl vyšší postavy a na náramenících jednu stříbrnou pecku. Později přišel na to, že se jedná o svobodníka. Hodnosti to bylo to samé jako s ramínkem. Nikdo mu o nich nic neřekl. Koukal na hodnosti ale kdo mohl vědět, že je tu musí znát všechny? Časem, v praktickém životě, přišel na to co je jaká hodnost.
Na večeři nešli.
                                                                                                                             11.
Kluci vytáhli zásoby co nesnědli a nebo neodevzdali, zašustili sušenky.
Luboš drží hladovku. Den se zdál krátký. Hned tu byl večer a hned první signál.
„Večerka!“
Všichni ulehli. Svobodníci zalehli s nimi. První den utekl.
Každý si přál, aby utekl a on také zmizel velmi rychle. Luboš spal poprvé ve spacáku a přemýšlel o civilu. Jenom chvíli a krátce.
Stačilo se podívat z okna. Tam na protější straně stojí paneláky, ještě se blýskají novotou a rozsvícenými okny do kasáren koukají lidé žijící normálním životem, mající své starosti a procházející svým normálním životem.
Pro ně se čas nezastavil, pro ně ne protože oni nebyli ze svého života vytržení. Jedou si svou cestou. Buďto si už tuto dlouhou dvouletou přestávku už užili, což jsou muži a nebo ji nikdy nepoznaly, ty které jsou ženy a to většina.
Pocit kdy je člověk malý a i když pevným krokem stojící mladý člověk na zemi vytržen z rodného hnízda není slastný a opojný jako víno, je naopak hořký a trpký jako pivo jenomže po pivu se alespoň člověk opije, ale tady se opít nemůže. Je to nemožné stejně jako utéci. Utečeš jednou, chytnou tě a pokud neuznají za blázna, utečeš po druhé a stát má paragrafy. Po třetí bys utekl z lochu a tam ty nechceš být ať je vojna sebekrutější a sebehorší. To raději do nemocnice, ale mrzačit se ?
Jeden cikán na stráži se chtěl ulíti z vojny přiložil si samopal k noze a střelil. I když ho převezli hned do nemocnice zemřel. Z jedné strany nohy měl malou dírku a z druhé vyrvaný kus masa. Dostal otravu. Stojí to za to ? Nebo spolknout rozpůlenou žiletku. Kluci co to udělali a vyoperovali jim ji po prohlášení, že jakmile je propustí, spolknou ji znova, šli domů. Asi bych něco takého neudělal a neudělal jsem a nakonec vydržel. Přečkal tu celou dlouho vojnu a bylo mi všelijak a né vždy tak jak by býti mělo. První den je pryč. Utekl jako neposedný beránek na obloze honěný větrem.
                                                               3.
    „Budíčéék!!“ Ozvalo se od dozorčího stolu.
V tu chvíli jeden přes druhého začali vojáci vyskakovat z postelí. Naráz se otevíraly skříňky a rovnaly spacáky, každý jak uměl, poněvadž to ještě nikdo pořádně neuměl.
Lubošova skříňka byla až dole a dalo mu dosti práci, než ji otevřel a vyndal z ní požadované věci. Na pokoji došlo k ohromnému zmatku.V uličce jejíž šíře byla ohraničená šíří skříňky se tísnily čtyři lidé. Dva na postelích nahoře si naštěstí skládali nejdříve spacáky a díky tomu mohli zbylí dva v uličce trošku svobodněji dýchat. Luboš vytáhl z pod spacáku klíče které si zde večer uložil a snažil se rukama proplést mezi nohama svého souseda z protějšího lůžka a protože ten stál u své skříňky a právě si nandaval trenýrky, zatímco nad ním se snažil další otevřít skříňku.
„Počkej přece ne?“ okřikl ho ten, co si nandával trenýrky.
„Jak mám počkat, když nemám čas?“.
„Ale jedeme si vojáci! Jedeme! Jste pomalí. Nestiháte!“ Zněl hlas vedoucího ložnice.
„Jenom chvilku“.
„Tak jde se!“
„Žádné vybavování a kmitněte si. Podívejte se na mě, vstal jsem stejně jako vy a už jsem oblečený“.
 
                                                                                                                            12.                      
 
 
 
Soused z hořejšího lůžka počkal a kamarád si navlékl trenýrky a Lubošovi se podařilo otevřít skříňku, zámek povolil a z přivřených dvířek vytahoval spodní prádlo a ponožky.
 
„Ty taky nemůžeš chvilku počkat?“ Obořil se na něj kluk a trenýrky si vyhrnul do potřebné výšky.
 
„Když je málo času“.
 
„Příprava na rozcvičku!“ Zní na chodbě hlas.
 
„Tak si pospěšte vojáci. Pospěšte si. Je příprava na rozcvičku. To znamená, že byste se měli oblíknout a vyrazit na chodbu“.
 
Luboš si sroloval pyžamo, natáhl velké tepláky a silné ponožky které si večer někam dal a ráno je hledal, nevěděl, kde jsou než je našel pod podhlavníkem.
 
V uličce se tísnili a navíc sem dolů skočil i jeho soused, který vyběhl z uličky a zamířil ke skříňce, kterou měl jakožto jediný z uličky umístěnou pod oknem přímo naproti dveřím.
 
„Nástup na rozcvičku!!“  Rozhlásil chodbou dozorčího hlas.
 
„Ale jedůů ! Rychléé! Nestiháte!“  Křičeli poddůstojníci i z jiných pokojů. Chodili a povzbuzovali vojáky. Ti lepší nováčci byli připraveni.
 
„Tak a kdo je hotový ven před budovu!“
 
Uposlechli. Vyrazili z pokojů.
 
Z budovy vybíhali nováčci, někteří šli ještě na záchod a poté po schodišti dolů do přízemí přes otevřené dveře před cihlovou krychli na vyasfaltovaný plac. Zde zaujímáme rozestupy a začínáme cvičit.
 
Na ranním, čerstvém, studeném vzduchu cvičí čtyři pokoje a osm velitelů družstev stojí vedle a přihlíží. Vždy jeden, nanejvýš dva přecvičují a zbytek nás pozoruje, obchází a kontroluje, jestli cvičíme poctivě. Tak přišly na řadu kliky, dřepy, kliky a zas! Kluci při klicích padají, pomalu se sbírají a dělají, že už nemůžou a nebo skutečně nemohli jako jeden tlustý voják a poddůstojníci ho nutili ať se snaží a udělá alespoň deset pořádných což se jim nepodařilo neboť neudělal pořádně ani dva, natož deset. Nakonec nás vytahuje jeden poddůstojník na běh. Vypadá vcelku dobře. Usmívá se potuleně a je samá srandička. Srandista jak Luboš i jiní mohou vidět.
 
„Tak vojáci,“ zamnul si ruce, „a teď si dáme na rozběhnutí pár koleček. Tak za mnou!“
 
A běží se. Pár koleček spočívá v oběhnutí takřka celého útvaru se vším možným dohromady a v návratu na budovu.
 
Luboš byl kdesi v polovině. Držel se někde uprostřed a to ve všem jak tak mu poradili starší, ti co už na vojně byli.
 
Poddůstojníci se smáli, měli radost, že jsme ptáci a že jsme pár dnů na vojně, že si užiješ, budeš muset mít věci srovnané v komíncích a čisté tenisky vespod. Zástup nováčků se nahrnul do budovy.
 
„Tak vojáci! Pomalu a každý schod vyskáčete tak jako já!“ Zakřičel malý svobodník a s lehkostí až obdivuhodnou vyskákal v žabákách schody až k dozorčímu stolku.
 
„Tak a nyní vy všichni a neojebávat!“ A tak vojáci lezli po schodech, vzdychali, byli zpocení a nahoře si sedali na posteli, odemykali skříňky a vytahovali ručníky na umytí zpocených těl.
 
„Ale vojáci! Co to vidím vojáci? Jak to, že sedíte na postelích? Vy nevíte, že ve vojenských řádech se píše, že voják nesmí sedět na posteli? Co?“
 
Kluci ani nešpitli a vstali.
 
„Tak ať už se to víckrát neopakuje jasné?“.
 
Nic.
 
„Co že? Neslyším odpověď“.
                                                                                                                            13.
„Jasné“.
„Říká se provedu!“
„Provedu“.
„No ..“  Vysoký svobodník se trošku zamračil a po té popadl ručník a šel se mýt a už tu je další povel. Luboš nestačil ani zamknout si skříňku a „Nástup na osobní hygienu!“
Když vytáhl ručník ze skříňky a pastu a kartáček, vyběhl na chodbu a v té chvíli někdo zakřičel : „Příprava na rajóny!“ a poddůstojnicí na chodbě hned vraceli vojáky zpět. Stihli, nestihli, vraceli se zpět uložit věci osobní hygieny do skříňky, obléknout se, přeběhnout po chodbě na druhou stranu k velkým skříním stojících zde, jedna vedle druhé a zatím co jedni skříňky otevírali a snažili se navléknout se do určených maskáčů, druzí se mezi nimi protahovali, strkali do nich a tvořili neuspořádané chumle. Kdosi nadával, nešel mu otevřít zámek. Jiný nemohl sehnat věci a další neměl místo na oblékání.
„Nástup na rajon!!“ Opět nestihali.
Na chodbě se vyskytla benža a kýble.
„Ale jedu si!“ Výkonný praporčík vytahuje navíc kbelík s mýdlem a kluci si jdou pro hadry, pro vodu a kartáči se snaží dát podlahu do náležitého tvaru.
„Příprava na snídani !!“
To znamenalo konec úklidu a co možná nejrychleji dotřít podlahu a připravit si příbory.
„Nástup na snídani!“ A opět nestihali. Konečně vyběhli před budovu a srovnali se. Každý musel vytáhnout příbor utěrku, bílý sáček a ukázat že je má. Teprve po kontrole příborů se vykročilo k jídelně.
„Držte aspoň krok! Slyšíte ?!“ Vrčeli velitelé družstev.
„Levá! Pravá! Raz! Dva! Raz! Dva!“    Tak se šlo.
Do jídelny chtějí jít vojáci najednou.
„Zpátky! Kam jdete?!“
„No“, jeden chtěl naznačit, „Dovnitř  ne?“.
„Co? Jakýpak dovnitř? Na pravý zástup se chodí!“
Šlo se na pravý zástup.
Po snídani je nástup a rozchod do zaměstnání.
Ten začal sobotou, a proto bylo poměrně klidně. První víkend proběhl nezvykle klidně a rychle oproti jiným týdnům a ostatním vůbec.
V devatenáct hodin třicet minut je vyhnali na povinné sledování televizních novin. Sedí na židličkách v prostorné místnosti odborně nazývané politicko-výchovná světnice čili pévéeska a koukali. Ono jít na vojnu v pátek odpoledne je na bednu.
Na pévéesce se za malý okamžik objevili i zbylí velitelé družstev.
„Ztiš to prosím tě“, řekl ten jeden druhému.
Ten přistoupil k televizi a ztišil ji.
„Tak vojáci tak už víte, že jste na vojně“.
Ozval se smích.
„No já bych se nesmál. Někteří z vás si to patrně ještě neuvědomili a nechovají se podle toho. Uvědomte si, že tohle je úplně jiný režim, než na který byli někteří z vás zvyklí z domova. Tady se musí poslouchat. Podívejte se, nám by to bylo jedno, my bychom vás klidně nechali ať si děláte co chcete a pro nás by to bylo také lepší, ale když vy uděláte nějaký nepořádek nebo prohřešek tak to odnese kdo? No velitelé družstva a já protože my jsme za vás zodpovědní a máme se o vás starat. To vykání jak už jste si tady všimli, to jsme si také nevymysleli, to už tak stojí v základních řádech a jestli mi někdo nevěří,  já mu je klidně můžu půjčit.
                                                                                                                                14.
Mám je u sebe v kanceláři takovou malou červenou knížečku, kdo chce, může do ní nahlédnout. Takže aby bylo mezi námi jasné. Jo ještě tohle, dobře víte, nebo jste alespoň slyšeli, že na vojně existují dva druhy vojny mazácká a gumácká  a je na vás pro jaký druh vojny se rozhodnete jestli pro mazáckou a nebo pro gumáckou.
„Mazáckou“, ozval se někdo. „To je jasné“.
„Mazáckou“, druzí přitakávají.
„No dobře,  nechte mě promluvit, ať vám vysvětlím jaké to má výhody a nevýhody. Takže pokud byste chtěli mazáckou vojnu, bude to znamenat, že na vás budeme mít větší nároky, co se týká  úklidu, že vás budeme víc dusit, ale zase po půl roce budete vypáskovaní a dostanete úlevy.
Abych vám řekl, ono na tomhle útvaru se rukuje jednou za rok a to znamená, že budete celý rok mladí – pořád“.
„My jsme si taky museli vytrpět“, skočil mu do řečí malý svobodník.
„Jasně. A my taky“, pokračuje výkoňák „Celý rok jsme makali a nyní když jsme staří tak teď bychom měli dělat to co jsme dělali?  No uznejte sami, až vybudete staří taky nebudete chtít nic dělat né? Tak ten rok se to dá vydržet né?“ Neurčité pokyvování hlavami se zavlnilo houfem.
„No a přece nebudete chtít, abyste uklízeli podlahu a zametali, čistili si kanady a tak podobně. Budete si chtít užít ne? No a gumácká vojna znamená, že my vám něco řekneme a vy to neuděláte, tak co uděláme my? Jednoduše vás dáme na hlášení, že jste nesplnili svůj úkol a velitel roty vám dá důtku a jakmile budete mít důtku, už se nedostanete na žádný opušták do konce vojny a to přece nechcete?“
Na okamžik zmlkl.
„Tak vidíte, co je pro vás lepší? Vyberte si buď mazáckou a nebo gumáckou vojnu, nám je to jedno důsledky si ponesete sami a to Vám povídám, bacha na to, že se mezi váma vyskytne nějaký bonzák tak to slíznete všichni. Jeden za všechny, všichni za jednoho to si pište“. Tím skončil.
Šuškali jsme si mezi sebou. Mazácká nebo gumácká ? Vidina domova, vidina minulosti, jasně, že mazácká.
„Kdo nechce mazáckou vojnu?“ Ozval se hlas ze středu našich těl.
Ticho. Nikdo se neozval.
„Chceme mazáckou“.
Výkoňák pokrčil rameny. Vypadal jako by mu to bylo zcela lhostejné. „Pusť televizi“.
Druhý starý pouští televizi, poddůstojníci opouštějí místnost.
Kluci se začínají bavit. Někdo neví co je to mazácká a gumácká vojna je, stále to nechápe. Nikdo nezmění nic na tom, že většina je pro mazáckou.
„Tak co vy na to?“ Vykřikl někdo.
Mohl si to dovolit, na pévéesce nikdo ze starých nebyl.
„Mazáckou  ne?“ Shodou okolností to je jeden  z Lubošova pokoje. Jasně. Budeme makat a potom se budeme mít dobře“.
„Tak dobře chlapi a nezapomeňte na to, aby nikoho z nás nenapadlo pokazit to, abychom se z toho pak neposrali“.
Otevírají se dveře, řečník utichá.
Po televizkách jsou dvě hodiny volna. Ve dvacet dva hodin je nástup na rajony a uklízí se do půl jedenácté kdy se všichni oblékáme do tepláků a u nástěnky se jmény stojí výkonný praporčík a čte jména. Řve je na obě chodby podle abecedy, tak jak jsme seřazeni.
                                                                                                                                  15.
Vojín Albert!“
„Zde!“
„Vojn Brepták!“
„Zde!“
„Vojín Davídek!“
„Zde!“
„Jakoubek!“
„Zde!“
„Kolář!“
Ticho.
„Je tady někde vojín Kolář?“.
Ticho.
„Tak ozve se Kolář?“ hlas výkoňáka je nabitý zlostí.
„Zde!“
„Cože? Vy se neumíte ozvat?“ Přidává se další poddůstojník stojící blíže k dotyčnému. „Vy se neumíte ozvat, když vás někdo čte? Co?“.
„Já jsem neslyšel“.
„Jak to, že jste neslyšel, když ostatní slyšeli?“.
„Nech toho prosím tě,“ obrátil se na něho další starý. „Půjč já budu číst“. Vystřídali se a čtení vojáčků prvoročáků, rozmístěných na obou stranách dlouhé, vysoké a chladné chodby pokračuje až k tomu poslednímu.
Po večerní kontrole stavů následuje kontrola upravenosti skříňky, kontrola především srovnaných věcí.
Kdo co jak má složeno a nástup na večerní hygienu.
Vojáci se nahrnuli na umývárnu. U jednoho umývadla se tisknou dva až tři vojáci a za nimi stojí další a ti čekají na přísun vody a protože teplá neteče tak alespoň tu studenou, spláchnout z těla celodenní pot a čas letí rychle. Alespoň nohy si myjí, ty smrdí nejvíce, dvakrát nahrnout vodu na obličej a přetřít ústa kartáčem na zuby a oholit narůstající strniště. Puch rozlévající se po umývárce je k nevydržení.
„Vy prasata!“  Křičí od stolku dozorčí, „To si neumíte otevřít okno?“.
Jeden pohotově leze a okno otevírá. Za pět minut zní příprava na večerku. Na pokojích mají pyžama.
„A trenky dolů né abyste vy prasata spali v trenkách!“. Varuje svobodník.
Někdo si chce lehnout do postele.
„Kam spěcháte? Zatím je pouze příprava na večerku ještě není večerka“.
Dotyčnému, kterému to platí, vylézá a staví se k posteli.
„Do postele se leze na doby. Víte jak se to dělá?“.
Vojáci nevěděli až jeden řekl : „Ne“.
„Tak já vám to ukážu“. Ukázal. Přistoupil k posteli, chytl se rukama za kovové šprincle a prostrčil nohy úzkým okýnkem v posteli a udělal pozpátku kotoul na posteli.
„Vidíte vojáci? Ale vy to musíte udělat na doby, tak se připravte“.
                                                                                                                                       16.
Kluci funěli. „To snad ani není možné, to nedokážeme“. Jenomže živý obraz svobodníka Pavla vysokého dvoumetrového chlapa silnější postavy jasně dokazoval, že to jde.
„Ale dokážete. Nebojte se, když jsem to dokázal já tak to dokážete taky!“
Kluci mají průpovídky.
„Tak! Raz!“
Nováčci se na povel snažili prostrčit nohy mezi tyčkami postele.
„Dva!“
Třetina provádí kotoul dozadu.
„Tři!“
Rychle do spacáku a zapnout. Většina je u postelí a všelijak se snaží dostat přes mříže.
„Vy jste neschopáci, to snad není možné. Tak neprostrkávejte nohy mezi a udělejte kotoul a do spacáku“.
Mladí poslouchají.  Rychle do spacáku.
„No tak asi takhle, ale bylo to nejednotné a tak znova a ještě jednou“.
Vojáci vylezli postavili se k postelím nahoru natahovali ruce, ti co spějí nahoře, dole se krčili ti, co spějí dole.
„Takže ještě jednou. Připravte se a raz! Dva! Tři!“
Vrzání postelí, smích, kopání, šustot spacáků, hlomoz hlasů.
„No to už bylo lepší. Tak a pořádně zapnout až ke krku abyste nám vojáci nenastydli. Jasné? Už si někteří z vás stěžovali, že nemůžou, jsou prý unavení a asi nemocní. Takže pořádně zapnout jasné?“
„Jasné“.
„No to jsem rád!“
„Večerka!“
Zní podruhé povel od dozorčího stolu.
„Tak spát“. Velitel pokoje zhasl světlo.
„Dobrou noc vojáci“.
„Dobrou“.
„Cože? Vy nevíte, co máte říkat?“
Kluci ztichli.
„Dobrou noc vojáci!“
„Dobrou noc ... pane mazáku“.
„Správně a ještě jednou aby to věděli všichni. Dobrou noc vojáci!“
Na což odpověděl pokoj „ Dobrou noc pane mazáku!!“
Zavírají se dveře.
„Tak pánové a máme za sebou první noc“, povídá vojín Petříček. „Jeden den za náma a ještě sedm set dvacet devět dnů. To je vyhlídka“.
„To máš pravdu, to je síla“.
„Mně z toho hrábne..“
Otevírají se dveře, objevil se svobodník, otevírá stolek, hledá něco a odchází.
„Ještě sedm set dvacet devět dnů v téhle pakárně. Já to nevydržím“.
Svobodník se objevuje znova a jde spát. Hovor je u konce. Dnes je sobota a večerka je v jedenáct hodin jinak se chodí spát v deset. Nováčci nestačili zaregistrovat tuto změnu a podobně tak i mnoho dalších věcí, které je teprve čekají.
                                                                                                                            17.
                                                                4.
Neděle se zdá býti klidnější nežli sobota. Vstává se v sedm hodin a rozcvička není. Společně se jde do jídelny pro vánočku. Fronta se kroutí nahoru po schodech a venku na schodech. Zbylé roty starých prochází kolem nich. Proti nováčkům jich je poměrně málo, alespoň malé chumle trousící se pro ranní příděl tomu nasvědčují. Kašou na zástupy, na levý a pravý, nic jim nebrání a jdou bez ohlédnutí a předbíhají mladé.
„Jé ptáci, nešťastníci“, pouští si někteří ze starých ústa naplno.
„Milionáři“, směje se druhý.
„Ještě sto pět vánoček, to je číslo co?“ podotkl z východu z jídelny další starý.
Sto pět vánoček  - pěkné.
Na pokojích je vcelku pořádek, vojáci mají volno, sedí na zemi a píší dopisy, vzpomínají a baví se mezi sebou.
Napište dopis, jak jste dojeli, radí staří a oni tak činí.
Luboš usedá do uličky mezi postele a píše napůl čitelným písmem dopis domů.
Ahoj mami a tati, dojel jsem v pořádku do kasáren. Řekli nám, že vojenskou přísahu budeme mít prvního listopadu v sobotu na Letenské pláni. Kdyby se to změnilo, napíši vám.
Pozdravujte babičku a sestru. Není to tady tak strašný. Ahoj Luboš.
Dopsal dopis a usmál se, nějak to vydržím. Tolik měl do vojny plánů, učil se cizí jazyk, sportoval, četl knížky a nyní aby vše pustil k vodě. Vždyť za celý den našel pro sebe slabé dvě hodinky času a to je neděle. Co ve všední den? Na tohle nedovedl odpovědět a  přestavit si už vůbec ne. Spoustu aby vypustil, plány, cvičení a kdo ví co ještě. Je neděle, je klid, ale na jak dlouhou dobu? Každou chvíli se mohou otevřít dveře a někdo, třeba dozorčí, či jiný starý, ho vytáhne na úklid chodby či rajonů. Už aby byl za tím alespoň tenhleten přijímač. Mít za sebou měsíc a jsou pryč akorát slabé dva dny. V civilu by byl na chalupě, v sobotu si šel na zábavu, na disco, mezi kamarády a holky a nebo do hospůdky či do kina nebo koukal na televizi a myslel na něco úplně jiného. Kdykoliv by šel kamkoliv a nikoho by se na nic neptal. Tady chtěl jenom, ono chtěl, musel, vynést kýbl a každý hned kam jdeš a jak dlouho tam budeš? Přijď hned a aby tě napadlo utéci. Ví ti tam venku jak dlouhé a nudné jsou dva dny odpočinu na vojně? Mít na hlavě sedm set dvacet osm dnů a čekat. Ale už to není sedm set třicet. Dopsal dopis, aby ti venku neměli starosti a mohli klidně spát.
                                                             5.
Pondělní ráno začalo obdobně jako sobotní první den. Ještě než zazněl povel budíček od dozorčího stolku, někteří z nováčků už jsou vzhůru. V pokoji kam dovnitř začíná pronikat denní světlo začíná být rušno.
Dva vojáci odešli na záchod, jeden si oblékl trenky a ponožky, pyžamo pečlivě srovnal do skříňky. Vrzají dvířka dalšího nočního sloku. Začínáme se probouzet, Jeden za druhým a tiše se šeptá.
Svobodník Pavel se probudil „Buďte zticha ...“ otočil se na posteli. „Jak to, že vstáváte?“ Kouká na vojáka v trenkách. „ Proč se oblíkáte? Vždyť  ještě není budíček“.
„No když, já bych ráno nestačil a tak jsem se a začal strojit, abych ..“.
„No to nemyslíte vážně?“ Velitel ložnice se na vojáka obořil.
Na pokoji spí ještě jeden velitel. Je to Slovák a moc toho nenamluví. Vlastně ho viděli jenom krátkou chvíli, protože v sobotu a v neděli měl vycházku.
„Jako sa menujetě?“  Vzbudil se.
 
                                                                                                                                18.
 
 
 
„Petříček“.
 
„A čo ? Poručík? A lebo generál?“
 
„Ne. Vojín“.
 
„No tak sa predstavujťe celou hodnostou.Sťe na vojně. A teraz si vemte na seba pyžamo a Idetě si hehnút“:
 
„No jo“.
 
„Cože? Mátě niejaký problém?“
 
„Ale né, já jsem jenom chtěl říci, že..“.
 
„Buďte sticha vojáku. To nikoho nezajíma co ste chtěl ríkat. Desátník vam hovorí, že si vemete pyžamo a pojdetě si lahnút a stihat budeťe  to mi vertě. Zamerím sa na vas, móžete se spolehnut“.
 
 
Kluci na postelích ani nedutali. Rozhostilo se ticho.
 
Svobodník a desátník leží proti sobě přes uličku na dolních postelích. Luboš se probudil hlukem a vyslechl, co bylo kamarádovi vytýkáno. Také měl připravené fígle jak si urychlit přípravu na tělocvik protože v sobotu nestihal a nyní ho popadl strach aby se to neopakovalo a někdo si toho nevšiml. Večer si strčil trenky pod podhlavník a tiše pro ně natahoval ruku. Nahmatal ponožky také sem včera ukryté a pomalu, nenápadně a hlavně tiše je začal navlékat na nohy. Ve spacáku to vypadalo, jako když má průstřel břicha. Spacák zapnutý až k hlavě, pomáhal si oběma rukama. Hmátl pro trenky a po chvíli zápasení se pyžamové kalhoty dostaly do výše kolen odkud  je přece jen z těla sundal. Obdobným, ale opačným způsobem dostával na tělo zelené trencle. Na ponožky mu stačila jedna ruka. Šly nasadit o poznání lépe. Včera byl zmatek. První večerní kontrola se neobešla bez připomínek. Luboš si sehnal ramínko za takřka výrobní cenu dvaceti korun od výkonného praporčíka a to mohl být rád, že mu je dal tak levně, protože jinak by absolutně nestihal. Mít na jednom ramínku veškeré kabáty, kalhoty maskáčové  i třiašedesátkové, to není žádná legrace.
 
Před každým jídlem, snídaní, obědem, večeří, před a po, sundávat a znovu navlíkat a sáček praskal pod tíhou a zdržoval sám sebe i ty druhé. V uličce i tak bylo těsno. Chyběl mu také zámek. První den měl půjčený. Malý čínský zámek a při otevírání musel být opatrný, zadrhával se. Tento nový ho stál třicet korun a nezadrhával se. Má konečně klid. Dnes se probudil dříve. Zmítán psychickým nátlakem a obavou aby stihal, probudil se dříve a nyní slastně vychutnával poslední okamžik, kdy, než se chodbou ozve to odporné protáhlé slovo budíčéék. Je v polospánku a aby nezapomněl, projíždí si v mysli věci tak jak že je má srovnány.
 
Takže v malém šuplíčku nahoře osobní potřeby, kapesníky, kartáček na zuby, pastu. Vyfasovali pudr na zásyp, barbus na holení, mýdlo – zde to bylo vcelku jasné.
 
Dole v hořejší části poschoďové skříňky pečlivě srovnaný ručník s utěrkou a pyžamo na jedné straně, oddělené kartáčem od tepláků na straně druhé, Vzadu zastrčenou před zraky igelitovou tašku s nemnoha věcmi, které se nevešly nahoru. Úplně dole tenisky a později si na druhou stranu musel přendat tepláky, aby skříňka byla opravdu podle vojenských předpisů tak, jak má být. Ve velké skříni má větší zmatek. Na jednom ramínku visí třiašedesátky, pracovní a všední oděv vojáků skládající se z kalhot, a saka a na druhém třiašedesátkové kongo, kabát a kalhoty. Kalhoty mu jsou velké a má je na kšandách. V komínku srovnané věci počínaje košilemi, bílou od vrchu, zelenou, trička bílá, spodky, maskou. Věci mají řezat a on marně hledá ideální tvar pro přesně vyrovnané věci. Jaksi to nejde. Až dole humusáky, označení pro teplé spodky a kabátec. První kontrole skříňka unikla, neboť v polovině večerní kontroly přišel velitel se šňůrami a kontrola nebyla dokončena.
 
                                                                                                                              19.
 
 
 
Nad každou skříňkou stály postavené kanady a dole v samostatně uzamčené části skříňky se tísnila velká polní a pod ní malou polní a nebo za ní, jak se vešla a jak kdo chtěl společně s chemikou.
 
Na poznání jeden druhého měli nechtěli kdy staří opustili pokoje, seděli na pévéesce kde koukali na televizi a nebo na pokoji poddůstojníků či se vypařili jinam a mladí mohli mluvit a nikdo je nevyrušoval. Utvořily se hloučky a navzájem se sdělovaly pocity z civilu. Seděli v uličkách mezi postelemi nebo na postelích sedět měli zakázáno a jim to ani nevadilo. Sednout si značilo mít klid, klid byl jednou ze složek, kterou potřebovali. Klídek, pokecat si, vyzpovídat se, naspat dopisy, zapřemýšlet a civilu a o holkách. Poddůstojníci  začali vyžadovat, aby pokaždé když přijdou na pokoj někdo vstal a zařval „Končit pozor!“ Načež oni řekli „Pohov volno“.
 
 
Na každém pokoji leželi dva poddůstojníci a další čtyři na pokoji společném vedle dozorčího stolku.
 
Z neděle na pondělí už sloužil jeden z mladých jako pomocník dozorčího na rotě. Mysleli jsme, že do této funkce nebudeme vybírání, že je to záležitost pouze našich velitelů, ale to jsme se zmýlili. Pomocníkem se stal Šindela, trošku potrhlý voják a službu zvládl. U stolku ostatně neměl nic jiného na práci než stát, koukat, vyhlašovat podle denního řádu budíček, snídani, hodiny kde se vojenská příprava, oběd, večeři a brát telefon. Navíc musí dávat pozor, jestli nejde někdo z vojáků z povolání a zdravit je. Zpravidla neuklízel, to jsme obstarali my zatím co dozorčí vedle odpočíval na místnosti starých. On dozorčí stolek byl přímo na ráně. Z jedné strany kamenné schodiště a chodba, z druhé chodba a pokoje kde sídlili přes den vojáci z povolání. Z přízemí táhla zima od schodů a z vrchu smrad ze záchodů. Umývárna byla zavřená. Mezi záchody  a umývárnou je zbrojní sklad. Pomocník stál, málo kdy si sedl, a seděl, pokud ho některý ze starých neupozornil, že má stát a že pomocník ve službě nesmí sedět. Takže obě vstal a stál a stál.
 
A z celé budovy je zima největší na chodbě kde nejsou kamna.
 
 
   Podzim pomalu ustupuje zimě a je to podzim vlahý a teplý. Budu zde mít kamarády? Zamýšlel se Luboš a snažil si vzpomenout z vyprávění druhých a tváří kdo kde leží.
 
Tak vpravo u okna leží poďobaný voják, jmenuje se Jarda. Je někde z Harachova a to je kousek od jeho bydliště. Vytahuje se kolik měl v civilu holek a že hrál závodně fotbal. Nad ním leží postavou také menší kluk. V civilu byl traktorista. Když mluví, tak pomalu, takže budí dojem, jako když přemýšlí. Je malý a nevelkého vzrůstu. Štíhlé tělo, hladké vlasy. To jsou kluci, kteří spí přímo u okna. Následuje ulička a dvě čtveřice postelí po každé straně zdi. Přes uličku dole leží také traktorista, kluk, který má vymodelovanou čelist přímo na masku a tělo zbrunátnělé kily. Má perfektně vymodelovaný obličej. Luboš si nemohl pomoci, obličej kluka měl tvary vojenské masky. On sám nosí brýle a je středně velký a středně silný s pomalu narůstajícím bříškem. V mládí sportoval, jenomže od té doby uplynulo mnoho vody a nikde to nebylo vidět. Nad Lubošem leží Pavel. Jméno mu utkvělo natrvalo v mysli, protože byl nucen ho čas od času požádat o malou službičku a navíc jsou sousedé. Kdo leží vedle Pavla na posteli si nepamatoval, za to své dva sousedy na protější straně uličky znal velmi dobře, neboť s nimi přicházel do občasných konfliktů už kvůli již zmíněným skříňkám či jiným nepatrným drobnostem. Dole leží Honza Kolář. Jméno si snadno zapamatoval, neboť bylo shodné se jménem jeho kamaráda z práce. Podle povahy měl Honza sklon být nervozdní a také to dával náležitě najevo. Nad ním ležel Pavel Borovský. Také on měl lehce zapamatovatelné jméno.
                                                                                                                           20.
On a Honza se znali částečně z civilu a jejich maminky velice době. Však také ihned hodili řeč a vzrušeně debatovali o společných zájmech. Pokud se nemýlil jejich otcové spolu také kdysi vojančili. Oba hned po příchodu na pokoj Luboše požádali, jestli by si nemohl s nimi vyměnit skříňky, že oni by si je dali nahoru, Honza úplně nahoru a Pavel pod něj a on dolů, má prý to tak lepší. Lubošovi to bylo jedno a tak souhlasil. Neznělo to sice dosti rozumně nicméně salámista Luboš souhlasil. Z druhé strany je postel a bidlo a hned vedle kamna a u kamen nástěnka. V kamnech se netopí a na nástěnce je jmenný seznam příslušníků pokoje a vojenská přísaha a řády. Řádů a předpisů je zde hodně, za to majetku v pokoji poskrovnu. Vlastně mimo postelí a nočních stolů jenom kamna a zářivková tělesa. Ale ty do majetku počítat nejde to je součást vybavení. Dole leží Luboš, jmenovec Luboše, hodný kluk a kliďas, dá se s ním mluvit. Hnědé rovné vlasy a oči. Nad ním spí Láďa. S ním se dá také mluvit. Osazenstvo pokoje vypadá schopně.
Na druhé straně přes uličku u okna leží dole kluk od Karlových varů. V civilu byl kuchařem a kdo ví co bude dělat zde u spojařského útvaru. Možná spojaře, možná mechanika. Nad ním leží Slovák, jeden z mála. Máme jich na pokoji poskrovnu pouze čtyři zde jsou. Jeden mi ukazoval fotky. Cvičí kulturistiku a na každé je zachycena jiná partie jeho cvičeného těla. Pěkné fotky. Kromě již zmíněného Slováka cvičil kulturistiku také Petříček, jenomže ten má tendenci se spíše vytahovat nežli něco ukazovat. Alespoň mají spolu o čem se bavit. Bavíme se všichni pokud je čas, to především. Takže nad kulturistou leží další Slovák, takový skrček, malý a hubený s dlouhým nosem. Teprve později se dovídáme, že se ženil, protože mu vlastně nic jiného nezbývalo. Rodiče zemřeli při autonehodě a on potřeboval lásku a něhu což se není čemu divit. Kdo by v takové chvíli nepotřeboval? Ona je to největší pakárna když ti na vojně někdo zemře a rodiče to je snad to nejhorší. V tu chvíli a ani si to nelze představit musí být vojákovi šíleně, hrozně, beznadějně. Raději nepoznat pocity s tím spojené. Hrozná rána, to samozřejmě. Onen pocit, pocit, že má člověk někoho na druhém břehu řeky, kterou plave dokáže člověku dodat síly aby řeku překonal a pokud je sám a ví, že druhý břeh je pustý a drsný, sílu to v zárodku ubíjí a ničí. Celé dny čekáš na milý pohled a na dopis ve kterém je hřejivé slovo a ty víš, že na tebe někdo myslí – tam a najednou dotyčný zemře. To je ta největší prasárna na vojně. Vojna a alespoň si většina myslí, že bude zabíračka na fyzičku a přitom je to zcela jiné. Jedná se o psychickou zátěž mnohonásobně převyšující jakékoliv fyzické vypětí.
Ovšem co může vědět člověk pokud je druhý den na vojně? Všechny slasti a strasti vojenského života ho teprve čekají. Vše co má prožít ho teprve potká a takových obyčejných dnů prožije bezpočet. ... sedm set dvacet osm je pořádné číslo a počítat jeden den po druhém s přestávkou dvaceti čtyř hodin je stejně tak vysilující.
Vzpomínek je na vojně dost. Prý se ženil, aby na vojně někoho měl. Na vojně to údajně nesou hůře ženatí. Mohl zůstat sám a milovat někoho na kom mu záleží. Jistě svatba je určitá záruka kvalitního vztahu, ovšem to samo o sobě k udržení lásky nestačí. Ona je zde také druhá stránka sňatku a být otcem .. jaksi vždy nejde. Otec? A v osmnácti letech? To bych si dal. Táhne mi na jedenadvacátý rok života a na rodinný život se necítím a v osmnácti už vůbec ne. Je to jeho věc. Měl to špatný. Vcelku se dá i poslouchat pokud nemluví příliš rychle a člověk nemusí říkat co? Cože? Nerozumim ti! A podobně.
Vedle na posteli leží další Slovák a dole jeden od Plzně. Heavy metalista. Ukazoval fotky co mu kluci poslali z posledního flámu. Je na nich zachycen ještě s dlouhými vlasy a roztroušené, omalované džísce s flaškou piva v ruce a objímá kamarády podobně vyhlížející.
Však také Honza vyprávěl, jak se často rubou s jinými skupinami a nejenom s nimi i mezi sebou. Ono také není divu, pokud se nalijí pivem a začnou se hádat o složení a výběru
                                                                                                                            21.
rockových skupin. Pohyboval se ve společnosti kde pivo je běžný chleba a když nebylo pivo, jak sám řekl, tam si kluci píchali všelijaké to svinstvo aby jim z toho bylo dobře. Prostě neštítili se ničeho. On se sice pohyboval na okraji, ale kamarádi ho k tomu svedli.
Pod jednou střechou v jednom účesu zvaném stejně tak jako na ježka jako dohola jsme všichni stejní. Zelený mundůr, oholená hlava, vyholené vousy, jednotné příbory, krok a postele. Jenom myšlení máme každý jiné, svoje – rozdílné. V myšlenkách jsme normální a každý tam kam patříme. Metalista u svých vlasáčů, pankáč v houfu podobně okrášlených lidí, inteligent v kroužku chytrých hlav, modelista u modelek a dělník na fuškách.
Poslední čtyři postele jsou obsazeny třemi lidmi. Dole spí Petříček, nahoře poslední Slovák. Petříček je frajer. Ze začátku se vytahoval, že je nejstarší a potom ukazuje fotku holky. Pěkná baba. Prý vdaná panička s dítětem a on s ní chodí za zády manželíka, který o ničem neví. No budiž. Vedle Petříčka leží desátník. Klidný Slovák pokud se neožere a nebo nedostane vztek. Jeden z klidných, které na útvaru jsou. A těch klidných Slováků je na našem útvaru málo.
Nad svobodníkem spí Šimon. Tichý kluk, vášnivý kuřák. Pomůže každému, kdo se na něho obrátí. Svobodník Pavel ho hodně honí protože se mu zdá pomalý a tak ho neustále zaměstnává. To je neustále něco kvůli pořádku na pokoji, pořádek v nočním stolku, ve skříňce i na chodbě a vůbec.
V tom se ozývá „Budíčéék!!“Vojáci skáčou z postelí a začíná ranní kolotoč až do snídaně.
       
                                                                   6.
   Pokud před malou chvilkou bylo ticho, nyní už to neplatí. Budovou zní hukot vstávajících vojáků. Chvění a hukot vyvolaly desítky nohou a otevíraných skříněk. Každý se snažil co nejrychleji být ustrojen a vyrazit ven z pokoje a dostat se na záchod než tam bude fronta.
Spacák sklidil Luboš hned. Za to mu dalo práci, než se dostal ke skřínce, kde se mezitím usídlil Borovský a hrabal se nad jeho skříňkou v té své. Také Honza z protější strany se snažil sbalit si spacák. Pavel ležící nad ním ho spouštěnýma nohama kopl do hlavy a než ten stačil vykřiknout vztekem ozvalo se nad ním promiň. Na důvěrnosti nebyl čas. Konečně se mu podařilo dostat se ke skříňce., otevřít ji, vyndat si tepláky a tenisky a znova ji zavřít. Vyběhl před místnost a už slyšel „Nástup na rozcvičku!“
Nedá se nic dělat. Musím! Zaběhl při cestě na záchod. Ze čtyřech záchodů fungují pouze tři. Čtvrtý nemá místu je zde pouze trubka přímo dolů do přízemí ucpaná papírem. Splachovadlo chybí také.
Žlábek je plný. Jeden vedle druhého ulehčují vojáci svým přeplněným močovým měchýřům. Kanálek přetéká. Nemá kam odtékat. Je ucpaný a lehce se plní. Po stranách se tvoří pěna. Výpotků přibývá, ale to nikoho nezajímá. Ráno je jediná šance jak si ulevit a dobře si procvičit a hlavně nebýt na rozcvičce vyrušen okolními vlivy kterých je i bez tak dost. Rychle se vyčůrat. Honem na schodiště a před budovou se zařadit na místo kde je možné alespoň trošičku se skrýt davem. Dneska je Luboš jeden z posledních. Marně hledá Daniela. Dostal se na jiný pokoj a tak vzájemné příležitosti se vidět ubylo. Ze tří krátkých a zároveň nabitých dnů se setkali všeho všudy dvakrát a pokaždé to bylo pouze setkání letmé. Při třetí příležitosti Daniel cosi kutil u skříňky a tak prohozených slov bylo opravdu minimálně.
Zbytek vojáků doběhl na prostranství. Je zima a na rozcvičce je nařízena jednotná ústroj a to teplákové kalhoty. Stojí vedle jeden vedle druhého, tísní se vedle budov a klepou kosu.
Je pološero. Vojáci se utápí v davu a snad jediný kdo vyniká je holohlavý voják. Jmenuje se Miloš Janák a proti nám je o dva roky starší. Když  jsme čekali u ošetřovny kde měla být
                                                                                                                             22.
provedena preventivní kontrola moči a prohlídka tak uviděl skupinku mladých nějaký starý a divil se jak to, že ho ostříhali dohola. Když přišel blíž, poznal pravdu.
Noc neměla dostatek času ustoupit a na obloze se honí mraky. Na obloze kdesi nahoře fouká vítr a my můžeme býti rádi, že nefouká i u země, to bychom si zmrzli už tak je hrozná zima.
„Br! To je zima“, ozývají se výkřiky. Na tohle nejsou zvyklí. Také mohli spát do sedmi a probuzení v pondělí nepatří mezi probuzení příjemná. Dnes začíná zelený týden, první vojenský týden.
Rozcvičky se ujal hranatý svobodník. Pochází odkudsi z Moravy. Začal cvičit a zdálo se, že jeho sestava nebude tak obtížná. Mává se rukama a už to vypadá, dnes nebude rozcvička tak namáhavá, ale to se změnilo. Za pár minut se začalo cvičit cviky jiné. Raz, dva a přišly dřepy. Třicet dřepů a potom kliky a na počítání. Svobodníci chodili kolem nás a řvali a kontrolovali jestli cvičíme a neflákáme se. Kliky končí.
„Ty si udělej ještě dvacet navíc“, ukazuje jeden z poddůstojníků na tlustého vojáka protože nestihá, ostatně jako obvykle a to mu nezbylo než dvacet kliků navíc zmáknout. S přemáháním jich udělal stěží deset. Přišly sklapovačky a po nich znova do dřepu a ruce před tělo a hranatý svobodník, později dostal přezdívku Kameň, pravil „Tak a skačeme, skačeme“, a my skákali a skákali.
Mnozí nemohli, přestali skákat a natahovali nohy, předkláněli tělo a rukama si sahali na namáhavé cévy a kolena.
Poddůstojnici pouští hrůzu a oni znova jdou do dřepu a opět skákají. Každý měl dost a také každý věděl, že musí vydržet. Na závěr přišlo velké kolečko kolem útvaru. Není to nic příjemného. Cesta, kterou se běží, je rozmoklá a blátivá. Každý se snaží běžet co nejrychleji a vyrovnat se těm vepředu. Navíc každou chvíli má končit rozcvička a kdo se chtěl opláchnout studenou vodou musel stihat. Starý co běžel vepředu závodně trénoval a tempo vyvíjel značně vysoké. Běží se po blátě a přes úzké prkno ležící napříč výkopu což tempo značně zpomaluje. Znovu se běží k budově a domníváme se, nyní už bude konec. Nebyl. Stavíme se na prostranství a pokračujeme v klikách a poslední klikuje deset navíc. Po Klikách nastává skutečný konec a my běžíme po schodech na pokoje.
„Zujte si tenisky, máte je zasrané až to není hezké!“ Křičí dozorčí a my posloucháme a do pokojů jdeme bosi.
„Příprava na rajony!“ A všichni v místnosti ven a to i ti co nedoběhli.
„Sakra!“ Zaklel Luboš, nicméně se vrátil zpět. Rychle na tělo hodil tričko, zamkl skříňku a běží na chodbu. Obléká se do kalhot a košile a bundy vzor šedesát tři. Košili, maskáčové kalhoty, vršek a opasek a kanady. Na rajony stihá. Ono to vlastně šlo. Vždycky to jde. Na levé chodbě je deset vojáků a z toho čtyři mají benžo, jeden či dva hadry a jeden obhospodařuje kýbl. Kdosi z poddůstojníků vystříkal na chodbu mazlák, vylili vodu a tak se benžuje a rychle stírá. Přitom je neustále slyšet nestiháme. Na snídani se kontroluje příbor a utěrka. Kdo nemá, poklusem na chodbu a sehnat. Vycházíme v tvaru a je provedena kontrola počtu.
„Pozor!“ zavelí náš velitel ložnice a už se jde. Před jídelnou se jde na pravý zástup přes prostřední a naposledy levý. Na chodbě se čeká a kolem prochází staří z jednotek.
Každý nás předbíhá. Opět je slyšet smutné konstatování „Ptáci, draci“ a podobně.
Mladí jen stojí a jsou rádi, že po nich nikdo nechce aby něco dělali.
Snídaně je v poklusu. To co dneska je na talíři za moc nestojí. Čaj, jakási nechutná pomazánka čtvereček másla a tři rohlíky.
Staří mazáci sedí u jednoho stolu a to u stolu nejblíže k výdeji zatímco mladí obsazují po různu stoly od kraje opačného. Jídelna má velikost prostorné haly z obou stran osvětlena
 
                                                                                                                        23.
 
 
velikými, vysokými okny, bílým stropem kde až nahoře svítí dvě řady zářivek, bílé stěny a žluté kachličky. Strop je ve výšce šesti metrů a délka pětkrát taková. Stoly jsou u sebe ve třech řadách vždy dva a dva a podle toho také příslušný počet židliček a to zpravidla osm pokud si vojáci nepřidají některé navíc. U mladých  je to vyloučeno, ale staří tak činí bez obav a překážek. První sousta mizí v ústech bažantů. Od starých se lišili zcela evidentně podle perfektního zástřihu, na pevno utažených kana a opasku a hlavně bojácné, neotřepané tváře. Ani nenamítali cokolivm když někdo ze svobodníků zvolal pevným hlasem „Vztyk! Odchod!“
 
Stoly se zdvihají a vojáci odcházejí.
 
„Snad se mohu v klidu najíst né?“ Prohlásil někdo neznající mazáckou vojnu.
 
„Cožé?“
 
„Ty drakůů!!“
 
„Jedůůů!“ Ozvalo se ze všech stran a tak, aby netrhl partu a sám odloučen od všech se zdvihl a odchází. Do kapsy strčil rohlíky, narychlo vypil čaj a zařadil se mezi ostatní.
 
„Drací jedůů!“
 
Doprovázel je křik starých v  jídelně.
 
Postupně se řadili do zástupu a čekali na velitele v klidu dojídající nahoře v jídelně.
 
 
Ráno se zdá být chladné. Na východě se rýsuje vycházející slunce. Vypadá to na pěkný den. Kaštany při cestě ukazují holé ruce. Většina listí je dole na zemi. Den se probouzí. Rozbřesk trvá o kapánek déle a oni mají okamžik času zhluboka ho vychutnat. Pára jde od úst a na kalužích se tvoří slabé škraloupy ledu.
 
Jenom stáli a byli rádi, že po nich nikdo nic  nechce, aby pracovali a tak podobně. Snídaně proběhla rychlostí blesku. To co jim dnes dali beztak za mnoho nestálo. Čaj a škvarková pomazánka s máslem není labužnické jídlo pro většinu z vojáků.
 
Venku se řadí rovnou do trojstupů. Jídelnu nechávají po levé straně. Po pravé je velké staveniště a řada stromů. Kdesi daleko před námi zachumláno do mraků právě vychází šedivé, umazané slunce. Po obloze táhnou mraky.
 
„Bude pršet“, poznamenal jeden z bažantíků v neustále se vlnícím trojstupu.
 
„Ticho tam!“ Okřikl ho velitel. „V tvaru se nemluví“. A točí se k nim zády. Pod povoleným opaskem je vzadu velké pádlo.
 
„Tak jste všichni?“
 
„Pozóóór! Pochodem vchóóód. Raz! Dva! Raz! Dva!“
 
Jali se pochodovat.
 
„Tvrdší krok!“ dupot trochu zesílil
 
„ještě že je dneska PŠM“, promluvil někdo.
 
„Bude pršet“.
 
V tvrdém pochodování zanikly hlasy.
 
Dodupává se a až před budovou se zastavuje a po zástupech, jeden za druhým vcházejí vojáci dovnitř.
 
„Dodělejte pořádek na pokojích!“ Řve dozorčí. „Je tam mrdnik!“
 
Všichni uklidili příbory do skříněk a vlítli na pokoje. Někteří z nich našli na postelích rozházené spacáky. Na pokoj přišel Pavel, velitel družstva.
 
„Tohle není správně ustlaný spacák. Podívejte se semhle,“, ukázal na jeden perfektně složený hned na okraji místnosti. Naposledy vám to ukážu, ale pak ať to každý pozná, nebo si je budete rovnat v osobním volnu. Rozhodil na posteli jeden ze zmuchlaných spacáků. Větší částí jej dal vespod, ohnul nadbytečnou část, přehnul na polovinu, posunul spacák, aby seděl okrajem s postelí a připojil druhou část. Napnul hrany a složil spacák na jednu třetinu, na
                                                                                                                             24.
druhou a ještě na polovinu., Stojíme kolem a koukáme. Uhladil hrany a znova napnul. „Ták, vidíte?“.
„Hm“, pokyvujeme v okruhu hlavou.
„Teď si to ustel znova!“ Rozházel spacák a dotyčný, v tomto případě Honza se pustil znova do skládání.
Spacák, to bylo dlouho jediné, co uměl pořádně složit. Se skříňkou to bylo horší. někteří i ti jimž spacák zůstal na místě si jej rozhodli a začali skládat znova.
„A nyní mi ukažte skříňky!“. Rozkázal a přišel k tomu nejbližšímu. „No to snad né? Ty si děláš ze mě legraci? Co je tohle?“ Šáhl dovnitř a vytáhl špinavé ponožky. „Ty nevíš, kam patří?“.
„Ne“.
„Já jsem ti to neříkal?“.
Bažantík pokrčil rameny.
„No řekni, že né“.
Vešel desátník.
„Koukej, co jsem mu našel“.
„Fuj! Fusky, ty nevieš kde je maš mat ? Vo velkej polnej“.
„Hm“, bažantík pokýval hlavou.
„Ať už je tam máš“.
„A rychle,“ dodal Pavel.
Na další prohlídku mu ráno bohužel nezbyl čas, neboť z chodby ohlásil dozorčí „Nástup na ranní kontrolu“. A Pavel hned „Tak jedu! Rychle, ať už jste venku?“.
Kdo byl na pokoji vyběhl ven a  ze schodů dolů. Kdosi tam zavadil o výkonného praporčíka.
„Nemůžeš dávat pozor?“.
„Promiňte“, zadrmolil dotyčný. „Já nechtěl“.
„Co nechtěl ? Co mi to tady vykládáš ? Jméno!“
„Tibor Hasák“.
„Generál?“.
„Né“, pousmál se.
„Tady není nic k smíchu“, zahřměl praporčík.
Okolo procházeli vojíni a sbírali schody, aby přišli včas.
„Vojín Tibor Hasák“.
„No proto! Odpoledne se u mě budete hlásit“, tak řekl a pokračoval v chůzi po schodech nahoru.
„Do prdele“, ulevil si voják a seběhl za ostatními. Venku se škatulkovala družstva. Luboš je ve druhé rotě a Daniela uviděl ve třetí rotě. Rukou ho pozdravil a usmál se. On mu podobně odpovědel.
„Kde je Igor a Radek? Nevíš?“.
„Jsou na pééšce. Včera odjeli“.
„Fakt?“
„Jo“.
„Nebavte se!“ Okřikl je jeden z velitelů-„Stůjte v pozoru“.
Luboš se otočil dopředu. Stál v pozoru a přemýšlel, proč si nevybrali i jeho na PŠku. Předpoklady pro to měl, neboť si školu udělal, má maturitu, tak proč né? Mazácké vojny se bál a na pééšku chtěl jít i otec byl na pééšce. Dosáhl hodnost četaře nebo desátníka nebo co to vlastně měl, ale na tom nezáleží. Převýším ho? Budu mít vyšší hodnost ? Leda kdybych si udělal výšku. Ale kde to je ? Kde ?
                                                                                                                                 25.
Kde je vejška? Možná jsem měl jít na ni hned, o škole, ve chvíli, kdy jsem maturoval a věděl toho dost. O hodně více nežli budu vědět po dvou letech.
Jenomže on chtěl mít nejdříve vojnu za sebou. I když mu zabere dva roky. Kdysi někdo řekl, že méně znamená někdy i více. A změna pro něho byla vždycky život. Tady to bylo poprvé o čem to říci nemohl. Změna! Jenomže vždy změna částečná. Být doma a udělat změnu v tom, že třeba začal cvičit a snažil se cvičit celý den a nebo se začít učit a učit se pilně a usilovně nebo a to sám ocítil, začít chodit na večerku a muset změnit celý dosavadní život. Jenomže vždy vycházel ze stejného prostředí. Tady poprvé se dostal úplně jinam. Co dělat? On se učit chtěl. Věděl sto procentně, že na vojnu půjde. Doufal, že půjde na pět metrů na vojnu, do poslední chvíle tomu věřil, jenomže potom všechno padlo. Jako domek z karet. Zhroutil se jediným kopnutím. Ono kopnutí jsou iluze. Iluze o snadnějším životě a je dobře, že dostal na frak. Sice ještě neví, jaké to vše bude. Jediné co zjistil bylo, že na útvar se rukuje jednou za rok a tomu byl rád. Rok sice bude dřít, ale potom bude mít klid a hlavně čas, čas na učení a pro sebe. Nemůže momentálně říci co pro něho změna znamená neboť věděl, že prvních půl roku to nebude ale vůbec snadné, o tom nepochyboval, nicméně potom čas využije a to pořádně.
Jaké mají asi pocity ostatní? Napadlo ho. Pochmurné. Určitě.  Stojíme na začátku vojny a nevíme, co nás čeká a to je nejhorší. Uvidíme, co nám tato změna přinese.
Stojí se v pozoru. Přichází výkonný praporčík. Zařadil se k nám. Mezitím se objevil velitel přijímaček, kapitán a poručíci. Každý se zařadil k jednomu družstvu.
Ozvalo se „Končít! Pozóóór“ Jeden z poručíků nadupal kapitánovi. Podal mu hlášení.
„Nazdar soudruzi!“
„Zdar soudruhu kapitáne!“ „Majore!“ Ve sporovém řevu bylo slyšet ojedinělé hlasy neznající hodnosti.
„Pohov!“ načež řekl svou řeč. Nevěnovali jsme mu pozornost. Bylo to fádní a jednotvárné. Kapitán vyzdvihl význam armády a naši přítomnost. Potom jenom dodal, že dnes je PŠM a všechny roty se odeberou na učebny, kde bude probíhat výuka. Zdůraznil dodržování přestávek s čímž se obrátil především na velitele družstev a potom jim předal velení a kamsi odešel.
Našemu družstvu, tedy četě velel Slovák.
„Tak počůvajtě“, povídá „Teraz sa prestrojtě a chotě dole na učebnu a“ koukl na hodinky. „Tak za děsať minut abyste tam boli, hej Pavelˇ“
„Ano“.
„Dobře.družstvo pozor! Na váš povel Pavol“.
„Zprava zástup vchod“.
Šli jsme do budovy a nejdříve v chodbě zuli kanady a dali si je nad skříně, potom šli na pokoj kde si vzali tužky a odešli dolů, do přízemí na učebnu. Byla zamčená a tak čekali chvíli venku, než sehnali klíč a teprve pak vešli dovnitř. V učebně je zima a těžký vzduch. Především zima. Jedná se o malou místnůstku s vysokým stropem, vysokými okny, lavice vždy po dvou u sebe namačkány v řadě za sebou. Jeden konec u zdi, druhý konec dva kroky od opačné zdi, takže mezi nimi zůstala pouze malá ulička. Vzadu na stolcích dálnopisy a nástěnky k nim. Vepředu tabule a stůl se židlí pro přednášejícího. Usadili jsme se a čekali až přijde poručík. Uplynulo deset minut, než se objevil.
„Končit pozor!“ Vzadu se ozval poddůstojník, zatímco my ostatní vstávali a za hukotu odsouvaných židliček se stavěli do pozoru.
„Pohov, volno“. Poručík si položil metodické pomůcky a sešity na stůl.
 
                                                                                                                           26.
 
 
 
 
„Pavol pojdte sem“
 
Zezadu přišel svobodník Pavel „a rozdajtě to“.
 
Svobodník rozdal sešity a my si nadepsali vševojsková příprava. Dostali jsme ještě jeden sešit na politickou informaci.
 
Poručík začal povídat. Nejdříve o významu armády, potom přešel hned na téma, jestli nechce někdo z nás jít na vojenskou školu a stručně se zmínil o nebezpečí, které pro nás představuje Severoatlantský pakt NATO. Mezitím co povídal, rukama si hrál s tužkou, střídavě koukal do sešitu a na nás a některá svá slova zdůrazňoval pohyby rukou a mimikrou v obličeji, což jak jsme později poznali, byla jeho oblíbená a k němu náležející vlastnost. Takže, jak si tak hrál s tužkou a vyprávěl nám, utekla první hodina.
 
„Přestávka!“ Před dveře k nám dolehl hlas dozorčího od stolku.
 
Poručík pohlédl na hodinky „Á prestávočka. Takže : Pozóóór!“ povstal a my s ním. „Na přestávku rozchod“.
 
Vyhrnuli jsme se z třídy. Kuřáci šli ven před budovu, kde byl zřízen kuřácký koutek a do plechové krabice na rantlíku odklepávali spálený tabák a nedopalky. Část zůstala ve třídě a prohlížela si nástěnky a mašinky za lavicemi vzadu, jiní vyšli na chodbu, další si odskočili na pokoj. Za pět minut řval dozorčí opět nástup na hodinu a my se shromáždili uvnitř a výuka pokračovala.
 
Tentokrát jsme si vzali sešity a začali do nich psát probíranou látku. Přitom nás poručík upozornil, že co máme v sešitu budeme muset znát a že od příští hodiny začne známkovat a zkoušet probranou látku a aby na nás naši velitelé dohlídli, s touto prosbou se obrátil na ně, zatímco si páni poddůstojníci vzadu kreslili srandičky a jeden spal, třetí mu to bohu slovně slíbil, že na nás dohlídne, abychom vše znali. Tak uplynula druhá a potom třetí hodina. My  seděli za lavicemi, snažili se ho poslouchat, ani nedutali, on vykládal poznatky ze sešitu, napůl je četl a napůl dedukoval ze své hlavy a frajtři vzadu to měli všechno na salámu a nedělali vůbec nic.
 
Poslední dvě hodiny před obědem byla politická informace na PVSce, tedy dvě hodiny PŠM (Politické školení mužstva) a my do sešitu, který jsme dostali na první stránku napsali vojenskou přísahu a hned na druhou vojenské hodnosti, které nám poddůstojníci kreslili na tabuli. Pévéeska je představována velikou místností, dvakrát větší než náš pokoj a ještě půlka k tomu, na podlaze parkety a ty jsou všude, v rohu vzadu kamna, v druhém rohu stolní fotbal, čtyři okna, nástěnky po stěnách, uprostřed jedné ze stěn , mimochodem blíže ke dveřím, stojí přenosná tabule a o kus dál televize, zatímco naproti ve stěně zejou dva otvory a za stěnou se skrývala komůrka kde se promítalo. Občas, pokud byl tedy film. Stoličky a stoly stojí v místnosti ledabyle ve třech řadách a židličky tule jsou , támhle zase ne, prostě jak je kdo dal, položil a nebo odsunul tak se povalovaly.
 
My seděli za stoly na sklápěcích židličkách a s hlavami skloněnými k papíru čmárali verše písně a naši svobodníci tvrdili, že se ji budeme muset naučit a mimo to prý ještě osm dalších. Kde to sebrali to nevím, protože tenkrát mělo vše velké oči a dodnes víc než tu jednu písničku neumím. Píseň začínala takhle nějak : „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, pluk za plukem jde neochvějně dál, na naší straně srdce práva věky, jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val...“
 
Okolo Frýdku cestička je prý písnička zakázaná a ani Samá královna ceduličku psala, jaksi vojenští páni v lásce nemají. To jsme na to přišli až déle. Takže jsme zůstali pouze u Spáleniště.
                                                                                                                               27.
Okny ven se dalo koukat přímo do oken protějšího baráku. PVSka je v prvním patře a tak jí betonová zeď vinoucí se kolem našeho útvaru jako had nebrání ve výhledu s ozdobou, ostnatým drátem.
Občas se v protějším okně objevila tlustší, stará žena.
„Á Jolanka je venku“, řekl jeden z velitelů.
„Jolanka?!“ Zaznělo se smíchem. Všichni hned vykoukli kdo, že to ta Jolanka vlastně je.
„Za tou chodili naši staří“. Teprve potom se každý rozchechtal a pokaždé kdy jsme seděli na PVSce a někdo viděl Jolanku jak kouká z okna, nebo je na balkóně, hned „Kluci, Jolanka je venku“. Byla z toho pochopitelně legrace a každý se šlebil. Ono smíchu na vojně v kolektivu je dost, i když dva roky moc smíchu nepřidají. Voják je zde zavřený po dlouhou dobu s ohromným číslem na krku a smích se sem mezi ty velké studené zdi jaksi nehodí, ale v těchto kasárnách ztvrdlých řády a předpisy je toho tolik komického, že se kdekdo neudržel a smál se potom každičké hovadince i když, říkám, smál by se logicky vzato neměl.
Krom domu je vidět plechovou kůlnu na uhlí a výsypníky. Vedle stojí budova výstrojního skladu zabírající výhled do půlky PVSky. Při přiblížení k oknu mohl voják zahlédnout za budovou nově postavené paneláky vzbuzující silný pocit civilu a táhnoucí se k řadě do nekonečna.
V dálce vysoké domy soutěží v délce s neméně kratší betonovou zdí táhnoucí se podél domů a oddělené od nich pouze nemnoho širokým chodníkem a silnici, po které občas přejede pravidelná linka autobusu. Vedle dostavují nový obchodní dům a z protější strany se na kasárna smějí bíle překřižovaná, čerstvě zasklená okna. V ulici těsně vedle kasáren probíhá takový zlom. Je to zlom ve staré a nové výstavbě. Staré domy končí u výsypníků, následuje nový obchoďák a potom už jen vysoké paneláky nahuštěné jak jen to jde do výšky a i do šířky. Staré domy mají většinou dvě patra, nicméně i zde se pracuje, neboť v podkroví se přebudovávají staré, nevyužité prostory na byty a i při říjnovém poměrně vlahém a studeném sluníčku si majitelé zvelebují svá hnízdečka, většinou do půli rozestavěná.
Podél kasárenské zdi kdysi dávno někdo vysadil topoly. Rostou v řadě a nikdo je zatím neskácel což je divné.
Na pévéesce jsme nahrnuti všichni. Skončí hodina a je příprava na oběd.
Velitel zavelí „Pohov! Volno! Zpívat!“ a tak zpíváme. Nově se cvičí píseň „Přes spáleniště,“ kterou jsme se dneska začali učit, ale je to slabé, vždyť ji nikdo nezná a tak řekl, ať toho raději necháme a my jsme rádi.
V jídelně se opakovala předešlá situace. Opět nás všichni předběhli a my stáli na schodech a čekali, až na nás dojde řada, až všichni dojedí. Prostě pro každého jsme byli klofáci. U stolu to není lepší.
V jídelně situace vypadá zhruba tak, kdy na jedné straně sedí staří, na druhé přijímač – my a později se tento rozdíl prohloubil ještě více. Kdosi na nás zavolal, že jsme milionáři a vztyk a odchod. Povely, které jsme skutečně zanedlouho na to dostali.
Po oběde je okamžik pauza. Dopadá to tak, že někteří jdou uklízet kolem výsypníků uhlí dnes přivezené a druhá část uklízí pokoj, protože jak řekl svobodník Pavel, na pokoji je velký hnůj a musí se to dát do pořádku a hned. Což se také neodkladně provedlo. Celý pokoj se řádně zametl a vykolečkoval dvakrát. Což, o to, pohled je to hezký. Krásná kolečka po parketách, jenomže za chvíli je zašlapáno a my můžeme mazat znova.
Před rozkazem – v denním řádu je dennodenně v šestnáct hodin, jsme se sesedli na PVSce kde se máme učit básničku a přísahu a  hodnosti. Jak kdo.  Byli tací, že celou dobu, jako poměrně hodně dob dalších proflákali, jiní si dopisovali sešit nebo hodnosti, kreslili do sešitu. Málokdo se opravdu učil. Ono to v takové situaci nebylo dost dobře možné. Většinou se píší dopisy.
 
                                                                                                                               28.
 
 
 
O rozkaze se přečetlo, kdo dostal dopis a kdo pochvaly, popřípadě trest, jenomže co si pamatuji, po dobu přijímače nebyl udělen ani jeden. Jmenovaní se vypochodovali pro dopisy a pak se opět zařadili. Každý s dychtivostí čekal, jestli mu dopis přijde. Dnes došly jen dva a o to větší bylo napětí, později kdy styk mezi civilem začal fungovat jako most z pekla do ráje a i finanční kanály začaly oživovat a později začaly chodit i balíky.
 
Rozkaz četl výkonný praporčík, někdy se stalo, že velitelé čet na rozkaz nepřišli. Do večeře šla další parta makat na uhlí – byla to dřina, ale výsypníky jako bylo sesbírat smetí, plechovky a tak, kolem, to byla pohoda. Kdo byl určen k jejich čištění, mohl být rád, neboť na pokojích se nemohl pořádně narovnat, hned je kdekdo honil, aby makali a nebylo ani chvilky, při níž by si člověk mohl odpočinout. Druhá parta na uhlí se převlékla do tepláků a pustila se do zbytku velké hromady mezi plechovými vraty plechové kůlny, do které uhlí házeli. Ona to není kůlna v pravém slova smyslu., Plechová, svařená kostra nese na střeše plechové desky a při větru desky rachtají, narážejí jedna na druhou a všelijak vržou. Stěny jsou jimi také sešroubovány a v jednom rohu někdo plech odloupl a na zem, ven se tudy neustále sype uhelný prach. Kromě toho do celé  kůlny táhne všemi směry a ani jako úkryt před větrem to tu za mnoho nestojí i když sem kluci rádi chodí dovnitř pokecat a zapálit cigaretu, třeba jen na chvíli , na pár minut, kdy utekli bdělým strážcům a v klidu kouří cigaretu za cigaretou v podivném klidu, kdy se ten může každým okamžikem proměnit ve znovu neutichající pohyb tak tlumený sebou samým a k velkému přemáhání a zatínání rtů.
 
Pokaždé, kdykoli vyšel Luboš nahoru, na výsypníky vynést koš, vždy zůstal stát na plošině vysoko nad okolní tvrdou zemí a koukal do stmívajícího se dne, do oken rozsvícených porůznu v panelácích, do hřejivých domovů, tak podivně mu připomínající ten jeho. Výsypníky tvoří dvě velké nádoby. Leze se k nim po schůdkách s tím, že z vrchu se sype svinstvo a smetí a dole vždy, pokud jsou výsypníky naplněny, přijelo auto, tatrovka, odpad do ní vysypali a výsypníky se mohly plnit znova.
 
Později se plní a výsypníky nikdo nevyprazdňoval, takže se bordel  hází všude kolem, dolů do jámy kam měl a najíždět vozidla, i vedle a vždy to někdo odstrkal a musel odklidit. S klesající teplotou to je čím déle tím lepší. V zimě se zde klepe pět bažantů a zmrzlé odpadky hází lopatou na korbu nákladního auta, co stojí poblíž. Letos je krutá zima. Říjen se sice vyznačuje oteplením, avšak o to více chladu přišlo potom. Bylo to něco zvláštního, stát nahoře na výsypníku s košem a dívat se ven do civil a přemýšlet o tom jak se ti tu nelíbí, jak tě to všechno točí, pociťovat chuť utéci. Šlo by to. Jistě že by to šlo, jenomže kdo by tu chtěl potom být déle? Utéci a dostat byť by jenom tři měsíce navíc ? Nebo jít  do vězení ? O to nestál nikdo. Během několika málo dnů se celý svět scvrkl do neskutečně malého prostoru.
 
Člověk nemohl nikam. Nyní ani na krok. Pendloval zde mezi barákem a kde bydlel a kuchyní, občas si vyšel k výsypníkům a to bylo vše. Luboš vysypal koš. Stmívalo se. V tomto ročním období nezvykle rychle. Sešel dolů po kovových schůdcích, přeběhl v pantoflích rozblácenou zem a  vylítl s košem na pokoj. Dobře se rozhlédl, než vešel.
 
„Soudruhu svobodníku, vojín Cipísek dovolte mi zařadit se!“
 
„Špatně!“ Vyprskl hlas.
 
Kouká a nechápe. „ Jak to?“.
 
„Co? Jak to? Nevidíte desátníka?“.
 
Á zachtělo se mu říci. Ovládl se a svou výzvu opakoval znova, tentokráte pro desátníka, hodnostně vyššího.
 
„Soudruhu desátníku, vojín Cipísek, dovolte mi zařadit se“.
 
„Jo“.
 
                                                                                                                                  29.                    
 
 
 
 
Dává koš na své místo. V místnosti je zima. V kamnech je zakázáno topit a noci začínají býti studené. Nic příjemného. Posadil se ke skříňce, kterou odemkl. Klíče nosil jako mnoho dalších neustále při sobě. Vytáhl pyžamo a začal ho rovnat. Z neforemných balíčků se snažil docílit co nejhezčích krabiček. Konečný výsledek desetiminutové snahy byly jakéž taktéž obdélníky nepravidelně stesané do sebe. To kluci ho zfanfrnili, neboť rovnali prádlo o sto šest. Bylo k půl desáté,  když velitel projevil zájem, že se na skříňky podívá. Místnost je do třetiny plná lidí a Luboš sedí hned zkraje. Otevřel skřínku načež za stručných připomínek celá vyletěla.
 
„Tohle je upravená skříňka ? co?“.
 
„Když já to ještě neumím“.
 
„Jak to, že to neumíte?“.
 
„Nejde mi to.“
 
„Jo vám to nejde?“ Vyletělo pyžamo.
 
To snad né? Pomyslil si Luboš a bylo mu najednou do breku. Stěží se ovládl při pohledu na vylítanou celou skříňku, kus po kuse.
 
„Nekoukejte na mě jako vrahoun a srovnejte si ji pořádně!“ Rozkázal a šel zkontrolovat ostatní a ti nedopadli lépe. Co skříňka, to letadlo.
 
Se zatnutými zuby narovnal vše zpět. Tak na co to mám rovnat?  Pomyslil si, když mi to stejně vždycky vyletí ? Seru na to. Nechám to jen tak aby se neřeklo a nijak se s tím mazlit nebudu. Tímhle heslem se řídili později a to témě vždycky pokud večerní kontroly neskončily.
 
„Ty tenisky si jděte pořádně vydrhnout“, rozkázal velitel, „máte je nehezky zahumusené“.
 
Vypadli ven. Tam u kbelíku s vodou stálo několik kluků a tenisky drhli. Přidali se k nim a zanedlouho jich opět přibylo a tak se vytvořily větší a menší hloučky a všichni si drhli tenisky, aby byl pokud možné bílé a kanady, aby byly pokud možno černé a lesklé a dole na podrážce aby nebyl ani kamínek, prostě aby byly takovéhle. Jenomže nebyly. Nahoře stojí u schodů svobodník, jeden z velitelů družstev, malý a oprásklý, neustále křičel a kdekoho kritizoval a ten jak kanady bral do ruky a prohlížel, hned je zase házel dolů p schodech.
 
„To je humus! To snad né?  Takovéhle kanady!“
 
Lítaly shora dolů. Sem tam občas někdo prošel, jenomže těch bylo málo. Hodiny se neúprosně vlekly. Přestože si myslel, že už je půl deváté, zapomněl na televizky. Nebylo ani půl osmé. Ve chvíli, kdy hlásil dozorčí přípravu na televizky, museli všichni nahoru a dívat se, takže mnohým kanady prošly s tím, že si je buď po  televizkách očistí a nebo ti chytřejší na to kašlali a nečistili je vůbec. Na televizky musel bez rozdílu každý. Nebylo vyhnutí. Ono po náročném dnu to je příjemná změn a zdálo se, že televizky proběhnou klidně, jenomže neproběhly, protože se  kdosi z velitelů zeptal kdosi :
 
„Jméno redaktora?“.  
 
„Nevím“. Nápověda nefungovala.
 
„Jak to, že nevíš?“.
 
„Ty nedáváš pozor?“.
 
„Zůstaneš stát“.
 
Sálem to slabě šveholilo. Jako na povel všichni zmlkli a očima hltali jméno redaktora, mezitím dalšího, neboť prvý už zmizel, hltali kameru a jiné poznávací body, na kterých je mohli velitelé nachytat. Dva tři nevěděli, ostatní neuspěli a i oni se po chvíli chytli a mohli si sednout. Pěkný pohled. Všechny hlavy jedna k nerozeznání od druhé, takřka do hola ostříhané v jednotné barvě tepláků a obdobných bund.
                                                                                                                        30.
Na pokoji nám velel svobodník Pavel poradil abychom v kanadách nosili silné ponožky de fakto pořád. Prý kvůli puchýřům. Silné ponožky zabrání také pocení nohou a z toho důvodu jsou i lepší.
Během televizek měl výkonný praporčík řeč. Vysvětloval, jak to na vojně chodí.
„To víte, jednou jste mladí a tak musíte makat. To poznáte sami, až budete staří, rok jste makali a teď si chcete taky trochu žít..“. Poté změnil téma rozhovoru a po chvíli na ni opět navázal  „.. řekněte sami, jestli chcete vojnu mazáckou a nebo gumáckou, takhle si to když něco uděláte rozbenžujete, ale jinak byste dostávali důtky a nikdo z vás by se domů na opušták nedostal a to jistě žádný z vás nechce? Nebo snad jo?“.
Nechtěl nikdo. Teprve časem se přišlo na to, že na tomhle útvaru je to s opušťáky prostě také v nijaké, moc jich není a domů se moc často nepodíváme. Ze začátku to mrzí, nicméně postupem doby se s tím každý podle svého dokázal vyrovnat. Kdo si to sdůvodnil,  mohl být klidný. Televizky skončily a naběhlo se na rajony. Ty pokračovaly až do večerní kontroly v devět hodin třicet minut.
Najíždí se na pořádek a znovu je pěna a znovu je mazlák.  Postupem času tohleto vše jaksi ztrácí na významu. Ze začátku přijímače je všeho hodně, benž i hadrů i kýblů. Jak dny jdou, benž ubývá a stále více a víc lidé stojí. Na chodbu nás naběhl deset, z toho dva tři benžovali, zbytek stál a neměl do čeho rýpnout. Uběhl večer a je tu večerní kontrola.
„Všichni ke skříňkám!“
„Večerní kontróóólá“.
U dozorčího stolku, kolem kterého jsme přebíhali z pokoje na chodbu, chtěli-li jsme ke svým skříním, visí tabule se jmény. Ještě se neznáme a tak co chvíli zde někdo očumuje a předčítá si jména pro sebe. Kromě Daniela tu nikoho neznám, napadlo Luboše, když si tak jednou seznam prohlížel. Ostatní na tom jsou podobně. Dva hloučky známých z jednoho města a nebo kraje a víc jich není.
Večerní kontrola dnes probíhá tvrději nežli včera. Svobodníci čtou jména.
„Cipísek!“
„Zde!“
„Davídek!“
„Zde!“
„Harant!“!
„Zde!“
„Slandáš!!
Ticho.
„Slandááááč?“
Zase nic.
„Tak je tu někde Slandááč?“.
Konečně se někde vzadu, z rušného kouta ozvalo „Zdééé“.
„Jak to, že se neumíš ozvat? Neslyšels své jménóóó? Cóó“. Poddůstojnici křičí do ochraptění.
„Neslyšel, vážně jsem neslyšel“.
„Nehádej se s ním, to nemá cenu“, přistupuje k němu druhý.
„Do prdele? Výkonný praporčík si svíral hrdlo a odkašlal si. „Já už nemůžu číst. Vystřídej mě.“
Opět se střídá a čtení pokračuje. Čtení jmen a křičení a nebo pomlky a znovu čtení a znovu Zdéée.
 
                                                                                                                                       31.
 
 
 
 
Poté následuje prohlídka skříní. Otevřeli jsme je a oni chodí kolem, vždy každý velitel ložnice si hlídá svoje vojáky, kouká na komíny. Dopadl to tak, že letěla trička a košile ven. Pavel  je na tomhle obzvlášť pes.
 
„Tohle jsou rovnané komínky?“. Prohlížel jednu skříňku za druhou a věci opatrně jakoby je nechtěl poškodit a ušpinit, jednu po druhé za malý růžek nadzvedává a rozklepává. To udělal všem. Po večerní kontrole věci rychle rovnáme dovnitř a jdeme se umýt. Letíme! Dali si na čas, kterého opravdu zrovna moc není.
 
U postelí čekáme do za pět minut deset, dokud není příprava na večerku, do té doby nesmíme rozhazovat spacák a sednout si na postel – t už vůbec ne. Sedíme vždy na zem. Zároveň si musíme všichni stopnout k posteli a na postel jak nám bylo to již ukázáno se leze tak, že se stavíme zády k posteli, rukama se chytáme příček, spouštíme se za ruce, nohy protáhneme malým okénkem a rychle abychom stihali.
 
„Znovu!“ štěkl Pavel.
 
„To nebylo jednotné. Na tři doby. Raz! Dva! Tři!‘“
 
S velkým šustotem a kmitočtem se nám to konečně podařilo.
 
„A zapnout kaž ke krku!“ Chodí mezi námi a kontroluje, jestli je konec spacáku zapnut  u hlavy, v případě, že nikoliv, tak zip hned dopíná.
 
„Večerkáá‘“ zaznívá z chodby. Pavel. Zhasl. V televizi běží zrovna nějaký film. Pavel se vypařil. Pokoj  osiřel.
 
„Tak pánové, další den za náma,“ povídá Petříček a je slyšet jak si rozepíná spacák.
 
„To je otrava“, prohodí soused vedle „To je na ojeb, zapínat si spacák až ke krku“.
 
„Abys prej nenastyd“, mínil další.
 
„No jo pánové“, začal zas Petříček, „Chtějí nám udělat vojnu, to je jasný“
 
„A zkoušej co v nás je,“ dodal znovu soused.
 
„To máš pravdu, ale mě to už přestává bavit, asi s nima pěkně zatočím“, ozval se Honza kolář.
 
„Jak prosím tě?“.
 
„Jednoduše, bacha, že na mě šáhne, rozmlátím mu hubu“.
 
Ostatní Mlčí.
 
„Proti nim nic nezmůžeš“.
 
„No to bych se divil. Když budeme táhnout všichni za jeden provaz nic s náma nesvedou“.
 
„Ticho, spěte“, ozval se někdo, ale je okřiknut.
 
„Jakýpak spět,“ opět vzpurně prohodil Petříček. „Teď je jediná chvilka, kdy máme trochu klidu, zítra zas nebudeme vědět kam složit hlavu“.
 
„To máš pravdu“, přizvukovali ostatní.
 
V tom někdo vešel. Zacinkaly šňůry. Dozorčí.
 
„Tak tady nebude ticho? Je po večerce. Bacha na to, že vás uslyším mluvit, tak uvidíte“. Dveře buchly a kroky odchází chodbou.
 
„Tak to vidíte“, prohodil znovu ten někdo „Měli jste být ticho, teď to schytáte“.
 
„Ále, nic neschytáme, neměj strach hochu“.
 
„Radši spěte,“ dodal jiný.
 
Nikomu se ten večer povídat zrovna nechtělo a v pokoji zavládlo ticho až do rána.
 
 
 
                                                                 7.
 
Úterní večer. Budíček. Rozcvička. Snídaně. Ranní nástup.
                                                                                                                                        32.
„Důvod neoholenosti vojáka?“ Probudilo mě ze snění. Přede mnou ob jednoho stojí poddůstojníka  a kouká na jednoho, co je neoholen.
„Já jsem to ráno nestihl“, zabrmlal.
„Jak to nestihl? Voják musí stíhat. Běž se oholit rychle“, koukl na hodinky : „Máš na to dvě minuty“.
Dotyčný vybíhá z tvaru a metelí do budovy.
Velitel prohlížel všechny. Dva nebo tři poslal za ním.
V druhých dvou četách provádějí poddůstojníci to samé.
„Jak  to , že nemáš zapnutý knoflík?“ Znovu se ozývá kousek ode mě. Poddůstojník ukazuje, na rozepnutou kapsu vzadu na kalhotech. „Příště ať je zapnuta“.
Každý se hned rukou kontroluje, jestli má vše zapnuto.
Velitelé chodí mezi řadami, my stojíme ve čtyř stupu. Každá rota má čtyři družstva. Luboše má ve družstvu  nějaký Čech. Napůl salámista. Zapsal si jejich jména, aby si je lépe zapamatoval, zkontroloval upravenost, strčil zápisník do zadní kapsy a postavil se před ně. Velitelé se mezi sebou baví. Občas někdo na něco poukázal. Jeden si musel převázat kanady a byl upozorněn na to, že tak si to vázat nesmí.
„Supračinky co?“ Klidně dotyčnému  povídá velitel „Převaž si to a příště ať už to u tebe nevidím“.
Dotyčný si kanady převázal. Asi je v civilu nosil jedině tak, na volno a ve shybu tiše bručel nesouhlasem.
„Povídal jsi něco?“ Křikl velitel.
„Já?“ Vzhlédl . „Ne!“.
„No proto¨ Pospěš si“.
Vojín dokončil zavazování.
„Ukáž?“ No už je to lepší povídá, „Bacha na ty supračinky!“
Pak odešel kontrolovat dalšího. Začínají se trousit velitelé čet, vojáci z povolání a kontrola je ukončena. Čeká se na velitele přijímače. Přichází a sděluje nám program dne. Je pořadovka alespoň si to kluci mezi sebou šuškali, ti co se podívali v patře na nástěnku. Visí zde týdenní program a seznam činnosti co kdy bude a podobně. De fakto stále nic neumíme a tak se musíme učit. Kam dát věci ve skříňce a ve velké skříni už bychom měli znát, obsah velké polní na malé plní také,  jenže s pochodováním to není slavné.
Jeden dupe na paty, druhý na špičky, třetí nedupe.
„Tak vojáci“, změřil si nás velitel družstva. Je po nástupu a každá četa se roztříštila  do družstev a družstva po devíti po desíti lidech a každému velí jeden poddůstojník.
„Zkusíme si pochodový  tvar“, ukázal jak správně našlapovat, ukazuje obrat.
Stojíme na vyasfaltovaném placu  vedle budovy, říjnové sluníčko z podivuhodně čisté azurové oblohy svítí přímo do našich vyholených tváří a člověk je v tu chvíli schopen zapomenout na vše.
Asfalt včera dodělávali peťoši. Předtím zde byl hrubý povrch. Všechny cesty dostávají nový povrch a po stranách se objevují obrubníky. Nepořádek po stranách mizí a je srovnáván do úhledné linky.
Sluníčko svítí, vítr nefouká a nové kanady nejsou dostatečně rozchozené.
„Vlevo vbok!“ , velí poddůstojník.
„Vpravo vbok!“
„Čelem vzad“, polovina lidí se otočí na druhou stranu.
 
                                                                                                                                   33.
 
 
 
 
Zpět!“ Zní povel. Otáčíme se za levou rukou. „Nevíš, kde máš levou ruku? No ty?“.
 
„Vím“.
 
„No tak“.
 
Podobně cvičí i další družstva. Nejdříve na místě, potom za pohybu. Z protějších paneláků nám sem kouká civil, bezostyšně se lstivou drzostí, patrně nikomu nevadí, že by mohl prozradit vojenské tajemství. Uvnitř v kasárnách nic tajného není. Asi.
 
„Pochodém vchod!“ znovu velí velitel družstva a my se jakž tak dáváme do kupy a šlapeme beton. Nohy bolí a nám se nechce.
 
Po hodině následuje pěti minutová přestávka. Máme na těle maskáče, čepici, kanady a při vyhlášení přestávky sebou švihli vedle na trávu a blaženě oddychovali. Většinou se pět minut protáhlo. Nikomu ani velitelům se nechtělo stát před námi a cvičit nás, takové Tukany. Každý cvičí jinak. Nestejně rychle a nesouzvučně duní kanady na doby ráz a dva, při obratech i ochodu. Jaký pochod! Z Luboše pořádný voják nebude. Honza na to má, šlape pořádně, natahuje nohu a dopadá na celé chodidlo, pochodování mu jde. Petříček je v jiném družstvu. Je s nimi v družstvu ještě Borovák, pochoduje také všelijak. Je to výkvět ta armáda.  Daniela není vidět. Až před obědem ho zahlédl. Má na noze polobotky a směje se svým širokým, přihlouplým výrazem. Celý obličej září z pod velkých kulatých brýlí, které mu stále popojíždí na nose dolů a prstem je vrací zpět ke kořenu nosu.
 
„Nemůžu pochodovat“, říká „Mám jednu nohu kratší“.
 
„Jak to?“ Ptá se Luban.
 
„No už na škole, ty sis toho nikdy nevšim?“.
 
„Všim, tý tvý chůze, ale nikdy mě nenapadlo, že ji máš kratší“.
 
„To protože jsem ji měl zlomenou a doktoři mi ji zkurvili. Blbě mi srostla“.
 
„A o kolik ji máš kratší?“.
 
„O šest centimetrů.
 
„Tak to je dost“.
 
„No to bych řek, že je to dost. Aspoň si vymůžu nějaké výhody“.
 
„Hm“.
 
Je nástup na oběd a dav je od sebe odtrhává. Staví se každý do jiné čety, připravují příbor v ruce k prohlídce a na povel „Četo pochodem vchod!“ Vykračují levou nohou a na další pokyn spouští píseň „Přes spáleniště“.
 
K obědu jsou knedlíky a maso. Luboš si prozřetelně stoupnul do pravého zástupu. Ten většinou chodí prvý. Tak jde dnes i on a on se bude moci v klidu najíst. Bagry jíst nesmíme. Je to jakási mazácká výsada jako ostatně mnoho dalších, jiných věcí, které nám připadají nepodstatné a někdy i na hlavu postavené. Tak třeba i bagr. Prý s ním nesmíme jíst druhé jídlo. Tedy lžíce. Je to mazácká výsada a naše číslo je dost malé na to abychom s ním mohli jíst. Někomu to vadí. Ňimrá se v jídle, drží nůž i vidličku jak dva kmeny a neodborně a hlavně neprakticky jezdí napíchnutými knedlíky po talíři.
 
Polívka je nudlová. Dostáváme plnou úzkých provázků. Zase jsem se jednou, trochu, pořádně najedl. Co jsem tady, mám v jednom kuse hlad. Kapsy narvané chlebem a chleba jednou je a podruhé není, poněvadž před námi chodí jíst pétépáci a moc nám ho zrovna nezbude. Dneska je polovina týdne a já marně vyhlížím a nemohu se dočkat konce týdne. Alespoň neděle. Chci dopsat dopisy a poslat je domů a babičce. Říkala, ať hodně odepisuji Ne, babičku nechci ztratit. Je už stará a nemocná. Je jí přes pětasedmdesát a nevím, jak bych tuto ránu přenesl.
 
Vzpomínám na poslední rozloučení.
 
Stál jsem venku, naposledy a říkal své poslední sbohem.
                                                                                                                          34.
Babička říkala „tak už jdi, tý“. A já „tak ahoj babi, napíšu, neboj, určitě“. A babička se najednou rozbrečela a já stál dál a cítil vnitřek sevřený pocitem nepoznané úzkosti.
„Jdi už! Tak jdi!“ Brečí a brečí.
Nic neříkám. Je mi mizerně. V tu chvíli mám vztek. Na všechno. Na stát, na vojáky, na lidi že si neumí zařídit mír a že musí pořád zbrojit, furt se tahat o prachy a o území. Já v tu chvíli chtěl tolik zůstat, ale nešlo to a jak jsem odcházel od své babičky, cítil jsem, jak se vzdaluji od mládí. Tenkrát na cestě mládí ustupovalo dozadu a na jeho místo se tlačila zkouška, velká a zatěžkávající. Zkouška co měla rozhodnout, jestli se ze mě stane chlap. Jsem to ale blbec.
On by se ze mě stal i tak, sice za značně delší dobu, to jsem pochopil ... až na vojně, kde psychický vývoj jakoby dostal nohy a zrychlil.
Nechápu, proč při jídle na to musím myslit. Vidím blbosti. Nepodstatné blbosti. Dělají člověka, aniž to sám poznává.
Mně vidlička a nůž nevadí. Ani kanady zavázané na pevno jak oni říkají.na co křížem a nebo do téčka? Frajeřinky. Když frajeřit, tak jinak, něco pořádně udělat, něco dokázat ale výstřelky? Pádlo na zádech? Na co? To je frajeřina a já ji dělat nebudu, já ne. Stejně jako lodička i když tady hraje projev určité číselné a vnější rozlišování. My ji musíme mít nabroušenou a oni ne. Všelijak ji mají srolovanou a zmuchlanou pod nárameníky. Zatím jsme měli lodičky na sobě jenom jednou, v neděli, takže mi to nevadí.
„Druhá čet, vztyk! Odchod!“ Zazní od stolu velitelů.
„Nebylo počůť?“
Lamentuje se, nicméně všichni vstávají a odnášejí nedojedená jídla. Dnes stihám, vyplatí se však pro nás jíst nejdříve druhé jídlo a teprve potom polívku. I staří tak jedí. Oni to prý také tak dělali.
Venku se opět rovnáme. Přímo do vzorného trojřadu a čekáme na velitele, kteří opřeni o zábradlí nečinně přihlížejí našemu houfování.
„Tak dělejte!“
„Jste všichni?!“
„Tak jdeme! Četo pozor!“ A už se šlape.
Po obědě se pochopitelně pokračuje ve výcviku až do rozkazu. Rozkaz je v šestnáct hodin a potom se rozdávají dopisy. Dopisů je podstatně více. Vystupujeme pořadovým krokem, čili se o pořadový krok snažíme a stavíme se do řady. Tak nám je dali a my jdeme zpět, do tvaru. S klukama se začínáme poznávat. Celkem se dá říci, shodneme se. Na pokoji se vytváří dobrá parta. Je chvíle klidu a tak sedíme na zemi. Ti co dostali dopisy si je čtou. Prostě trochu volnosti je, čtou se noviny, ukořistěné na PVSce a nebo druhým.
Hltá se každičká zpráva neboť to co se zde člověk dozví je mrtvé procento toho, co se ve světě stalo.
Je vyhlášena „Příprava na večeři“. Strojíme se. U skříněk je zase nával a člověk nemůže ani natáhnout ruku., Skříně jsou místy po obou stranách chodby a pokud stojí dva zády, nelze se mezi nimi bez žduchnutí protáhnout. Je z toho pochopitelně plno křiku a nadávání.
K večeři jsou zapékané brambory a do misky zelí. Jde to, jen ty brambory by mohly být teplejší. Je z nich cítit chlad jako ze psího čumáku.
Po večeři hned každý najíždí na kanady. Počasí je odpoledne a k večeru stále hezké, noc bude teplá a až k runu přijde zima. Vzadu na obloze se rýsují lehké mlhoviny a jsou příliš daleko. Vojáci mají fůru jiných starostí. Hlavně ty kanady a tenisky.,
Ne schodech mezi  budovami stojí a nebo klečí vojáci a leští si kanady, myjí je zespod kartáčem a čistí jak jen to nejlépe jde. Nejdříve kanady a nebo tenisky, to je jedno. Nakonec
                                                                                                                              35.
to vychází na stejno. Oboje musí být hotovo a oboje je dobře zkontrolováno. Čistí si boty, pár z nás kouří, ostatní buď potichu nebo nahlas hovoří mezi sebou ve skupinkách. Jsme zde v rozmezí dvou let. Nejstarší je bez vlasů, ale ne, vážně. Prodělal nemoc a nemá na hlavě ani jeden vlas, nemá ani obočí a troufám si říci, že nemá ani jeden chlup na těle. Je mi ho líto. Je nejstarší a o rok starší nežli to co dodělávali nástavbu na večerních školách. Ve dvaceti jednom roku jít na vojnu je opravdu pozdě. Jsou tací, které vezmou i déle. Doma kluci tvrdili, že vojnu je nejlepší mít co nejdříve za sebou. Zdá se to jedno. Většina kluků si dva roky odkroutí a jde domů a dříve nebo později? Je lepší momentálně být doma. Teď! Hned! Časová křivka současnosti je ale neustále posunována dopředu a tak slovo TEĎ! Má význam pouze relativní z hlediska již řečené časové závislosti a každý si na TEĎ počká.
Čistím kanady zespodu, drhnu je kartáčem jako ostatní a vzpomínám na první dojem. Útvar jsem si neuměl představit. Snažil jsem se, nicméně moje sny byly tak naivní, že se ihned při prvním průjezdu autobusem branou zhroutily. U ošetřovny je kousek civilu, Tráva není povadlá, je zelená místy sytě, sluníčko svítí a my čekáme na skupinu před námi. Jakmile odchází, vcházíme my, jdeme přes doktora, bere moč a takové sarapatičky.
Je krásné vlézt někam poprvé. Poprvé do útvaru, poprvé na ošetřovnu.,
Stále člověk doufal, tohle nemůže být pravda, to je klam. Celé prostředí kde stráví dva roky. Celé to vše je tu jiné. Jiným způsobem je jiné. A tváře? Jednoduše jeden k nerozeznání od druhého. Vidíš třetího zapomeneš na prvního. Je to on? Není to on?
Holohlavý se dá zapamatovat dobře. Liší se od nás už jenom tím, že nemá vlasy. Časem se  z nás stávají dobří kamarádi.
U čištění kanad člověk neví, kdo jeho kamarád bude a kdo ne. Vnitřní pnutí se přenáší od jednoho do druhého a vzájemně prostupuje všemi. Jsi co okamžik napnutý, co chvíli navztekaný. Rozbil bys hubu spolu nocležníkovi, klukovi se stejným číslem kvůli úplné prkotině a v tu chvíli by ti to ani nevadilo. Nevadily by ti následky, nic. Jsi vynervovaný a vzpurně donucený doslova držet hubu protože jakmile štěkneš, hned přes ní dostaneš a to pořádně.
Včera mi Pavel vyházel poprvé skříňku a já měl na kahánku. Div jsem se nerozbrečel a na zlomek sekundy zauvažoval jestli mu nemám rozmlátit hubu.  Pak to přešlo. Srovnal jsem prádlo do skříňky a na krátkou dobu vše utichlo. Má cenu vůbec přemýšlet? Asi ne. Beru čisté tenisky a kanady vyleštěné do matně lesknoucí stříbřité barvy. Nesu je po schodišti nahoru.
„Počkej! Ukaž mi ty kanady!“ Zaráží mě jeden z poddůstojníků. Má vytáhlý ksicht a připomíná vlčáka svou hlavou a do špičata postavenýma ušima.
„Tak tomuhle ty říkáš vyčištěné kanady? Co?“.
Fŕŕŕŕ´. Letí dolů. Začíná kontrolovat dalšímu jdoucímu za mnou a já si je jdu znovu čistit.
                                                                    8.
Blíží se konec týdne. Už začal. Ráno nás vyhnali na rozcvičku. Klepeme kosu, neboť se přes noc ochladilo. K ránu se nedalo bez klepání v posteli vydržet. Zima do místnosti leze po celou noc otevřeným oknem a teprve k ránu ho ten co ležel nejblíž přibouchl. V noci je slyšet padat déšť. Malé kapky bubnují na plech a vytváří nepravidelný orchestr. Tisíce drobných kapiček vyťukává rytmickou hru při níž se dá usnout a po ránu se probudit táhnoucím chladem. Pršet přestalo a na místo toho začalo slabě mžít. Obloha nasadila šedou šálu, alespoň tak je vidět
                                                                                                                              36.
z okna pokoje. Patrně není velká zima neboť dévéťák nařídil ústroj do půl pasu na cvičení. Tepláky jsou k ničemu, na tělo táhne svrchu, zespodu ne. Slabě mží, staří mají i vršek, a my cvičíme kliky, dřepy a kačáky. Potom se objevuje dévéťák a my si oddychli. Přechází se na lehčí cviky a poddůstojníci jsou nuceni se svléci do půl těla a cvičit také. Neochotně stahují svá trika. Následuje běh. Opět se do čela staví dobrý běžec, jeden ze dvou poddůstojníků, kteří mají dvě pecky. Ze začátku se nechal slyšet. Prý dříve běhal závodně. Táhne štafetu. Vybíháme na asfaltu, Probíháme se po zablácené cestě, promoklejší a kluzčí nežli včera takže se musíme dívat pod nohy a bychom nespadli nebo sebou do nějaké té louže nesklouzli. Předek štafety se trhá a chuml natahuje. Mnozí nestihali. Doběhlo se před budovou a zde se dorážíme kliky.,
Jeden koukl na hodinky  „Vždyť je už půl sedmé. Má být konec“. Tím strhl pár dalších, ti také pohlédli na hodinky.
„Už by měl být konec“.
„Rozcvička má trvat do třiceti sedmi a už je třicet osm“.
„Cože?“ Zařval vlk, svým typickým hlasem, částečně vykřičeným a částečně vypitým. „Jedů a bleskem!“
Vyrazili jsme za ním a běželi druhé kolo. Dobíháme a je už dávno tři čtvrtě  pryč.
„Příprava na osobní hygienůůůů!“
Při otevření malé skříňky je už „Příprava na rajónnýýý“ a tak se tentokrát jdeme strojit bez opláchnutí. Není to nic příjemného. Den začíná pěkně.
Po ranním rozdělení, při němž následuje odklus některých o nichž si poddůstojnící mysleli, že jsou neoholeni, se po dvou až pěti minutách vrací zpět a hlásí splnění rozkazu.
„Alane, máš pěnu za ušima“, upozornil Luboš kámoše v řadě.
„To je právě dobře,“ potočil se. „Vždycky si ráno namažu trochu pěny a je vidět jakož jsem se ráno holil a vidíš, mám pokoj“.
„Hm“.
Zatím ostatní lítají sem a tam a pokoj jim nedají.
„Asi máš pravdu“, zamyslil se. Luboš se chodil holit vždy, když ne večer, ráno na sucho a měl klid.
Během dne se nestalo nic neobvyklého. Večer se stala změna. Odpoledne prodával starý na pokoji krabici sušenek a oplatků a večer přišel tentýž starý ze samostatné roty, přičemž k nám normálně žádný jiný starý než ti co jsou určeni, chodit neměl a vybral si deset vojáků podle jejich svobodné vůle kteří si chtějí něco koupit v Armě a odešel s nimi.
Mimo něho se na rotě objevil starý,  který to měl už „za pár“ a dozorčí zrovna nadupával nějakému veliteli načež ten reagoval okamžitě a schovával se na pokoji a abychom hlídali, kdyby šel na pokoj. Naštěstí pro něho nešel a on posléze odešel prč.
Luboše napadlo, co by dělal v Armě. Zůstal na pokoji ještě s Vojtou. Příjmení si nepamatoval. Jenomže kdo by tady říkal kamarádovi z pokoje celým příjmením? To  za prvé a za druhé je to Slovák a mluví, i když to není přesný vzkaz, výstižnější je, že hutorí tak rychle až mu není rozumět. Na pokoji je nejmladší. Něco mále přes osmnáct let.
Teprve zde na vojně Luboš poznal tak trochu rozdíly mezi tím a oným. Kdo byl ze Slovenska, ten byl čobol, kdo z Čech tak švéd a kdo z Moravy tak pauzák. Na pokoji se o tom moc nemluvilo, ale později na rotách se to stalo jednou z nadávek a ne zrovna lichotivých.
V televizi běží hra. Z našeho pokoje si každý dělá, co chce a většina je mimo místnost.
Opět zde zbyl Luboš a Vojtěch a pak svobodník Pavel. Ležel na regále a spal. V tom dovnitř přišel jeden z dosluhujících supráků. Musel mít v hlavě, páchlo mu z huby a kouřil cigaretu ležérním stylem. Něco brmlal, smál se a pak přišel k nám.
                                                                                                                                      37.
„Ukaž mi skříňku, „ obrátil se na Vojtěcha.
Ten ji otevřel.
„Hm, to nic není. Tak tomuhle ty říkáš srovnaná skříňka?“ Vytáhl tepláky a rozhodil. Vytáhl kecky vyhodil, košili a vyhodil. Pak vytáhl vršek a vysypal na podlahu.
Vojtěch na něho koukal „Nié čo to robíš ? To prec..“
Suprák pokračoval v práci.
„Nech to tam“.
Suprák, popadl skříňku a obrátil ji na zem. Vojtěch stál a nevěděl co počít. Mezitím přišel do místnosti ještě jeden.
Jen viděl spoušť už se chechtal. Jako blbeček.
„Já ti pomůžu“, hned přišel k vedle stojícímu nočnímu stolku a jediným obratem ruky ho
Povalil  na zem. „Teď ty,“ ukázal na mě. „kde máš skříňku“.
„Tady,“ ukázal jsem a hrdlo se mi sevřelo.
Odstrčil mě, popadl skříňky dole a odtrhl všechny tři. Skříňky se s rachotem sesunuly. Jdu a stavím je zpět. Situace se trochu uklidnila a Vojtěch natahoval a rovnal si věci.
„No prečo si to zrobil ?Proč? Čo sem ti udělal?“.
Také já měl na kraji. Svobodník Pavel se probudil. Chodil po světnici a snažil se supráka usměrnit.
„Ale co brečíš?“ povídá mu on. „Víš co my jsme zkusili od svých starých? Ty si to neumíš ani představit. Vy tady máte veget. Párkrát vám někdo vyháže skříňku, ale co jinak? Nic! A my? My měli venku věci pořád a nikdo nikde nebyl a na koho bychom se mohli obrátit, kdežto s váma tu pořád někdo je. Můžete být ještě rádi draci. Tady máte veget. Mně když starej něco řekl tak jsem musel jít a udělat to. Éch“. Mávl rukou. „Jste třasořidky, nic nevydržíte, oni vám na rotách dají do trika, však si užijete“. Potom odešel.
Druhý také zmizel a pochvíli se objevil znova. Co v místnosti nebyl znovu jsme s Vojtou dali do kupy stolky a všechno srovnali. O jeho činnosti nebylo pochyb. Dělal Bratislavské hrady vedle na pokojích a znovu přišel na náš. Zase se chechtal a hrc! Jeden sloupec skříněk jde dolů a vzápětí i další.
Svobodník Pavel je mezitím pryč. Odskočil si na televizi a v ten moment kdy je v místnosti on sám s námi dvěma, já začal vážně uvažovat, co by se stalo, jestliže bych mu ji napálil. Opravdu, co kdybych se začal s tím klukem prát? Přepral bych ho? V duchu mi napadlo levačkou ho praštit do brady, kopnout do břicha, uplatit něco ze svého dřívějšího karate, proč ne? Přemýtal jsem o tom jak ho zbít a náramně mě to uklidnilo. Předtím jsem se div netřásl a nyní cítil nebývalý vnitřní klid a určité sebeuspokojení nad sebou samým už jenom tím, že jsem se v duchu rozhodl postavit se proti něčemu, proti někomu kdo mě momentálně trápí a sužuje.
Tenkrát jsem se ho ani nedotkl.
Situace pominula. Odešel, zmizel na chvíli z mého život. Přijímač trvá měsíc. Měsíc na hlavu postaveného života tak náhlého a tak rychlého. V této rychlosti je i něco co tuto dobu činí nesmrtelnou a já vím, že na ni nikdy nezapomenu. Uteklo to tak rychle. Kluci přišli z Army a Honza jakmile otevřel noční stolek začal mudrovat, kdo mu v něm udělal takový binec.
Řekl jsem mu, jak vše bylo a on zklidnil.
Večer probíhá klidně a zcela přirozeně. Vylítaly velké skříně a pár poddůstojníků mělo vyřvané hlasivky. Večer sledují televizi. U okna na chodbě je postavena hlídka. Kdo to je? Někdo mladý z našeho pokoje.
Petříček šel na ošetřovnu prý ho bolí záda. Odešel a zůstal tam dlouhých čtrnáct dnů.
                                                                                                                       38.
Jožo, který cvičil také v civilu kulturistiku na něj nadával „Má nemocný chrbát a přitom cvičil v civile kulturistiku. Boha to já vytlačím sto kilo, né, tolik čo on a chrbát ma nebolí“.
Později vytlačil mnohem více. Patřil mezi ten typ lidí, kteří se dokážou ve sportu vyžívat. Hltal dychtivě veškeré sportovní zprávy a neustále měl k tomu či onomu sportovci připomínky. Kulturistice rozuměl, alespoň se tak tvářila podle zájmu o sportovní knížky a podle zkušeností dalších si sestavil sestavu a cvičil, cvičil a cvičil. V očích se mu skrýval šelmovský výraz a celému obličeji vévodil zahnutý orlí nos a přesunutá ostrá brada. V přijímači uvažoval, že si dá nos srovnat a později od tohoto záměru ustoupil a zůstal při starém, tak jak ho život vymodeloval. Také se chtěl dostat na výšku. Před vojnou mu to nevyšlo a tady dostal nabídku na vojenskou školu veterinární. Dlouho zvažoval a vybíral, až si to rozmyslel a zůstal raději da roky na vojně. Jožo jako jediný z našeho pokoje věnoval sportu čas závodně před vojnou. Vlastně ještě jeden se věnoval sportu aktivně. Hrál fotbal. Měl být ve stejné posádce jako Luboš. On měl být řidič a Luboš radio dálnopisec a ve družstvu měli být pod veselým desátníkem. To je sblížilo. Postavou menší, snědá tvář a matně lesklé černé vlasy, do toho v obličeji umístěný malý špičatý nosík nahoru čnící. Rád se vytahoval, dost toho namluvil o fotbalu, o holkách o kamarádech, jak hrál a trénoval.
„Tak proč jsi nešel do Dukly,“ začal jeden z rozhovorů.
„Měl jsem jít, ale popletli to“.
„Co popletli,“ znovu se optal kluk, co spal pod ním.
„Víš, měl jsem všechno vyjednané a od ČSTV říkali, že tam taky půjdu, jenomže v Hradci na OVSce mě přendali kartu a já místo k tamtomu útvaru šel sem“.
„Vždyť to máš jedno ne?“.
„No, člověče,“ zamyslel se, „ Nemám. Tam bych mohl sportovat, chodit na fotbal v sobotu a v neděli, kdežto tady to bude horší“.
„A běhals před vojnou?“.
„Tý, no a jéje,“ otočil se a ze stolku vyštrachal fotku. „Koukni“, ukázal mu ji.
Na fotce je zachycen, jak běží po schodech do vrchu.
„Tohle byl poslední závod tři dny před vojnou. Tam jsem byl třetí. Sto sedmdesát tři schodů a pěknej stoupaček, to jsem si dal“.
„Že se ti chtělo“.
„No, to víš, mě to bavilo, vždycky si vyběhnout, takhle do lesa, za barák, nebo v zimě na běžky, kolem tebe les, takový klid a ten vzdoušek“.
„No to máš pravdu, v lese je to v zimě hezký“:
Tak takový je Jarda.
Byli tam někteří, co si vyskakovali, Petříčka nepočítaje, ale to v nich dřímala skrytá vlastnost z civilu předvádět se a ukazovat. Tady nebylo před kým a vytahování je bráno jako něco nad rámec daných možností a poddůstojníci se hned starají o to, aby každé nehodné jméno se hned uklidnilo.
Pátek je první den kdy někomu přišel balík. Od nás ho dostali dva. Balíky jsou u výkoňáka ve skladu a odpoledne po rozkaze si nechává výkonný praporčík vojáky zavolat. Už na chodbě řve : „Kdo dostal balík! Ať jde do méé kancelářééé. Zkontrolujeme, jestli v něm není alkohol“.
Zbíhají se poddůstojnici a dotyčný šťastlivec. Ono šťastlivec se nedá říci zcela jednoznačně protože a to jsme za okamžik poznali sami, kdo dostal balík byl vlastně chudák, neboť mu toho samotnému moc nezbylo. K balíku první se nahrnuli poddůstojníci.
Za dveřmi prosakují hlasy „a hlavně buchty“.
„A řízek“.
                                                                                                                                39.                   
Mladí vychází ven, v balíku sotva polovinu. Uvnitř nechali část buchet, řízek, nějaké to jablko a i sušenku. Dopisy a peníze zbyly dotyčnému vždy a také věci co mu z domova poslali.
A na pokoji? První měl od nás balík Šimon co spal hned u kraje. Stačil zachránit dvě sušenky a čokoládu, možná jablko. Na zbytek jsme se vrhli my. Buchty zmizely v našich hladových útrobách a jablka zrovna tak. Jablka! Doma dvakrát třikrát denně, ne-li více a tady na vojně úplná vzácnost. Vždyť  my se kvůli jablkům málem prorvali, jak se každý snažil ukořistit co nejvíce, aby si potom v klidu pěkně pochutnal. Po takovém náletu zbylo na posteli za sedm sekund jenom obal a papír se špagátem. Občas schnilé jablko a načaté sušenky. Druhý balík dopadá obdobně. Šňůry a papír.
                                                                   9.
Tak touhle žranicí začal hezký víkend. To jsme pocítili sami. Staří to mají za tři sta padesát a my při odchodu na snídani musíme jezdit. Předvádíme tři a půly, ruce jakoby položeny na řídítka, nakopáváme motor a za rachotu výfuků s velkým drnčením dbum dbum dbum se rozjeli a zastavili až před jídelnou. Každý z toho má legraci a směje se.
K smíchu to nebylo, spíše k pláči. A důstojníci také trestali jakýkoliv projev šikanu a nebo nehezkého chování a my to měli hlásit.
„Ste povinni“, povídal politruk při politické informaci, kde rozebíral vztahy mezi druhoročáky a prvoročáky, „stě povinni akýkolvek projev nečasného správania voči vám ihned nahlásit, hej sudruhovia?“ Čokolvek sa vam bude zdat nekamarádské, nesoudružstké, ihned nahlastě. Příjděte za mnou a ja to vyreším a viníky dokladne potrestám. Hej?“.
Většinou jsme si řešili problémy sami, i když přece se našel jeden, dodnes se neví kdo a ten patrně veden jednou z čestných vlastností a svým pudem pro to, co je a co není správné, ten jeden musel někomu říci, patrně politrukovi, protože přes něj měli druhoročáci tehdy nepříjemnost, tak tedy ten někdo řekl, že na rozcvičce děláme žabáky a že nás to moc vysiluje. První reakce je okamžitá. Žabáky jsou zakázány a kliky jenom omezeně a už v sobotu se to projevuje tím, že se na nás přišel podívat službu mající dévéťák a při cvičení nás kontroluje. Není jednoduché určit který dévéťák to je, nám se zdají stejní a přísní a důstojní  v uniformách, bez rozdílu. Musí cvičit staří a rádi nejsou. Štve je to a nadávají. To je vše co mohou před vojákem z povolání.
Heslo starých, jedna z pouček, kterou nám bušili do hlavy zněla, že „Na vojně je největší hodnost mazák“, a svým způsobem měli pravdu. Strach a pocit kdy opravdu musím, dokáže mnohem více nežli jakákoliv výchova klidnou a pokojnou cestou. Když jsme tedy seděli na učebně a ať jsme rozbírali na čas samopal a nebo se učili učivo, výsledek, pokud nás přezkoušel voják z povolání byl a bude ten, pokud látku ovládám a nebo neovládám, ohodnotí mě známkou, jenomže jestliže řekl mazák tohle bude tehdy a tehdy hotové a tys na něj hodil salám, následovaly represálie. Buď sis to šel rozbenžovat a nebo jsi se to musel naučit, dřel tě po večerce a tys byl nucen, nucen, poněvadž nic jiného ti nezbývalo, se to naučit.
                                                              10.
V sobotu na snídani je pokaždé chleba a tak zůstává po celé dva roky. Každou sobotu chleba, snad jen jednou se stala výjimka, která potvrdila pravidlo. Chleba, chleba, chleba. Cpeme si
                                                                                                                                     40.
s chlebem kapsy, je hlad. Jedí všichni. Tělo před týdnem zvyklé jísti všelijak si musí zvykat na přesně ohraničená období a to na snídani v sedm hodin, na oběd ve dvě hodiny odpoledne a večeři v osmnáct hodin.
Doma si vzal, co jsi chtěl a kdy chtěl. Tady to nejde a tak mnozí žijí z Army a z občasného balíčku a nebo z chleba co sebrali v jídelně do kapes.
Tou dobou Luboš hodně jedl patky. Patku posolil a šup s ní do úst. Nejlepší jsou z měkkého chleba, ten zde není často, většinou ho sice přivezli čerstvý a chleba dva dny ležel dole ve skladě, nežli se fasovalo, nežli vychladl a teprve poté jsi ho dostal na pult v jídelně. Kuchaři ho dávali do velkých dřevěných necek. Vešlo se sem chleba obrovské množství. Náš útvar přicházel poslední a chleba není. To je na začátku. Později o chleba nikdo nestojí a pokaždé zbyl.
V sobotu po snídani se pravidelně provádí úklid pokojů a budovy a venkovních rajonů. Rozdělili nás po skupinkách a my začali pracovat tam, kde nám řekli.
Největší klid a zašívárna je tam kde nikdo z poddůstojníků není. Jedním z míst se stávají výsypníky. Kluci se tu při vynášení košů zastavují a kdo kouří, čas na cigaretu si vždycky udělá a kdo ne, alespoň chvíli postál a kouká do civilu a jen tak do větru.
O hospodářském dni se maká pořád. De fakto se jede i když je všude čisto. Pořádně se vybenžoval pokoj, převlékla se prostěradla a spacáky, předtím jedna parta vyklepala madračky, jiní čistili záchod, Prostě se pracuje v celé budově. Záchody jsou největší humus. Na týden dopředu visí na chodbě soupis kdy má jaký pokoj ráno na starosti záchody a ty věčně uspané není příjemné čistit, ani žlábek, po ránu plný splašků za to nestojí. Musí se vždycky někdo obětovat.
Já bych to nedokázal. Později jsem ze zásad sice poněkud slevil, nicméně v přijímači sahat do hoven, bŕŕŕŕ´, to by mě nutili jen stěží.
Hádéčko pokračuje plným proudem a nepořádku neubývá.
Kontrola hospodářského dne, podle rozpisu od třinácti do patnácti třicet hodin, probíhala více méně formálně. Velitelé družstev zkontrolovali rajony a sem tam se něco dodělalo a nebo uklidilo. Zatím co před hodinou v budově vládl chaos a zmatek – nyní kupodivu je všude čisto a pořádek. Ovšem jen krátce. Po obědě se začíná nepořádek rozmáhat znovu a výsledkem toho všeho jsou večerní rajony kdy se podobně jako ráno benžuje celá chodba, uklízejí pokoje, pévéeska, umývárna, no prostě všechno.
Předtím přišel jeden z našich budoucích starých a kdo že chce jít do Army, může. Shromáždilo se zhruba patnáct lidí, čekáme na chodbě, narovnáni od poloviny schodů níže.
„Tak kolik vás je?“. Jeden z nás nás spočítal.
„Osmnáct!“
„Dobrá, tak pojďte!“
Předběhl nás a my šli až ke štábu, naproti už stály pootevřené dřevěné dveře dřevěných přízemních baráčků táhnoucích se kamsi dozadu. Mezi baráčky vyasfaltované hřišťátko s uzavřenou zadní stěnou. Mimoděk se vynořila vzpomínka na první den, kdy jsme do přízemního baráčku blíže k ošetřovně nastoupili na povinnou hygienickou očistu. Tentokrát jdeme dozadu, k druhému baráku. Nápis roty září do tmy. Přes zářivku jsou nastříkána tři písmena  R T Z.
Vyšlápli jsme čtyři schůdky a ocitli se v Armě pro vojáky. Za náma se vytvořila dlouhá chodba téměř ke dveřím. Arma sama je jedna místnost s jedním oknem, stůl, lednice, dvě skřínky se sušenkama a stůl se dvěmi židlemi.
Máme chuť na něco dobrého a strava je něco na co si člověk jen tak nemůže zvyknout. Donekonečna se opakují knedlíky, brambory, kolínka, těstoviny, chleba, žádné vitamíny a
                                                                                                                         41.
nebo málo a sladké už vůbec ne a proto každý brousí pohledem na vystavené čokolády a tyčinky, prostě kupoval a kupoval. Po šesti, po desíti kusech a nebylo čemu se divit. Při odchodu je Arma prázdná. Tak se mnohokrát stalo a Arma zůstává vybrakována. Zmizela sušená mléka, tvarohy, jablka, pasty na zuby, bonbony, čokoláda, sušenky, buřty, nanuky, zkrátka vše co dotyčný armař sehnal a dodal na trh. Jablka tehdy natrhali řidiči veku na silnici a prodávali nám je army byli rádi, že máme alespoň něco a civil se nám zdá krásný leč vzdalující se sen a mnozí z nás už v prvopočátku zapochybovali, jestli se vůbec dostanou domů.
Pochopitelně, že tato myšlenka je postavena na hlavu. Jiné prostředí, jiné myšlenky. Vyprázdnili jsme Armu a vraceli se zpět. Den rychle utekl a nastala neděle.
                                                               11.
Ráno se nemusí cvičit a celý den jsme měli pro sebe. Chci říci, že jsme měli mít. Dva ze starých dostali vycházku. Oblékli se do vycházkového a ten jeden, Vlčák, chodil po pokojích a v ruce čepici.
„Tak vojáci, přispějte starému kusovi na vycházku. Peněz je málo a on nemá ani pětku a chce si zajít na pivo“. Zacinkal s kloboukem. „Vidíte, vaši kamarádi z vedlejších pokojů také přispěli“.
Většina podvědomě cítila strach a většinou každý al buď korunu, dvojku nebo drobáky. V čepici ležela desetikoruna.
„No nemusíte, to není šikan“, povídá „kdo dá, ten dá, kdo nedá, ten nedá, poznáte sami co to je na vojně nemít peníze“. Odešel a my si oddychli. Kdy odešel přesně to jsme nevěděli. Jeho návrat jsme však zaregistrovali všichni. Vrátil se nalitý jako dělo a už na chodbě vyváděl. Řval, nadával, lezl na pokoje, lomcoval s bidly, shodil nám malé skříňky a my vylezli a znovu je stavěli. Ve dvanáct hodin uznal za vhodné jít do postele a my mohli nerušeně spát do rána. V neděli večer je studená večeře. Dostáváme příděly sýru, rybičky v konzervě, jablko a někdy i sušenky a chleba. Krajíc si musel každý uříznout sám. Kdo přišel k dělení pozdě mohl se jenom dívat. Staří zabrali pro sebe dva bochníky a někdy i sušenky a my se o tom ani nedozvěděli.
                                                                    12.
Mohlo být tři čtvrtě na devět a Luboš se pomalu psychicky připravoval na rajony, na tu dobu, kdy není žádné volno a člověk musí buď makat a nebo se šikovně zašívat. V té době zrovna výkonný praporčík nad něčím nadával a vzápětí se rozneslo celou chodbou „Umí tady někdo z vás psát na stroji? Je tady někdo písař? Nebo má někdo ekonomku?“.
Luboš to uslyšel a vzpomněl si na otcova slova jak říkal : jestli budeš mít na vojně příležitost, tak jí využij. Psát na stroji umíš a na vojně potřebují takové jako ty, tam se píše všelijakých kravinek spousta.
„Já!!“ Vykřikl na chodbě u pokoje, kde výzvu uslyšel a rychlým krokem se vydal ke kanceláři výkonného praporčíka.
„Ty jo?“. Ukázal na dveře. „Tak pojďte sem, nejdříve si tě vyzkouším“.
                                                                                                                                    42.
Zamrazilo mě v zádech a na okamžik se kmitl pocit jaký má dítě před dospělým, žák před učitelem. Ono to skutečně tak připadalo, ať už to bylo ve školce, škole, učení a nebo tady na vojně, vždy mám takový divný pocit, v  každém případě tu je někdo starší, někdo o kom si myslím, že je už dospělý a nebo téměř dospělý, tak, jak tomu bylo ve školce ve škole a v učení a po každé, kdy jsem dorostl do obdivovaného věku, ani mi to nepřipadlo. Najednou mi bylo patnáct, osmnáct, dvacet let a já se cítil, no, necítil jsem se na takového, za jakého jsem považoval starší kamarády, takže i zde v kanclu výkoňáka mě lehce mrazí v břiše.
„Tady máš noviny“, podává mi páteční výtisk „a napiš i něco, třeba, já nevím, začni tedy odsuď“.
Sedám ke stroji. Mám ho na malém stolku bokem ke zdi. Je to vyloženě malý kamrlík a místa zde není moc, akorát tak na jeden stůl, skříň, jedno okno, telefon, pár židlí, toť vše a pochopitelně psací stroj. Sedám k němu.
„Ty máš ekonomku?“. Zeptal se mě druhý poddůstojník v místnosti.
„Ne, ale naučil jsem se to“.
„Jó naučil a jak píšeš?“
„Dvě stě čtyřicet úhozů za minutu“.
„Dvě stě čtyřicet? No to chci vidět“, prohlásil nevěřícně a stojíc u mého stolu, čeká, až začnu.
„Prosím tě neznervózdňuj ho“ povídá výkoňák „Ať tady něco nepíše. A nemusím to psát sám“.
Mám lehkou trému. Na stroji jsem nepsal měsíc, Před vojnou mi moc chuti do psaní zrovna nebylo i když jsem si předtím přepsal černé barony a dostal tím základní školu nejenom, co se týče psaní na stroji, nýbrž i co se týká základních poznatků o vojně. Tato škola se velice dobře hodí.
Stroj je nový, stolní typ a nese německou značku a já na něm nikdy nepsal. Má malé plošky pro prsty a smekávají se z klávesnice prsty takže rychlost dvě stě čtyřicet úhozů za minutu kterou jsem před vojnou dokázal se ztenčila tak na stovku, nicméně i přesto a nebo právě přesto, protože na stroji nikdo jiný psát neuměl a moje rychlost i tak je světová byť v textu mnou psaném jsou chyby a já se v tu chvíli za napsaná písmenka stydím.
„No dobrý.“
„Vždyť tam má chyby“, zaprotestoval druhý poddůstojník.
„Chyby tam má, ale furt je to lepší nežli píši já“.
„Nejsem rozepsaný“, bránil jsem se. „Dlouho jsem nepsal, až se rozepíši, bude to lepší“.
„No jasně, jasně, tak se podívej, co od tebe potřebuji“, vytál velkou, podlouhlou roli papíru. Jedná se o plán na příští týden. „Zítra to má být hotové chápeš?“
Přikývl jsem a nechápal. Jednalo se o plán činnosti našeho přijímače a já měl co dělat. Pustil jsem se s chutí do práce, i když jsem pochopitelně vůbec nevěděl, o co jde. Výkoňák si sedl ke mně, diktoval mi a odtrhával napsané. Na řádku vedle sebe vyskakovaly ze stroje tyto údaje : Datum, vedle čas, pak do sloupku jednotku a už to jelo, názve dne, politická informace, potom oběd, dále pořadovka, vedle kompas, večeře, osobní volno, rajony, večerní kontrola a totéž se opakuje v úterý a ve středu, prostě po celý týden. On se bláhově domníval, že to stihnu, jenomže k desáté hodině plán hotový není. Poslal mě spát a druhý den ráno místo rozcvičky jsem pokračoval, pochopitelně, že jsem nestihal. Mělo to i druhou stranu mince. Nemusel jsem se zúčastnit večerní kontroly a ani ranního cvičení.
Ona má každá práce ladnou i zápornou stránku. Luboš se cítil šťasten. Byl rád, že se uplatnil a konečně ukáže co v něm je. Říkal si to a nepochyboval o svých vkladech, nepochyboval, že se mu podaří prosadit se právě v psaní na stroji a přehnaně mu myslí táhly myšlenky na své
                                                                                                                             43.
skvělé vyhlídky, neboť on si představoval, jak bude sedět někde v kanclu a psát na stroji a to bude jeho jediná práce. U přijímací komise sice poručík říkal „Původně ste bol zarazený na funkciu vodiča, no kvoli omezeniu stě bol prerazený na funkciu radiodálnopisec“, on stačil akorát pokývat hlavou, víc mu jeho milá hlavička nebrala a trvalo dost dlouho, nežli si všechny informace srovnala. Vždyť on se domníval, ne, sem se to nehodí i když proč nepovědět svůj příběh naivního hocha, příběh nehodící se obsahem do vojenského života neboť se odehrál v civilu, nicméně příběh jehož dalekosáhlé důsledky nakonec způsobily, že je tam, kde je.  
Tato kapitola může nést název „Zklamané naděje“, a nebo „promarněná příležitost“, nejlépe celou situaci vystihuje přísloví „Chytrému napověz!“. Tak tedy chytrému napověz! A on je typ co si napovídat nechá a pokud se mu tady hodí, přijímá je. Už dříve začal uvažovat o tom jak sehnat byt. Jeho pohled na vybavení mladého muže se neliší od požadavků jiných, nicméně jeho představ jak toho dosáhnout vždy vymýšlela nové a nové cesty a tak on postupně probral možnosti od společného bytí s rodiči v jednom domku přes koupi družstevního bytu, což je drahé a on peníze neměl, po případné nastěhování ke staršímu občanovi a později přijít levně k dekretu – to nevyšlo, jelikož žádného vhodného starého člověka nenašel, zkoušel to tedy u mladých lidí. Zde celá situace vypadal a jednoduše – zdánlivě. I zde je háček. Byt není zrovna velký. Dva pokoje s kuchyní a do kuchyně se vchází hned z chodby, záchod o poschodí níž, sprchovací kout a jeden malý balkonek kam údajně zatéká. Není to byt komfortní a moderní Jemu stačil. Voda se ohřívala v boileru, akumulační kamna byla instalována. Tak co víc? Rodina, mladá rodina, měli dvě děti, sedmiletou světlovlásku velice roztomilou holčičku co se špatně a učila a působila tím poněkud větší starosti především mamince, která z ní byla na větvi, a malého synáčka Pavlíčka, věčně poskakujícího při rytmu disca. V domácnosti figuroval velkou měrou i manžel malé ženušky. Oba se svorně snášeli, on, pravda pil, a i ona měla své malé šrámy z doby kdy, řeklo by se, že byla svobodná, ona měla dvě děti, čili svou éru vdané ženy v domácnosti započala dříve a smůlu měla v tom, že její prvý manžel i když vydělával peníze, moc pil. Nezávidím jí, protože druhý manžel pil zrovna tak. Přesto vše, říkám, a myslím to zcela upřímně, jim to doma klapalo. Co neklapalo, jsou sousedské vztahy. Dům na kraji města, patřil okresnímu podniku bytového hospodářství a žily zde čtyři rodiny. Dole v přízemí bydlí syn, nahoře má matku a naproti matce přes chodbu bydlí dcera a někde mezi nimi bydlí tato mladá rodinka. V bytě o který stál. Mladá rodina měla zažádáno o větší byt a tento by se uvolnil a jelikož k jeho získání se stačilo jen napsat na dekret jednalo by se o věc zcela snadnou. Celá záležitost uvízla právě na o tom, že měl před vojnou a nedostatek času a majitelka váhala, jestli ho k sobě napsat či nenapsat a manželovi chlapi v hospodě nakukali, že mu dolejzá za manželkou, no, tak tohle přejdeme, prostě se to táhlo a po čase z toho sešlo. Dcera ženy bydlící v domě chtěla větší byt a ten měla také ostat a tím odpadl i snaha o jakousi vzájemnou sousedskou mstu a byt komukoliv jinému předat jako třeba Lubošovi a pochopitelně i blíží se vojenská služba.
Dopadlo to tak, jak to dopadnout mělo, vojna se přiblížila a jeho senzační plán na získání bytu se  rozplynul jako mráčky na obloze a zůstal zde holý fakt co dál ke kterému přibyla ještě jedna naděje. Ona naděje představoval činžovní dům se třemi rodinami a naděje, že za padesát tisíc ho mohl mít. Zůstávala pouze otázka, kdy se byt uvolní a potom i otázka nájemníků a on kvůli zjištění pravého smyslu toho co dělá, lítal za právníkem a ptal se lidí.
                                                                                                                              44.
Už tenkrát začal otec propagovat politiku třikrát. Vše spočívalo v jednoduché věci a na pochopení nikterak složité. Otec prohlašoval „Pokud chci něco udělat, do něčeho se pustit, musíš se zeptat nejméně tří lidí a teprve potom o porovnání názorů sám se rozhodnout“.
Názor tří, pokud bere v úvahu otce, známého a jednoho jemu neznámého, naopak však známého otce, výsledek je třikrát NE. Ti tři mu tvrdili, vzít si barák s nájemníkama na triko je velká zátěž. Totéž mu poradil i právník slovy : Kupovat dům s nájemníky je velká právnická zodpovědnost. Ne to bych neriskoval. Přestože měl chuť jim odporovat a vyvrátit jim tvrzení názorem máte v podstatě pravdu, ovšem já to uvažuji udělat tak a tak, neudělal to a čekal. Akce se odsunula, pochopitelně, kvůli vojně. Dny letí jako zblázněné. A Vojna? Totéž.
Na učňáku se začal zabývat vojnou jak s břemenem jehož tíhu stojí za to zmírnit a rozmýšlel mezi výškou a pěti  metry. Nechtěl jít na vysokou školu hned. Shodou náhod potkal na pionýrském táboře dívenku, co znala jednoho ředitel jedněch staveb a ten jí říkal, pokud bude  chtít nějakému vojákovi zařídit vojnu, ať mu zavolá. Tu adresu mi dala i s telefonním číslem a on volala a zařizoval a všechno se zdálo tak blízké, na dosah ruky, pět měsíců vojny. Jiní se tlučou na vojně dva roky a ty tam budeš jenom pět měsíců. Ušetříš peníze a čas a on přemýšlel o knize, ležela mu v hlavě pěkně dlouho, knihu, kterou napíše a potom na přední straně nechá vytlačit, tak jak to dělají jiní „Tuto knihu věnuji člověk který mi ušetřil devatenáct měsíců života“.
Krásná slova a cíl leží na dlani. A výsledek ?
O pěti měsících věřil ještě na vojně, v době kdy měl za sebou dva měsíce. Doufal a tato naděje ho přenášela přes bolesti, bylo to jeho fluidum držící ho nad vodou. Bohužel, nebyla to pravda. Dotyčný ředitel neřekl dotyčnému mužovi, aby zařídil dotyčnou věc a tak se vlastně stalo, že lajdáctvím za které jsou odpovědni určití lidé spůsobilo, že se na skácenou vojenskou službu nedostal. V současné době se o tomto hodně mluví, dodržovat své závazky vůči druhým a právě nesvědomitost a lajdáckost bychom měli z naší společnosti vymýtit.
Takhle tedy skončila krátká epizoda ze života. Nepatrná naděje ležela na dně mozku a on ji živil vlastní nadějí a tyto dvě naděje mu pomáhaly přečkat nejhorší. Probrání nebylo jednoduché. Z nejhoršího se dostal a na vojně zaměnil jednu naději za druhou naději, jednu radost za druhou radost.
Stejně radostně při naději na vojnu pětiměsíční on se radoval i z toho, že využije psaní na stroji.
Den pokračoval v plném proudu a on nemohl připustit snění, to nešlo, musel se zabývat přítomností a přítomnost značí kasárna a kasárna značí poslušnost a on se tak snažil být poslušný a zachovat si inkognito aby ho nikdo zbytečně neotravoval a měl klid na své zájmy a také na psaní deníku, vždyť on měl za sebou pět let psaní poznámek a nejednou jich má nechat ? Ne , to nejde, a píše dál. Změnil formát a místo velikosti A4 použil malého notýsku odborně nazývaného vojenskou hantýrkou bonzblok.
„Končit! Pozor!“
Luboš v poklidu píše řádky do deníku obraceje se polovinou těla k postavě. Pocucal v ústech tužku a podobně jako ostatní mladí se snažil využít chvilku odpoledního klidu k napsání pár řádků. Píšou se dopisy, myslí se na civil.
Do pokoje vešel výkonný praporčík.
„Končit pozor!“ Vykřikl někdo kdo si výkoňáka jako první všimnul.
Kluci se zvedají.
„Dobře. Pohov, volno“. Otočil se k Pavlovi ležícímu na posteli a něco si začali povídat.
Luboš měl dopsaný dopis. Psal babičce. C o napsat z vojny domů ? Uvažoval. Co napsat abych neprozradil vojenské tajemství? A vím, nějaké? Beseda s kontrášem proběhla a jsme
                                                                                                                                    45.                                       
tudíž upozornění na to co dělat a máme a nemáme .. bavit se s cizinci a navazovat náhodné známosti s chlápky v hospodách, bavit se a vyprávět o tom jaké to tu je .. aby se snad náhodou nepoškodil zájem našeho státu a psát kolik nás tu e a kolik jaké máme zbraně .. jak se jmenují velitelé a jak probíhá naše výuka, ... co vlastně smím ?
Ahoj babi, píši ti poprvé z vojny.
Dojel jsem dobře a jsem zde už týden. Za tuto dobu se pomalu snažím si zvyknout. Každý den máme plno práce. Točíme se od rána do večera ale i tak se dá vyšetřit chvíle času. Spí nás na pokoji dvacet dva kluků a jídlo máme třikrát denně. Mazáky na pokoji nemáme .. vzpomněl si, právě z tohohle měla babička strach, aby nebyl šikanován.... Jsou v jiné budově a po dobu přijímače s námi do styku nepřijdou. Až se u tebe objeví rodiče tak jim nech přečíst tento dopis. Přísahu budu mít prvního listopadu na Letenské pláni a asi od dvou hodin odpoledne budeme mít první vycházku do jedenácti hodina  v neděli bude prý také a to od rána a večer jen do osmi hodin. Jídlo jde a občas si něco koupíme v Armě. Vyřiď sestře, ať ti pomáhá a neodmlouvá. Abych nezapomněl, až za mnou na přísahu přijedete, potřeboval bych jeden malý zámek, tričko pod košili ,zelené, ještě jedno holení, strojek. Zatím ahoj. Všechny pozdravuji Luboš.
Dole dopsal malými písmeny „Odepište mi“.
Malá slova a přesto se za nimi skrývá tolik naděje.
Znovu se uvelebil na posteli a vytáhl ze skříňky notýsek. Měl červené desky a listy čtvercového papíru. Na předních stránkách leželo zaznamenáno několik, málo vojenských dnů.
Výkoňák o něčem rozprávěl se svobodníkem Pavlem. Kluci si rovnali věci a Luboš se pustil do psaní dne dalšího.
Mezitím se výkoňák zdvihl a už chtěl odejít když se tak jedním okem podíval na bažantíky, co vlastně na pokoji vytvářejí za hodnoty a jestli nepotřebují zaměstnat a uviděl, jak si Luboš něco píše do sešitku.
„Píšeš dopis?“ Zeptal se ho.
„No .. tak nějak“.
„Do notýsku? Ukaž!“
Luboš lehce zbledl, najednou začal tušit, že tohleto psaní jen tak neuzavře. S velkou neochotou mu podstrčil zápisník. Ten ho vzal a jen tak e začetl do stránek.
... „Co to píšeš?“
„No já jsem psal v civilu každý den, co jsem jako prožil a tak i tady jsem chtěl psát .. ale nepíšu tam nic čím bych vyzrazoval nějak tajemství“.
... „Ale to je trestné. To musím nahlásit. Za to půjdeš do basy .. víš, že je to porušování vojenských řádů?“.
.. „Ale já“, Luboš se zachvěl.
Vězení ?Basa ? T je průser. Nemá mu ten zápisník vytrhnout z ruky a raději zničit? Nebo chceš jít do basy?
„No to musím ukázat starým“, odešel ke dveřím. „Zabavuju a ještě uvidím, co z toho bude. To bude na kriminál Cipísku. To je na basu jak řemen“.
Dveře bouchly. Svobodník Pavel zmizel za ním.
„No to sis to pěkně zavařil“, ozvalo se od kluků, co seděli na pokoji a poslouchali.
„Sakra,“ zaklel Luboš „to mi tak ještě scházelo“. Najednou mu bylo na nic. Proč tady jsem? Jaký má tohle všechno význam?
Služba hlásí nástup na rajony. Luboš jde uklízet, ale nemá na nic myšlenky.
                                                                                                                         46.
„Vojín Cipísek‘!“ Ozývá se od kanclu výkoňáka.
„Je konec“, pomyslel si Luboš. Šel do kanclu a zařadil se. Nějak odemlel ta slova a stál a čekal, co bude dál.
„Tak Cipísku, podívejte se“, začal výkoňák.
V místnosti je kupodivu sám. „Ukázal jsem to starým a protože vám nechceme kazit celou vojnu tak jsme se rozhodli, že ten váš bonzblok zničíme, spálíme ho aby se o něm nikdo nedozvěděl, ale to vám povídám ode dneška se na vás zaměřím a budete kmitat jako hadr na holi a bacha, že ne!“.
„Ano. Provedu“. Mumlal Luboš.
„Netvařte se jako bych vás chtěl zabít“.
Ham. Stopy úsměvu ve vlasech.
„A teď jděte“.
„Soudruhu svobodníku vojín Cipísek“.
„No dobře, dobře už ať jste pryč“.
Luboš se dostal na chodbu a oddechl si. Sláva přežil jsem to. Ulevil si v nevýslovné radosti. Na chodbě ještě nevěřil zda-li je to možné. Takové štěstí v neštěstí a on se z toho dostal jen tak tak.
                                                                     13.
Každé pondělí má nádech volnosti. Do oběda je PŠM a my můžeme sedět za stolem a nic nedělat jen poslouchat. Dostali jsme sešity a učebnice a během výkladu si píšeme poznámky a zároveň i dopisy. Ty píše každý. Stane se, že nás poddůstojníci vidí, trošku zahrozí, zahubují a mávnou rukou. Jsou rádi, že nás nemusí hlídat, že nemusí trčet na pévéesce s námi a raději se jdou zašít na pokoje.
Psát vždy znamenalo na okamžik se přiblížit k slastným okamžikům života kdesi venku tma, kde mozek musí vzpomínat aby si připomněl dobu co byl.
Pavel psal holce. Rudé rty a smyslná ústa, černé oči a černé, dlouhé vlasy.
Drahá Irenko, stálo v záhlaví dopisu a pokračoval, už to tu nemůžu bez tebe vydržet. Dny jsou jeden jako druhý a mně je smutno. Většinou nemám moc času. Píšu ti na pévéésce, máme politickou přípravu a mně vyzbyla chvíle času ti napsat. Ani nevíš, jak se mi po tobě stýská. Pamatuješ na naši poslední schůzku? Stále si myslím a opakuji si tvá slova, že vydržíš, vybavuji si oči, ústa, tvoje spalující a teplé doteky. Zlíbal bych tě kdybys tady byla a těším se na přísahu až přijedeš za mnou. Máme ji na Letenské pláni a od dvou hodin odpoledne vycházku. Nemůžu se dočkat až tě uvidím a sevřu v náručí ...
„Co to tam píšete?“ Ozval se hlas a Pavlovi nezbylo než schovat dopis a dopsat ho někdy jindy. Vždyť co je to dopis? Malé poselství, kterému otevíráme své srdce. Snažíme se potěšit a říci co nejvíce o sobě o svých citech, přemýšlení, poselství.
Denno denně po rozkaze je čteno kdo dostane dopis. Pokaždé se ozve šťastné vojákovo „Zde“. A dotyčný vypochoduje z tvaru, zařadí se do řady obšťastněných a čeká. Přečtou se všechna jména výkoňák rozdá dopisy načež dodá „zařaďte se, odzdraví on, odzdraví vojáci a napochodují zpět do tvaru.
Opět přichází hláška od poddůstojníků. Prý někdo bonzoval a na nástupu k nám promlouvá výkoňák. „Někdo z vás si stěžoval, že si prý musíte čistit tenisky barbusem“.
                                                                                                                                 47.
Ticho.
„No my jsme si mysleli, jak vám to pomůže, jak je budete mít bílé a čisté a vy jste to nepochopili. Je to vaše škoda“, pokrčil rameny, „vždyť si to děláte sami. Ale co vám budu říkat! Ode dneška koho uvidím čistit si tenisky barbusem, dostane ode mě důtku“.
Tím to skončilo a večer při matném světle dvou lamp přivázaných na výčnělku budovy a matně osvětlujících plochu pod sebou stojíme v pantoflích a teplákách u kýblů a čistíme kanady a tenisky.
Kluci rozmýšlí, kdo to mohl být. Takovou blbost. Vždyť se dějí horší věci a dotyčný nabonzuje takovou kravinu. Poprvé někdo nabonzoval, že děláme kačáky, budiž a nyní? Že si čistíme tenisky barbusem a vůbec nám tím nepomohl. Každý se cítíme poškozený. Barbusem špína pouštěla velice snadno a tenisky se jen leskly.
„To musel bejt pěknej idiot“ v kolektivu jsme nastejno.
„Když nebudeme bonzovat budeme se mít lepší“, opakoval někdo slova starých.
.... když nebudeme bonzovat .. ale co je to platné pokud v takovém kolektivu jeden nebo dva nedrží jazyk za zubama a bonzují ? Je tohle čestné ? Chtějí nás vydusit po mazácku. Ale dá se tomuhle, co nám zatím provádějí říkat mazáctví? Šikan? Vždyť oni to měli horší, mnohem horší měli přijímač na Bilíči kde odpoledne zůstávala pouze noční hlídka složená ze dvou pošťáku zavřených od světla v betonovém bunkru a mimo to nikdo široko daleko. Ani lidé ani velitelé, byli vydání napospas starým a ti toho dokázali náležitě využít a my? Brečíme při pár klicích a stěžujeme si na barbus. Vždyť nebýt nedávno vydaného rozkazu ministra RMNO č. 13 který konkrétně ukázal cestu k potírání šikanu a zavedl nadsazené tresty, trpěli bychom tak jako on. Mazáctví se ztrácí. Nedávno starý povídal, že s mladými veliteli, kteří přišli na náš útvar ze škol přišly i nové zvyky a ty se budou snažit uplatňovat ve své práci a jednou ze zásad je i velitelský přístup k potírání šikanu. Kde jsou doby kde velitelé jeden jako druhý byli salámisti? Kdy přehlíželi prohřešky starých vůči mladým? Nenávratně pryč. V samotném šikanu nespočívá přece mazácká vojna. Ta má své zásady, zvyky, krásné okamžiky a mazák sám nemůže být označován za šikanistu. Často dokáže podat pomocnou ruku, poradit a pomoc v nouzi. Ví co to je bolest ze ztracené lásky, ze zrušeného opušťáku, ví jak chutná rána pod pás a oči podlité alkoholem.
Do kasáren přichází postupně tak jako do škol děti, doslova a do písmene mladíci jejichž duševní a tělesný vývin je zpožděn a na tom má vinu i společnost neboť buduje internáty a vychovává současnou mládež v duchu určitých tradic ke kterým mladí nemají vztah. Vychovává a sklízí plody práce. Otázka vztahu voják – velitel se vyhrotila. Prý kdysi oba dva byli kamarádi na život a na smrt.
Nevím, pohádkám nevěřím už jsem z nich vyrostl. Také jsem slyšel, prý šikan v armádě neexistoval – nepřeslechl jsem se náhodou?
To je konec. Vlastně je konec – konec dne. Nachýlil se k závěru a slova večerka zní jako vysvobození.
„Tak na doby“, opakuje slova velitel.
Chytáme se příček.
„Raz! Dva! Tři!“
Stiháme.
„A spát“. Jde ven. Na okamžik se vrací. Ne, není to on. Je to velitel z Lubošova družstva. „Tak co umíte už písničku?“
„Jakou písničku?“.
„Ne“.
                                                                                                                         48.
Vchází  Pavel. „Jak to že jsi je nenaučil písničku?“
„Co? Jo! Vojáci naučíme se písničku. Poslouchejte!“ a spustil :
Zapadá sluníčko za Ruzyňskou horu
Další den v prdeli díky pána Bohu
Další den v prdeli
Na další čekáme,
Snad se tě civile,
Snad se tě dočkáme.
My havrani umazaní
Buďme pěkně zžicha
Táta mazák odpočívá,
civil na něj dýchá
a jak na něj dýchá?
Frúúúú  a číslo“.
Kdosi vyprskl ve smích. Na pokoji je tma.
„Teď po mně“,
Vojáci se pouštějí do prvních slok písně.
„No a všichni“.
Opakujeme píseň a smějeme se. Stačí tři opakování a umíme ji. Staří nám přejí dobrou noc.
„Dobrou noc vojáci“.
„Dobrou noc páni mazáci!!“ Odpovědí jim je jednotný hlas všech členů pokoje.
Okamžik ticha neodbytný šepot. A my dostali do duše další mazácký dar. Petříčkův hlas zní na ošetřovně a je nahrazen pochopitelně jiným.
                                                                  14.
Nový den. Luboš měl štěstí. Vzbudil se pár minut před budíčkem, pod podhlavníkem vzal trenýrky a ponožky a začal provádět složitou operaci. Brýle nechával ve stolku a nebo je strkal s pouzdrem pod matrace mez podhlavník a matraci. Na stolku se je obával nechávat po občasných nočních návštěvách obveselených starých. Stačilo jedno bum a brýle by byly na drc. Podobně i klíče nesměli nechávat v zámku. Pořádku milovní staří je rádi zabavovali a zvyšovali tak psychické stresy nás, nováčků.
Při zvolání ranního povelu má tak Luboš trošičku náskok, které využije ke klidnému opláchnutí obličeje a ulevení na záchodě.
Tentokráte je změna. Žádná kasárna. Jde se ven do přírody. Na tabuli je napsáno „Bojová připravenost Šárka“.
„Co tam budeme dělat?“.
„Nevím“.
„Nevíš?“
„Nevím“.
Neví nikdo. Po nástupu a po krátké politické informaci na pévéesce nám začíná býti jasné, co se bude dít.
                                                                                                                      49.
Rozkaz zní vzít si malé polní, masky a vyrážíme do nádherné přírodní scenérie Šárky. Přecházíme přes silnici a míříme si cestou mezi stromy cestou v půli stráně a jdeme a jdeme až docházíme na křižovatku polních cest. Po žádné dál nejdeme. Na rohu stojí dřevěný domeček zařízený coby odpočívalo a přímo proti němu mezi keři  prošlápnutá zkratka. Pro nás to znamená hrbol. Dolů, nahoru a před námi se rozprostřel pohled na nádhernou krajinku Šárky se zalesněnou a neposkvrněnou přírodou. Před námi nějaký blbec postavil překážkovou dráhu s mílovými vzdálenostmi a my víme, co nás čeká. První došli a čekají a ostatní. Na prostranství se shromažďují tři roty jedna vedle druhé, s maskami a malými polními na zádech. Věc je jednoduchá. V půlkruhu před námi zdolat běh po lavičce, vylézt přes hrazdu, skákat po špalcích, vyšplhat na tyč, zdolat dřevěnou překážku, přerovnat polena d oběhnout do cíle. Ono se to řekne zdolat pár překážek, jenomže v kanadách na které nejsme zvyklí a s věčně se rozvírajícími pláštěmi a poskakujícími bobkami to není zrovna jednouché. Běh probíhá na čas. Jeden za druhým jsme v rozmezí jedné minuty běželi a i s touto časovou mezerou se zhrocujeme. Nejhorší je situace u tyče. Zde stojí jeden z poddůstojníků a nutí nás šplhat.
Luboš zpocený na celém těle vyšplhal pár metrů a sjel dolů a poddůstojník chtěl výš a výš. Znovu se pověsil na tyč a zoufale přitisknut se snažil znova vyšplhat. Sjely mu ruce. Tyč ho definitivně zlomila. Přibíbal další a tak poddůstojník  řekl „běž dál“, před tím se objevila dřevěná hrazda. Jak ji podlízal, praštil se do hlavy a při podávání polen se divže nesvalil. Doběhl v normě. Pouze čtyři kluci doběhli déle, museli dráhu absolvovat znovu. Měli čas na háku a tak se proběhli ještě jednou.
Původně jsme se měli plazit v maskách, také na čas. Naštěstí bez časové složky a i tak plazení přískokem je odporně obtížné. Blíží se třináctá hodina a my se pakujeme a na rozkaz velitele jdeme zpět.
Začínáme si zvykat na stereotyp. Dny při jednotvárné práci ubíhají jinak nežli v civilu, rychleji, pokud člověk kmitá.
Příští den bude na programu pořadovka a velitelé zkouší písničku, ústavu, hodnosti a jak jsme se dozvěděli, ve čtvrtek čili zítra nám mají předávat samopaly. Luboše vždy zajímalo, domníval se, že vojáci střílí ze samopalu pořád, na cvičení i na střelnicích. Cvičení v útvaru změnilo obsah a my nacvičujeme vystupování z tvaru a pořadovou chůzi a přebírán samopalu.
„Vojíne ty a ty“, povídá Pavel na dokreslení stavu. „Předávám vám zbraň event. Číslo třeba padesát sedm čtyři sta osmdesát dva, zbraň je nenabita a zajištěna „ a to se trénuje do zblnutí, pořadový krok a přijímání a odevzdávání zbraně.
Jednalo se o něco, co mělo mít nádech určité slavnostní podoby. Dopadlo to jinak. V životě je určitý odstup od zbraní a lidé jich neradi používají, pochopitelně, až na výjimky lidí, kteří se zbraněmi živí a neb pomocí zbraní dobývají mocenské cíle a pro mě člověka dvacátého století jsou zbraně  krajně nesympatické.
Ani vojenská letadla, tanky, ani najednou nelpí mé kultivované oko. Ještě tak staré galéry nebo šavle ty bych toleroval, ale dostat s šavlí přes záda to není moc příjemné pro vlastníka zad, to už je lepší kulka. Člověk si nevybere. Naučili jsme se přijímat zbraň a zítra nám budou slavnostně přiděleny.
                                                                  15.
Na druhý den jsme samopaly dostali. Pamatuji se, v tu chvíli jsem si připadal ohromně důležitý a myslel si, co že nemám v rukách Později pocit vyprchal a nahradila ho snaha vše
                                                                                                                              50.
vojenské mít nenávratně za sebou. Jenomže já stojím na kraji a celá vojna je přede mnou a děj a čas dvouleté vojenské služby se bude odvíjet, jako klubko s nití kdy v křesle sedí stařenka a háčkuje. Co oko, to jeden den a těch ok musí být sedm set třicet abys se dostal domů a jedno oko než uplete bude trvat dvacet čtyři hodin. Což pochopitelně nemůže být bráno doslova a do detailu. Část času prospíme jak na vojně tak i doma a je i volný čas a zaměstnávání kdy se začíná. Nám na zašívání nezbývá čas. Dá se říci, že kdo umí, umí a najdou se i tací co s tím dokážou obdivuhodné věci.
V přijímači je velitel družstva, na jiném pokoji a ten ulejváky trestá tím způsobem, že je za provinění zamyká na prázdný záchod kde uděluje podle provinění hodinu, dvě, tři, jednomu i sedm hodin a dotyčný zde musel být zavřený a čekal až doba pomine.
Na druhé straně – aspoň měl klid. Dnešek je vůbec záživný den. Přestala téci voda. Už od začátku jsme se sprchovali studenou a aspoň večer se ošplouchli. Nyní i to padlo. Prádlo nám výkoňák nevyměňuje a my pomalu začínáme zapáchat. Voda vše dramatizuje a přiostřuje rozpory.
Zítra prý budeme brát svůj první žold a to sto dvacet korun československých. Rozkutálely se během chvíle.
Peníze, pivo a ženy to jsou tři věci které voják nejvíce postrádá a ze všeho nejvíce SVOBODU.
Probuzení do pátku, posledního dnu před víkendem není radostné. Ráno to jde a já stihám. Stihají i ostatní. To není problém po čase se vžít do režimu, ve kterém se nacházíme. Dokáže to každý. Horší je, že neteče voda. Někde peťoši kopali a překopli potrubí a pro nás to znamená být odkázán nejen třikrát denně na pravidelnou stravu, nýbrž i třikrát denně na pravidelné pití a nejhorší je ráno. Za rozbřesku kdy vstaneme a máme sucho v ústech a nemůžeme mluvit. Pochopitelně díky touhle se omezilo i mytí podlahy. Už není všude plno vody. Jenže co může být horší když máme žízeň   a přes den se nemůžeme napít, jak chceme. Vedle Teska kde sídlí tři roty, přistavili cisternu, nicméně ranní problém s vodou se tím nevyřeší. Máme sucho v ústech a člověku je ráno všelijak. Je mu malátně a podobně začíná dnešní den. Je malátný a ospalý. Dupeme venku na hřišti a posloucháme příkazy velitelů. Počasí obrátilo. Budeme mít za sebou polovinu přijímač a je sychravo. Sluneční paprsky zpola ustoupily sychravému počasí a na nás je abychom se oblékali tepleji. Je vyhlášeno nošení plášťů. Na maskáčích to jsou konga. Jsou delší a nosí se na maskáče. Pod kongem je kabátec kde na levé straně máme vojenskou knížku a šití a zrcátko.
Kontroluje se všechno a pořád dokola omíláme ústavu, článek a přísahu. Dnes není dobrý den. Pochodujeme venku. Musíme nacvičovat na přísahu, abychom ukázali co všechno jsme se za měsíc naučili. Dnes jsou vybírání vojáci do družstva. Bere se to tak, aby byl z nás pěkný a přesný čtverec. Osmdesát nebo devadesát. Asi dvanáct nás přebývá. Nemůžou za to. Je mezi nimi i Luboš.
„Á Ruzyňský výběr,“ hihňají se ostatní a název nám zůstává. Jsme prostě Ruzyňský výběr, výkvět celé jednotky.
Luboš pochovat neumí a je ve výběru. Hrozně ho to štve. Ten pocit kdy nebude na přísaze a nebude s klukama pochodovat ho šíleně vytáčí. Do posledního okamžiku doufá, že bude do velkého balíku zařazený a snaží se dupat, snaží se pochodovat a vypadat tak, jak jen to jde nejlépe. Nedaří se. Je z vojny úplně vedle a  leze mu to na mozek. Je mu do breku. Nebude na přísaze. V tu chvíli myslí na holku, na matku kdy v posledním dopise píše, že na přísaze určitě bude a že se těší, až ho zde neuvidí,  neví na co se chce matka těšit jestliže na přísaze nebude. No co, říká si, možná, že ho zpět do velkého balíku vezmou. Někdo onemocní a tak je naděje že se do balíku dostane. Přísaha má být na Letenské pláni a já tam nebudu. Jsme zde
                                                                                                                                   51.
samý výkvět. Daniel je v malém balíku a také, i když on moc nepochoduje, má od doktora vyběhanou lehkou obuv a většinou stojí vedle a kouká a směje se nám svým širokým úsměvem. Ve Výběru je Vojta Brepták, tlouštík, pochodovat neumí, váhavě se kolíbá a jemu vše fuk. Je zde Krakonoš, jediný kluk co se nemusí stříhat, protože chytl na obličeji plíseň a maže se mastí. Je zde Petr Maďar obličejem patřící nerozlučně sem do malého balíku. Prostě paráda. Výkvět. Jeden kluk, neznám ho jménem, je z jiné čety, točí, stejně rozladěn jako já. Na přísaze bude také jeho děvče a jeho to mrzí podobně jako Luboše. Jsou proti nim ti, co nemají děvče v určité výhodě. Nebudou před svou holkou zesměšněni.
Zatímco velký balík pochoduje mezi budovami z jedné strany přes hřišťátko a na druhou stranu až kam to nejdále jde mezi budovami, protože potom je roh a ohyb a zde se obracíme, my cvičíme samostatně a potom na vzdálenost čtyř kroků jednou za nimi a podruhé před nim. To jak se balík otáčí jednou při směru tam a podruhé zpátky. Těžké kanady duní po betonu. Jsou těžké a my si na ně nikdy nezvykneme. Nohy bolí a tvoří se puchýře. Nejvíce při pochodování. Cvičíme se aspiky. Pokaždé je máme podepsat do knihy výdeje zbraní a po cvičení se čistí. Dnes je čištění zbraní více méně formalita. Ze zbraní se nestřílelo a jak nám říkají velitelé, ostré střelby nás zatím čekají a nejhůř vypadá samopal po slepých nábojích.to prý se musí čistit pěkně dlouho nežli je vnitřek vyčištěn a to nás potká jindy. Dnes sedíme při čištění zbraní na PVSce a ledabyle hadrem přejíždíme části. Nikdo z nás samopal ještě nečistil a tak ani pořádně nevíme kde je prach. Vstát a říci, že sapik je vyčištěný to nemá cenu. První šel ukázat samopal jeden Slovák a za okamžik se vracel se sapikem zpět. Je lepší samopal nést v době kdy nás velitelé honí. Nás, tím míním poslední třetinu nucenou samopaly odevzdal a stejně jsem přistihnut Pavlem a malíčkem zajel do drážky.
„Tohle je čistý samopal?“ Vytáhl malíček úplně černý „Co?“
Nestačil jsem ani pohlédnout a uděl znuděný a nechápavý výraz. Mázl mě černotou přes tvář a ostatní se rozesmáli.
Trochu jsem ucukl. Tohle si přece nenechám líbit.
„Na a vyčistit“.
Odcházím, černotu stírám kapesníčkem a dočišťuje samopal. Využívám napjaté atmosféry a sapik se mi daří propašovat na místo ve skladu. Ve zbrojním skladu máme šest skříní a úzký prostor mezi nimi. Pouští nás do něho po dvou.
Čistíme i zásobníky. Stane se, někomu vylítne pružina, t když odsune západku a pružina je rychlejší nežli ruka.
„Poslední odevzdáát zbraněééé!“ Křičí hlas na chodbě.
Zbraně jsou odevzdány a my jdeme na oběd. Dnes jsou kolínka s gulášem a chleba k polívce je nedostatek. Nadáváme. Sám cítím hlad. Je to otrava stát v jídelně na schodech a čeká až se staří ze všech rot najedí, ale co můžeme dělat? Nikdo ani necekne a jen koukáme a ve skrytu duše odhadujeme, kdo bude čí mladej. Na jídlo moc času není. Podle pravidel máme jíst zhruba patnáct minut a zatím co čekáme, minuty rychle ubíhají. Dneska máme dostat výplatu.
Po obědě přichází výkoňáci od rot ke kterým budeme přiřazeni. Já se dovídám, že si mám jít pro prachy od Jardy.
„Běž si pro peníze“.
„Kam?“ Vyhrnu. Sedím mezi postelemi a takzvaně se zašívám. Vyskakuji.
„Na opačném pokoji otvírám dveře a jdu po chodbě. V pokoji na posteli, hned za dveřmi leží na posteli silnej kluk. Leží na pravém boku a před ním papíry.
„Ty jsi?“. Ukáže prstem na mě.
„Luboš Cipísek“.
                                                                                                                            52.
„Jo, tak ty jdeš k nám. Podepiš to“, ukazuje mi na list, v němž je většina jmen podepsána.
Podepisuji a dostávám sto dvacet korun. Peníze dávám do peněženky a přemítám co za ně koupím. To ještě nevím, že většinu peněz utratím za sladké a za pití. Je po obědě a bude rozkaz. Konečně chvíle klidu. Pokud je volno sedíme na pokoji na podlaze protože na posteli sedět nesmíme. Sedíme a kecáme a nebo jen tak píšeme dopisy, čteme si noviny co komu přijde pod ruku. Takových chvil je málo. Většinou nás naženou na akce a času ubývá.
Dnešní večer bude špatný. Cítím to ve vzduchu. Staří dostali za nás sprda. Prý není pořádek na pokojích. Je těsně před rozkazem. Rozkaz probíhá v klidu, ale večer to začalo. Na chodbě vylili vodu, už zase teče, a mazlák, na pokojích se pastuje a kolečkuje, umývárka a záchod samá voda. Benža šustí a barákem se nese hukot. Kdo se nachomýtne, musí makat.
Staří postavili hlídky. Jeden vždy hlídá vzadu na chodbě u okna a pokud je v budově nějaké mecheche, hlídá druhý dole a třetí na protější straně chodby. Dnes podle rozmístění hlídek je jasné, že k něčemu podobnému dojde.
Vše začíná po večeři. Vracíme se zpět na rotu, zastavujeme před budovou a vcházíme dovnitř na pravý zástup. Převlékáme se u skříněk na chodbě a rychlejší hned vychází ven a čistí kanady.
Jsem na pokoji a dopisuji dopis.
Drazí rodiče,   
První dopis jsem trochu odflákl a nevěděl jsem pořádně, co mám napsat.
Přijímač není tak strašný. Snaží se nás honit, ale čas se dá ušetřit. Jeden dopis jsem napsal babičce a zapomněl jsem uvést, jak byste se mohli dostat na útvar k nám, ke mně.
Dal se do dopisování cesty.
Po přijímači budeme mít vycházku do jedenácti hodin a v neděli bude taky, ale to jsem už napsal babičce. Napsal jsem jí toho více, takže si její dopis taky přečtěte. Kdyby se něco změnilo, napíši.
Mazáky tady na budově nemáme. V přijímači s nimi do styku moc nepřijdeme a tak zde šikanování je minimální. Je zde dost vysokých šarží a od nás byli velitelé potrestáni za to, že bažanti uklízeli v jejich pokoji. Potřeboval bych ještě nějaký dopisy a známky až přijedete a nůž, zavírací. A  přivezte mi nějako ovoce. Uteče to jako voda.
Zdraví vás Luboš.
P.S. Ještě jsem zapomněl, mami, jestli jsi mi dala svázat knížku. Díky.
Pavel vchází do dveří.
„Končit pozor!“ Velí automaticky jeden z nás.
„Pohov, volno!!
Znovu sedáme. Je nás zde jenom šest. Pavel si lehá na regál a mlčí. V pokoji šveholí hlasy. Přichází Petříček. Po týdnu je propuštěn z ošetřovny. Jde, svobodníka nevidí.
„Co je?“.
Tam! Ukazuje mu prstem Janko.
„Co? Cože?“ povídá nahlas. Ohlíží se. „Á ták“. Vrací se ke dveřím. „Soudruhu svobodníku vojín Petříček dovolte mi zařadit se“.
Odchází od dveří k posteli.
„Nó, Petříčku, trvalo vám to nějak dlouho““
„No jó“.
„Co? Cože?“
„Né, já jenom říkám, že jsem vás neviděl“.
„Tak neviděl jó? Máte se lépe dívat“.
                                                                                                                            52.
„Jo, tak ty jdeš k nám. Podepiš to“, ukazuje mi na list, v němž je většina jmen podepsána.
Podepisuji a dostávám sto dvacet korun. Peníze dávám do peněženky a přemítám co za ně koupím. To ještě nevím, že většinu peněz utratím za sladké a za pití. Je po obědě a bude rozkaz. Konečně chvíle klidu. Pokud je volno sedíme na pokoji na podlaze protože na posteli sedět nesmíme. Sedíme a kecáme a nebo jen tak píšeme dopisy, čteme si noviny co komu přijde pod ruku. Takových chvil je málo. Většinou nás naženou na akce a času ubývá.
Dnešní večer bude špatný. Cítím to ve vzduchu. Staří dostali za nás sprda. Prý není pořádek na pokojích. Je těsně před rozkazem. Rozkaz probíhá v klidu, ale večer to začalo. Na chodbě vylili vodu, už zase teče, a mazlák, na pokojích se pastuje a kolečkuje, umývárka a záchod samá voda. Benža šustí a barákem se nese hukot. Kdo se nachomýtne, musí makat.
Staří postavili hlídky. Jeden vždy hlídá vzadu na chodbě u okna a pokud je v budově nějaké mecheche, hlídá druhý dole a třetí na protější straně chodby. Dnes podle rozmístění hlídek je jasné, že k něčemu podobnému dojde.
Vše začíná po večeři. Vracíme se zpět na rotu, zastavujeme před budovou a vcházíme dovnitř na pravý zástup. Převlékáme se u skříněk na chodbě a rychlejší hned vychází ven a čistí kanady.
Jsem na pokoji a dopisuji dopis.
Drazí rodiče,   
První dopis jsem trochu odflákl a nevěděl jsem pořádně, co mám napsat.
Přijímač není tak strašný. Snaží se nás honit, ale čas se dá ušetřit. Jeden dopis jsem napsal babičce a zapomněl jsem uvést, jak byste se mohli dostat na útvar k nám, ke mně.
Dal se do dopisování cesty.
Po přijímači budeme mít vycházku do jedenácti hodin a v neděli bude taky, ale to jsem už napsal babičce. Napsal jsem jí toho více, takže si její dopis taky přečtěte. Kdyby se něco změnilo, napíši.
Mazáky tady na budově nemáme. V přijímači s nimi do styku moc nepřijdeme a tak zde šikanování je minimální. Je zde dost vysokých šarží a od nás byli velitelé potrestáni za to, že bažanti uklízeli v jejich pokoji. Potřeboval bych ještě nějaký dopisy a známky až přijedete a nůž, zavírací. A  přivezte mi nějako ovoce. Uteče to jako voda.
Zdraví vás Luboš.
P.S. Ještě jsem zapomněl, mami, jestli jsi mi dala svázat knížku. Díky.
Pavel vchází do dveří.
„Končit pozor!“ Velí automaticky jeden z nás.
„Pohov, volno!!
Znovu sedáme. Je nás zde jenom šest. Pavel si lehá na regál a mlčí. V pokoji šveholí hlasy. Přichází Petříček. Po týdnu je propuštěn z ošetřovny. Jde, svobodníka nevidí.
„Co je?“.
Tam! Ukazuje mu prstem Janko.
„Co? Cože?“ povídá nahlas. Ohlíží se. „Á ták“. Vrací se ke dveřím. „Soudruhu svobodníku vojín Petříček dovolte mi zařadit se“.
Odchází od dveří k posteli.
„Nó, Petříčku, trvalo vám to nějak dlouho““
„No jó“.
„Co? Cože?“
„Né, já jenom říkám, že jsem vás neviděl“.
„Tak neviděl jó? Máte se lépe dívat“.
                                                                                                                       53.
„Jó“.
„Říká se ano“.
Petříček obrací oči v sloup. „Ano“.
„A netvařte se u toho tak“.
Petříček si myslí svoje. Pavel leží na regálu. „A víte co Petříčku?“ sedá si. „Ukažte mi svou skříňku“. Jde k jeho posteli.
Petříček ji otvírá a my tiše sedíme a ani nedutáme.
„To snad né? Tohle, že je upravená skříňka?“ vytahuje zmuchlané ponožky, pyžamo, tepláky. Vytahuje vršek. „A co je tohle? Co?“.
Petříček mlčí.
„Cožé?“.
„Když já jsem byl nemocný a nestačil jsem si to srovnat“.
„Hm“, Pavel bere vrchní část skříňky a otáčí ji na posteli. Sype se z ní humus. Petříček něco zabručí.
„Cože? Co říkáte vojáku?“.
„Já..“ Petříček otvírá ústa.
„Držte hubu vojáku“.
Mlčí
„Jste oprásklé jméno, mohlo by vás to mrzet. Složte si to“!
Petříček se dává do skládání.
„Ukažte mi svoje skříňky,“ řekne nám ostatním otvírá jednu skříňku za druhou a obrací obsahy. Všude se mu něco nelíbí. Jednou to jsou zmuchlané ponožky, podruhé špatně složená trička, pyžamo. Pokaždé si něco najde. Do pokoje přichází Vojtěch. Venku si čistil tenisky a přišel k večerní kontrole jako slepý k houslím.
„Súdruh svobodník vojak Ljubovský dovolťe mi zaradit sa“.
Hutorí a nese si tenisky ke skříňce.
„Ukažte mi to vojáku.
Ukazuje.
„Tohle jsou vyčištěné tenisky?“ poukazuje na kamínek v podrážce.
„No ja som čistil.“ To mě nezajímá. „Jde k oknu. „Otevřete okno“.
Mladý otevírá okno.
„Venku je tma a ja som“.
Fŕŕŕŕ, Tenisky letí ven. Nejdříve levá a za ní pravá. Vojtěch se odřazuje a vybíhá před budovu najít si je. Podobný osud potkává další troje. Luboš se vytrácí na chodbu a pryč. Je lepší být mimo pokoj. Čistí si kanady, dává větší množství krému a vrstva nelze dobře rozetřít. Pomalu maže kanady. Není kam pospíchat. Čeká do půl osmé.
„Příprava na televizní noviny“.
Na tento povel většina odnáší kanady nahoru a když jim svobodník prohlíží kanady tvrdí, že nejsou čisté, vymlouvají se, že nestihli a po televizkách je dočistí. O novinách sedíme a ani nedutáme. Netrvá dlouho a podél zdi se staví velitelé. Hlavní přičina je dévéťák jenž navštívil budovu. Staří postojí. O pěti minutách dozorčí odchází a v televizních novinách běží pohled na Nízké tatry.
„Ty!“ Ukáže výkoňák prstem na jednoho. „Jméno redaktora?“.
„Já?“ Ohlíží se vojín vedle určeného vojína.
„Né ty né, ten vedle tebe“.
Dotyčný povstává.
                                                                                                                                   54.
„Nó? Nevíš?“.
„Ne!!“
„A neumíš se představit?“.
Dotyčný hlásí jméno.
„Tak ty nevíš?“.
„Ne. Nevím“.
„Tak zůstaň stát, až si vzpomeneš“.
Stojí. Osudná hra se jmény pokračuje. Po novinách klid není. Alespoň na našem pokoji ne. Jak je to na druhých to lze těžko určit, protože každý pokoj má jiný režim. Příprava na rajony je vyhlášena o deset minut dříve a my benžujeme pokoj, chodbu, záchody, umývárku. Večerní kontrola probíhá i na pokoji. Pavle kouká do skříněk a vytahuje tenisky. Leckomu letí poněvadž jsou špinavé. Je tři čtvrtě na deset pryč a situace se uklidňuje. To ještě nevím, že Vlk je na vycházce. Zase. Po vyhlášení večerky slyšíme na schodišti křik. Plech duní po schodech. Patrně jedna ze skříní letí dolů. Křik zesílil. Dotyčný nakoukl do našeho pokoje.
„Poplách!! Poplách!“ Řve. „Spíte vojáci?“. Vchází do pokoje. Kolíbá se k protějšímu bidlu. Co?“.
Krčíme se pod spacáky zapnutí až po uši a děláme, že spíme. K jednomu nahoře se naklání.
„Spíš? Spíš?“. Voják něco huhlá.
„Tak ty nespíš?“. Bere cíp spacáku a trhne. Mladé jméno letí dolů.
Lekl jsem se. Nestalo se mu nic? Nevypadá to. Sbírá se ze země.
„Nech toho,“ nabádá ho Pavel.
Vlk dělá bordel dál. Bourá dva komínky skříněk. S rachotem se řítí k zemi.
„Tak si je srovnejte!!“ Zařval Pavel.
Dotyčný skáčou z postelí a rovnají si skříňky. Vlk odchází a už se naštěstí nevrací.
Nespíme klidně. Pokračuje v úklidu na ostatních pokojích. Nemůžeme zaspat a když už usínáme je pozdě na spánek. Slyšíme ho řádit na jiných pokojích, na chodbě a bez spánku to tady nejde. Spánek je velice důležitý. Prožíváme stresy a bez spánku se nedokážeme obejít. Večer necháváme otevřená okna na pokyn Pavla. Ráno je kosa. Probouzím se chladem. Poslední tři dny jsou rána mrazivá a my netopíme a kdo ví, kdy budeme.
                                                            16.
Ráno je pro Luboše radostnější. Výkoňák volá po chodbě kdo chce jít shrabovat listí před kasárnama na chodníku. Hlásí se a se třemi je vybírán. Strojí se bez rozcvičky do maskáčů a jdou s košťaty a s Pavlem určeným jako velitel skupiny před kasárna. Prochází branou a Luboš je poprvé po šestnácti dnech za zdí.
Je to pro mě něco neuvěřitelného a ani se mi nechce věřit. Venku. Po dlouhé době venku. Jdu podél zdi až kamsi dozadu a přicházíme do míst,  kde se starý plot schází s novým, v místech, kde roste zdí utiskovaná třešeň a jsou vidět výsypníky.
Pavel podotýká, že se tudy nosí alkohol do kasáren. Je to prý jedna z cest.
Těsně u stromu začínáme. Meteme rychle, spadaného listí je dost a fouká vítr. Stromy jsou podél zdi rozsety v řadě a od samotného plotu odděleny chodníčkem a z druhé strany silnicí. Mají u sebe zelený pruh zvadlé trávy a na ten meteme listí. Je suché a scvrklé. Na stromech trocha listí zůstává. Většina je dole na trávě a nebo na chodníku a my meteme a meteme. Snažíme se. Práce jde rychle a přesto, úsek není krátký  Pavel kouká na hodinky a pohání nás k rychlejšímu templu.
                                                                                                                                  55.
Na rotu přicházíme za pět minut sedm a to na poslední chvíli. Rota stojí venku a řadí se ke snídani. Skočíme si na chodbu pro příbory a společně odcházíme : levá dva, pravá dva. Za hodinu na to je hospodářský den v plném proudu. Jsou vybráni vojáci na sběr listí. Jsem mezi nimi. Tentokráte je práce více. Vyhrabáváme listí z travnaté plochy, dáváme do popelnic a vynášíme přes zeď a do výsypníků. Práce je těžká na fyzičku. Popelnice samy o sobě váží. Dva lidé přitáhnou popelnici ke zdi, jeden ji zvedne a dá dvěma druhým na opačné straně a ti ji musí dopravit do výsypníku a po příkrých schůdkách nahoru kde se sype obsah. Za dobu dlouhé dopoledne se jedna nádoba výsypníku zcel a zaplnila. Ruce bolí a tělo zpívá utahanou písničku. Dneska máme štěstí. Dévéták povolil topit v kamnech a tak na pokoji chystají kluci dřevo na zátop a uhlí v uhláku. Pavel jim asistuje a oheň ne a ne se rozhořet. Po pokoji lítají kotouče kouře. Konečně v kamnech chytlo a okna musíme otevřít. Je plno kouře. Takže než se oheň v kamnech rozhoří a místnost vyvětrá, je zima. Kolem osmi hodin večer a to musím podotknout, je plech zvrchu na kamnech rudý a koleno dostává žhavou barvu, Postupně až ke komínu ve zdi. Pepa, nejblíže ležící klub je určen topičem. Chrlí do útrob kamen lopatky uhlí. Výsledkem je nesnesitelné palermo a teplo se pouští ven do chodby. Přesto svobodník Pavel ležící nohama ke kamnům div neklepe kosu. Do místnosti vcházíme rychle a rychle za sebou zavíráme dveře. Rozdíl teplot je večer velice patrný neboť studené chodby trvá vytopit poměrně dlouho a na chodbě teplo není ani v létě. V devět hodin se musí kamna vybrat. Nařízení dévéťáka a předpisů poněvadž po večerce nesmí být v kamnech žhavé uhlí. Nařízení kvůli vzniku požáru.
Pepík vybírá kamna. V okruhu dvou metrů nedokáže člověk vydržet. Při zapalování kamen jakýsi chytrák otevřel nahoře poklop a vylétl plamen a olízl nástěnku s rozvrhem dne.
Pepík nabírá žhavé uhlíky, dává do uhláku a uhlík drží na tyči a vynáší ven. „Pozóóóóŕ!“
Křičí v doby kdy jiní benžují schody a chodbu.
Ze žhavého uhlí se kouří a je zamořena chodba. Se žhavým uhlím míří k výsypníkům, kde obsah převrací a za okamžik je zpět a opakuje totéž s druhou várkou žhavého uhlí a i s třetí. Kamna dnes splnila svůj účel až na to, že v místnosti se nedá dýchat. Pavel nařizuje na deset minut vyvětrat, ale tím se nic nemění. Při večerce kontroluje zapnutost nás všech a odchází na televizi.
Pepík je na tom nejhůře. Leží vedle kamen a společně s e sousedem pod sebou musejí být zapnuti až ke krku. Skříňky mají od žáru na bocích pokroucené. A nejen oni, my všichni.
„Zapněte se až ke krku abyste nenastydli!“ to jsou slova svobodníka Pavla. Dveře za ním zapadají a všichni povolují spacáky. Pepík spí nejblíže ke kamnům a přitom nahoře na bidle kde je tepleji nežli dole. Kluci u okna pokaždé tabuli otevřou jenomže jim je akorát a jsou nejdále od kamen kdežto Pepík je ve spacáku zpocený jako myš. Za půl hodiny přichází Pavel znovu a přímo k němu a kontroluje ho. Pochopitelně je rozepnut a proto nahmatává zip a je slyšet šustot zipu jedoucího vzhůru.
Pepík protestuje „Mně je teplo“.
„Žádný teplo. Voják musí být zapnut, aby nenastydl“.
Okolní vojáci se tiše smějí. Pepovi do smíchu není. V noci spí stejně rozepnutý a není se čemu divit, vždyť kdo by nespal. Je sobota a my máme druhý týden za sebou. Blížíme se do poloviny a vojna je stále neznámá pevnina.
Sedm set čtrnáct je číslo na smyčku. Asi na takovou smyčku která visí na stropě podél  kterého procházíme do kuchyně na jídlo a my dost dobře nechápeme slova velitelů o čísle i o tom, že máme číslo akorát tak na to si to hodit.
                                                                                                                                 56.
                                                         17.
Začíná nový den. Denní režim se stává navyklým a jeho používání se stává více méně záležitostí našich jednotlivých vlastností. Ti schopnější se více zašívají, jiní práci odbývají a ti se smyslem pro pořádek a čistotu hold musí pracovat. Většinou, pochopitelně, když se pracuje a je na daný úsek práce málo lidí, například na brigádu listí, makají všichni, jenomže kde to jde se zašíváme.
V přijímači jsou dva pětimetři.je to nepředstavitelné pokud si člověk uvědomí, že by mohl jít pět krát dříve z vojny domů. Chytá t vztek při pomyšlení, že ty se tady budeš ojebávat a oni se i někde na zábavě budou užívat. Většinou to bývají kluci, co podepsali šachtu, uran, nebo jejich podnik vykoupil i když těch je málo. Hold, někdo máš štěstí, vždy Jarda vykládal o klucích, co šli do Dukly a o režimu který tam je neskonale snazší a kluci mají možnost chodit na fotbal v neděli a v sobotu.
Jinde u peťošů je režim také trochu jiný. Kluci si zde vydělají peníze, sice ne hodně, ale za dva roky jim to pět až šest tisíc hodí a mají alespoň na oblečení do začátku penze. Naši dva pěti metři jsou staří. Nejdříve si osmnáct měsíců odpracovali a jsou na pět měsíců na vojně. Vypadají ostříháni jako my a i stejně kmitají. Staří nedělají rozdíly. Pomalu se zažívá stereotyp a já i oni si začínáme všímat ostatních velitelů a utvrzovat si jejich chování v mysli.
Tak například můj budoucí velitel Jirka. Je s tím legrace. Jako jeden ze dvou má hodnost desátníka a musím říci, že umí ať jde o pochodování, o řády a nebo i o náročnost. Dovede napodobit hlasy jiných. Luďka Soboty, sportovního redaktora, Filipovského v podobě Fantomase a jiné. Vymýšlí si všelijaké srandičky někdy až lezoucí druhým krkem a s drobnou ironií dokáže i druhého poškádlit.
Svobodník Pavel ten se mi nejdříve jevil a jako přísný a náročný. To bylo první dva dny. Potom se zdálo, že to bude prima kluk a velitel a myslím si, či spíše jsem o tom plně přesvědčen a jeho chování tomu nenasvědčuje, že mi vůbec nesedí. Mluva, ksicht, chování, prostě všechno.
Desátník Stano, Slovák odněkud z dalekého východu je většinou klidný. Umí si brouknout, nicméně svou přítomnost na pokoji neprosazuje tak vehementně.
Můj velitel družstva, dodnes nevím, jak se jmenuje jménem, příjmení mi bude znít v uších pořád, je odkudsi z Moravy a je spíše salámista. Chce po nás jen tolik, aby sám nedostával za nás sprda. Nemohu si na něho stěžovat. Výkoňák a to o něm říkají i staří, je zarytý komunista. Jako mladý měl průser s chlastem a pamatuji, jak o tom jednou na pévéesce povídal, kdy se dostal do basy kvůli alkoholu a ani nevěděl proč. Jenomže jeho chování, způsoby jednání o a nadutost způsobují, že ho nemá rád nikdo. A s tím alkoholem ho práskl patrně jeho ročník. Vyskaloval si a s tímhle ho potopili. Dostal dvacet jeden den „oko“ a neměl prý čas ani na odvolání a ve vězení to není příjemné.  Říkal : „Cely jsou malé a musí se zde makat, jídlo nic moc a postele jsou  skládací, večer se přinesou, ráno zase odnesou a když je klid, musíte tam stát, půl metru ode zdi a nemůžete se o ni opřít zády ani si sednout a okýnkem ve dveřích tě pořád sleduje strážný. Cely jsou studené“.  Jenomže si z toho ponaučení nevzal. Neustále si vymýšlel všelijaké nesmysly a později i s alkoholem takže ono na tom něco je.
S ním z roty je zde ještě jeden svobodník Silný, Moravák, robusní postavy. Má černé vlasy, dá se s ním vyjít také.
Luboš s ním do styku nepřišel a ani mu v hlavě neutkvěl.
Vlk nadělá ze starých největší rozruch.
                                                                                                                                            57.            
Ještě zde je jeden svobodník. Je malý a hrozně ukřičený. Takový skřítek a co si dovoluje. Ze  začátku je to s ním nesnesitelné. V tomto týdnu ho nachytal velitel družstva, voják z povolání, při tom kdy nutil vojáka klikovat za dopis a dostal sedmičku. Hlupák zapomněl si podstavit ke dveřím na pokoji hlídku a tedy není se čem divit, že i po zásluze vyfásnul flastr.
Luboš se odhodlal napsat další dopis babičce.
Ahoj babi,
Díky za dopis, který jsi mi poslala a za peníze, které mi došly dva dny potom také, ale už mi žádné neposílej. Sama máš málo korun a nechci, aby sis kvůli mně odtrhávala od úst.
Tady máme jídlo tři krát denně a na měsíc sto korun vždy dostanu. Hlavně aby doma a u tebe všechno klapalo. Já to tady nějak přečkám. Je zde práce od rána až do večera a dny zde rychleji utíkají. Sestře vyřiď, ať ti pomáhá a neodmlouvá a sama se nepřetahuj, ať nemá táta ještě více starostí.
Až za mnou přijedou naši, tak jim dej sebou nějaká dobrá jablka, zde je zeleniny málo. Akorát hermelín jsem měl již několikrát a dětskou výživu, ta je zde také v hojném počtu. Ještě bych ti chtěl připomenout, aby mi vystřihovala z novin právní poradnu, řádky důvěry a povídku abych až přijdu si mohl něco přečíst.
To je tak asi všechno.
Pozdravuj ode mě ostatní a peníze už žádné neposílej. Vím, že mi chceš přilepšit, ale nemohl bych to přijmout.
Ahoj Luboš.
                                                                    18.
Příští den v pondělí probíhající za všeobecného ruchu v celé budově se Luboš divže nestřetl s jedním klukem.
Pokud si vnímal mladých a to je pozoruhodné, nebyl mezi námi ani jeden černej. Také Slováků je málo a vypadá to, že dohromady budeme velký, dobrý kolektiv i když v přijímači se tak zatím nedalo říci. Podstatné je, že pouze jeden kluk Lubošovi cikána tváří představoval.
Už nevím, o co se jednalo. Snad jsem se procházel kolem a on něco vyžblekl, nebo já začal, nebo on. Jeho typický, mírně protáhlý obličej s odstínem lehké šedi a černé uhlové vlasy a náběh černých teček vousů pod nosem, tečky, které jsme si museli holit až na kůži, chováním a v očích tvrdá odhodlanost poprat se pokud bude chtít, to vše mě utvrzuje v tom, že je cikán. A nebyl. V tu chvíli na chodbě jsme se divže nepoprali a jakékoliv setkání s ním z mé strany bylo sledování s velkou pozorností.to jsem nevěděl, že točí, protože je na dně a brzo jsem to také pochopil.
To brzo nastalo v pondělí večer na výsypníkách. Vynášel jsem koš a on stál u kůlny a kouřil. Nad městem leželo pološero a v blízkých panelácích blikala jedna za druhým rozsvěcující se světla. Tma kolem stačila, aby obrazy lidí a budov splývaly v jeden jediný obraz. Tráva na zemi není vidět a obrazy zapadají jeden do druhého. Jdu s plným košem. Pavel mně přikázal. Jdu a klepu zimu. Vyběhl jsem jen tak v teplákách a pantoflích bez ponožek a nyní toho lituji. Naštěstí první nápor zimy je za mnou a chlad polevuje. Projdu uličkou mezi plechovou boudou a barákem, vidím někdo zde je. Ze tmy svítí pouze červený bod cigarety. Zarážím se. Nějaký starý. Nic neříká a já vyskakuji i s košem na metr vysoký rantl a po železných schůdkách šlapu nahoru. Výsypníky jsou plné. Jedna jímka úplně a druhá téměř.
Dole na chvíli stojím.
Teď teprve vidím, je to on. Kouká na paneláky a kouří.
Mlčí.
Stojím a koukám též.
                                                                                                                                   58.
Člověk na ten jediný pohled čeká celý den. Od rána do večera aby měl okamžik času a mohl se kouknout ven do civilu. Kouká a zároveň uvolňuje myšlenky. Je v tom určitá souhra. Ty koukáš ven, na lidi, na světelné body v oknech, jedno po druhém se rozsvěcují, teď zrovna bliklo jedno světlo ve třetím patře nejbližšího domu. Koukáš na ně, registruješ je a vzpomínáš na domov. Jsi někde jinde. Je to podobné, jako když čteš knihu. Děj knížky ti vytváří jinou rovinu života nežli skutečný a vzbuzuje dojem, že o těch pár hodin, po které čteš knihu jsi na vojně kratší dobu.
„Mě z toho tady mrdne“, povídá z ničeho nic. „Já to už tady nevydržím“.
Určitě má tejné myšlenky jako já. Myslí na civil.
„Ale vydržíš,“ pravím „proč bys to neměl vydržet? Vydrželi to všichni, vydržíš to taky“, odpovídám a utěšuji ho.
Utěšuji a přece i já potřebuji útěchu i já a přesto, je to podivné, v tuto dobu utěšuje jeden ze dvou, kteří jsou ve stejné situaci toho, jenž je na tom hůř.
Marně pátrám, co o něm vím. Je starší o rok. To už říkali kluci. Šel na vejšku a po roce ji nechal. Měl na ni, prý, ale nechal ji.
„Nevydržím“, popotáhl cigaretu a rudý bod na zlomek minuty zasvítil d tmy.
„Ty nevíš jak mi je“.
Ne. Tak to jsem nevěděl.
A vzápětí pokračuje: „Víš, já byl v civilu zvyklý na volnost a teď mám být tady zavřený mezi čtyřma stěnama a nikam se nemůžu hnout“.
Mlčím.
„To se prostě nedá vydržet. Dělal jsem na mnoha místech, ale tohle tady prostě nevydržím. Mám chuť si to tady někde hodit a jednou to asi udělám“.
Přejel mi mráz po zádech. „Co blázníš“. Snažím se ho přimět k logické úvaze.
„Né, opravdu“, kouká na mě.
Nyní teprve chápu. Být zavřený na jednom místě.
„A podzim, to je moje nejkrásnější období a já musím trčet tady. Sakra! A přitom úplně zbytečně. Já,  kterej nenávidím války jsem voják a šaškuju tady“.
„No, to já taky“.
Na okamžik se odmlčel.
„Když se tak rozmýšlím nad svým životem, vím, že stál za hovno. Já byl v civilu hroznej děvkař a chlastal jsem. Třeba taková Kamila. Pěkná holka, dělala u nás v obchoďáku v dámským. Chodil jsem s ní patnáct dní, pak jsem ji opíchal a pustil k vodě. A nebo Lenka, ještě jí nebylo ani osmnáct. Zamilovala se do mě a já jsem ji ožral, dostal ji do postele a pak vykop. Brečela, ale já ji měl v píči. Nebo Leona. S tou jsem to vydržel nejdýl. Chlastal jsem jak hovado a ona po mně chtěla vždy, abych toho nechal, potom ode mě odešla. Ožrat se, opíchat babu a kopnout do prdele“.
Znělo to jako výpověď a já se neodvážil cokoliv dodat.
„Vím, že jsem si jich neuměl vážit. Potom přišla Dana. Taky dobrá holka. Chodili jsme spolu skoro celý rok. Chodili,“ vzdychl si. „Dneska mi napsala dopis. Prý na mě nebude čekat. Zdá se jí to dlouho dva roky a já si ji chtěl vzít. Je všechno pryč“, povzdechl si, „všechno“.
„A co rodiče a práce, neříkej, že tě nic netáhne k domovu“, ve skrytu duše jsem dostal starost, aby si to opravdu nehodil.
                                                                                                                                   59.
„Rodiče. Prosím tě! Naši se rozvedli a matka má jinýho, tam vůbec nechodím a otec má zase spoustu práce. Dělá ředitele.
Vzpomněl jsem si, už nevím, kdo to říkal, že prý dělal vychovatele.
„Má plno starostí. Je to velká fabrika a má pod sebou dost lidí a nyní mu to tam neklape“.
„Co jsi vůbec dělal v civilu?“ Skáču mu do řeči.
„Já? Prosím tě, já toho dělal. Po škole jsem chvíli makal v pivovaře, ve mlýně, pak vychovatele a zkusil jsem výšku. Chtěl jsem jít na ni hned po škole, ale nevzali mě, tak jsem to zkusil znovu a nakonec se na ni vykašlal. Nebavilo mě to tam. Bylo to úplně něco jiného nežli jsem já chtěl dělat.  Chápeš? Tak jsem se na to vykašlal a šel pryč“.
„Tys toho teda prošel dost“, kroutím hlavou „to já vystřídal před vojnou dvě zaměstnání a myslel si, co jsem vše neprožil nicméně proti tobě to je o hodně míň“:
„No a k čemu mi to je?!“ Pichlavé oči a tupý výrazu.
„Jak k čemu?“ Nechápu.
„No co mi to je platný“.
„Já ti nerozumím.
„No tak vidíš. Je to na hovno“. Opět se odmlčel.
„Dalo ti to něco ne?“.
„Abych ti řekl pravdu, já nikde nevydržím dlouho. Chci být volný rozumíš? Já byl zvyklý cestovat a né být na jednom místě. Aspoň vidíš jaké to pro mě je“.
„To jo“.
Znovu zadýmal z cigarety. V panelácích poblikávají světla.
V tom okamžiku myslí na domov daleko odtud. Já na domov myslím také. Na co je vojna?
Jsme tu do počtu. Hlídáme ani nevíme, co a stejně z nás dobří vojáci nikdy nebudou. Připadá mi to, že jedna strana straší druhou převahou. Vyvažují se navzájem a ukazují břicha ověnčená raketami, tanky, loděmi a lidmi. Já mám tuhle převahu, ukáže jeden na levé křídlo, kde je pár hlavic více. Já zas tuhle, ukáže druhý na pravé křídlo, kde jsou tanky. A už nemáš, vykřikne zlostně prvý a doplní  tanky. A ty taky ne! Vykřikne druhý a doplní střely. A já mám mezikontinentální rakety na pevnině, vytáhne prvý kulové eso. A já mám mezi kontinentální střely na ponorkách, přebíjí druhý srdcovým esem. A takhle to jde všechno dokola. Přebíjejí se karty, budují pozice, kryty, vyvíjejí nové zbraně a někde mezi tím je ČLOVĚK. Přimáčknutý pancířem tanku, napůl v zákopu, nad hlavou střely a letadla, pod sebou ponorky.
Člověk zcela zbytečný.
Zbraně si mohou útočit proti sobě. Ten kus malého živého JÁ úplně vypadl ze hry. Hra, ve které už nejde o člověka nýbrž o ideologii a o množství a sílu zbraní. Zbraně se staví proti zbraním. Testují se jedna před druhou a člověk v očích strach je hlídá a duní. Nechávám se nést myšlenkami. Pravdivými myšlenkami. Pro mě jsou pravdivé. Pro mě, který vidí železnou mašinérii ze spodu, z vnitřku útrob. Nu což, půjdu.
„Já jdu,“ povídám „zase to schytám, kde jsem tak dlouho“.
„Hm, tak jdi. Však ono ti z toho taky hrábne“.
Automaticky se zašklebím. „Čau“.
„Čau“.
Jdu s košem zpět a cestou uvažuji o něm, nicméně v budově musím přepnout závity na to jak dnes večer přežít. To je momentálně přednější.
Tak uteklo pondělí. Přísaha se blíží nenávratným tempem.
                                                                                                                                 60.
Babička posílá balík. Luboš balík rozděluje na pokoji, musí ho rozdělit. Jednak je to morální povinnost pro kamarády, kteří chtějí a i poddůstojníci uždibnou kousek, takže zbývá sotva pětina.
Co pětina. Jablka pryč, buchta pryč, med co mu poslala babička – pryč a zbylo pár sušenek.
I tak je za ně stařence vděčný. Výkoňák ho na práci občas potřebuje. Bez stroje se neobejde a on mu píše na stroji a dostává za to od něho pochvalu. Za přijímač celkem dvě a to je více než kdokoli jiný. Daniel si dál vegetí s nošením lehké obuvi a půjde na jinou rotu, takže se nebudou ani moc stýkat.
Staří nás dusí a my odoláváme. Pomalu začínáme rozlišovat hodnosti a poznáváme život v kasínu.
Večer nám staří provádějí pěknou věcičku. Náhodou, bylo to o televizkách jsem seděl a psal na stroji plán. Práce je nad hlavu. Na televizky se mi jít nechce. Staří si něco šuškají a já poznal, že jejich zájmem jsou kanady. Zaslechl jsem, jak se rozhodli vyházet kanady na hromadu. Jdu ke skříni a kanady, ty svoje si schovávám do útrob plechové o bludy. Sedám do kanclu a pokračuji v psaní. Přesto mnou projíždí menší vlna strachu. Co když se to provalí. Z místnosti je slyšet hukot. Staří několik dnů předtím říkali, jak jim staří vyházeli kanady na hromadu a nemohli je rozpoznat. My jsme chytřejší. Hned po televizkách běžíme na jednu z uvolněných místností kde kanady leží na hromadě. Prostor je vyklizen, pouze kolem stěn jsou skříně stáhnuté sem z chodby,  kde nebylo hnutí. Uprostřed jen a  jen hromada kanad.
Jenomže měli smůlu. Většina kanady podepsané má a tak je hned nachází. Jeden stojí v hromadě a čte jména. Ostatní stojí v půlkruhu a postupně dostává každý ty dvě kanady, co mu právem náleží. Pouze pět možná šest lidí kanady podepsané nemá, či jenom označené čárkou nebo jiným symbolem. Netrvá dlouho a není tu ani jedna. Dva kluci mají dohady.
Výkoňák jde po chodbě a točí „To snad né, oni je mají podepsaný!“
Hold prostě mají smůlu.
Tento týden se vrací další mladý z ošetřovny. Když šli před několika dny Pavel se Standou z vycházky do kasína, viděli nešťastníka na ošetřovně, jak kouká na televizi a na pokoji tropí hrozný binec, protože oni se mohli na televizi dívat až po půl roce a nás to samé čeká patrně taky neboť  nyní to máme bez. Ani jeden film, jenom televizky. Sice nám dvakrát promítají z kamery zásluhou Pavla, má promítačský kurs. Film smějí sledovat pouze někteří, takže je to na jedno kopyto. Musíme to vydržet. Velitelé nám říkají o vojně na rotách. Bude horší a toho jsme si věcmi i my neboť tady máme starých pět a na rotě připadne na každého jeden.
Přestože vím, co se po mně chce,  neumím a nebo jinak, nedovedu si pořádně život u jednotky představit. Asi si maluji a skutečnost budeš jiná. Ono ani slovo maluji není výstižné, vezmu-li v potaz, že užívám černou a hnědou barvu, je kresba značně zšedlá. Číslo klesá.
Staří nám o svém čísle říkají, že je humus a my se ptáme sami sebe, co ještě chtějí? Vždyť jsou na vojně rok. Rok a mají za sebou. Měli by být rádi a oni nadávají. Ne, tak tohle nepochopíme, tedy za rok, až budeme v jejich kůži jestliže si na jejich pocity vzpomeneme a potom budeme moci posoudit, co říkali oni a co budeme říkat my. Každý jim a to je pochopitelné, jejich číslo závidí. Tři sta třicet pět je o polovinu méně než máme my. Doufám, že se tohoto čísla také dočkáme i když ... je to humus.
                                                                                                                                       61.
                                                                   19.
Překulilo se pondělí na úterý a my se dozvídáme o plánovaném výletu někam na samotu, kde máme získat v terénu základní poznatky o střelbě, chemice, zakopávání a plížení. Máme střílet se slepými náboji a staří, alespoň podle vyprávění tvrdí, že po slepých nábojích je samopal nejčernější a nejhůře se čistí. Dneska to mají za tři sta třicet tři a to znamená letecký den.
Myslím, že večer proběhne náročná kontrola. Na nástupišti před  budovou velitel vyhlásil soutěž ložnic v čistotě a ve znalostí z PŠM. Kdo vyhraje, pojede se podívat na Lenku  Filipovou a druhá polovina z čety (protože se jedná o soutěž čet), půjde do cirkusu. Dneska se snažíme a dopadáme v počtu bodů mezi třetí a první četou. Všichni chceme jít do města. Před přísahou se těžko kdy dostaneme za bránu. Pokoj se musí celý den blýskat.  
Dnes dopoledne postihla Luboše nepříjemná událost.
Máme taktiku na učebně a on si chtěl vzít z malé skříňky sešit. Zámek má půjčený od Daniela. Dal mu horší, sám jiný neměl a jemu scházel. Při zasouvání otvírá pomalu a vždy dává pozor. Tentokrát asi ne. Odemkl moc rychle a klíč zůstal v zámku trčet. Na pokoji je sám a kroutí klíčem tak dlouho dokud se neobjevil ve dveřích Pavel.
„Co tady děláš?“.
„Nemůžu otevřít zámek“, hlesne, „asi ho budu muset upilovat“.
„Ukaž‘ ,skloní se a zkouší vrtat s klíčem. „Máš pravdu“, vstane. „Tak víš co, jdi na hodinu, která mezitím začala, a pak s tím něco uděláme“.     
Jdu a točím. Nevím čím to je, prostě každá maličkost vyvádějící mě ze zaběhnutých kolejí mě prostě točí a já jsem mimo.
Jdu na učebnu. Poručík, námi přezdívaný Chaotik zde není. Přichází chvíli za ním a začíná další hodina.
Po hodině mi dává Pavel klíče.
„Děkuju“, vyletělo ze mě a já si připadal jak před otcem.
„Příště si dávej pozor,“ řekne jen a odchází. Netváří se ani trochu namyšleně a to se mi u něho líbí. Je na nás pes, ale chápe lidské trápení. Den probíhá bez větších změn.
                                                                20.
Ve středu po snídani odjíždíme na střelby. Kluci stopili noviny, nevím odkud a ty postupně kolují autobusem. Nádhera sedět v autobuse a koukat z okna na domy, na lidi šlapoucí svůj osud po vyasfaltovaných chodníčcích, na auta, pole, hory, louky, řeky a hlavně na holky. Když na ně koukáš, přepadají tě pocity, že až jednou přijdeš do civilu, budeš se jim více věnovat. Více času a nikoliv jako před vojnou.
Chceme je všichni a baví nás,  koukat na pěkné postavy a nohy, prsa, vlasy, tvář. Koukáš a hodnotíš – každopádně však lituješ.  Mrzí tě, že nejsi venku a zákonitě rozvíjíš, co by si doma dělal, kam chodil a co pil.
Autobus vše kolem míjí jako stín. Projíždíme ulicemi a objevují se nové obrazy, nové domy a kilometry pásů asfaltu a děvčata mizí, mizí domy a místo nich se vynořují pole, po polích lesy, po lesích pole, po polích domy a odbočka na odstavné parkoviště kde autobus zastavuje a otevírá dveře. Vystupujeme do mrazivého zimního dopoledne a jdeme po blátivé cestě do lesů a je nám zima, příšerná zima.
                                                                                                                                  62.
Objekt v Bilíči je vidět zdálky. Vůbec to první co vidíme, jsou antény. Na sloupech a roztodivného tvaru. Blíže k nám je pole a na poli také stožáry a natažené dráty od jednoho stožáru ke druhému. Další co vidíme je bungr. Velký, dominantní úkryt v poli a opodál dvě budovy. Staří mají pravdu. Bilíč je o samotě a nikde nikdo a představa, že jsme měli mít přijímač právě v těchto místech není příliš vábná.
Autobus přijíždí před bránu. Čekáme a vjíždíme dovnitř. Na otáčení je málo místa. Cesta není dlouhá. Obrací se a zacouvá podél domu. Před námi je budova s jídelnou, dali nám v ní čaj, za náma brána, po pravé straně hřiště a na nich ovce. Ani nechceme věřit. Ovce a jedno jehně. Vyjeveně na nás koukají tupými hlavami myslíce asi, cože za významné hosty je to přišlo navštívit, sklánějí hlavy a žerou dál trávu. Nemáme mnoho času na rozhlížení. Řadí nás do balíků a jdeme přes bránu a s polními sestupujeme do malého údolí.
Je utopené mezi stromy a vzbuzuje pocit zastrčeného koutu někde na konci světa. Dělí nás na tři skupiny.
Pohledem se dá zjistit, kde se bude střílet ze samopalů, kde zakopávat a kde navlíkat chemiku. Vše je připraveno. Naše četa jde nejdříve ke střelbám. Dostáváme odborný výklad.
Myslím spíš na to jak odsud zmizet a uvažuji, že střelby jsou ta nejlepší kategorie. Po nich se budeme zakopávat a nakonec přijdou masky a tímto zjištěním nejsem ani za mák nadšen. To raději ať jdou věci od nejobtížnějšího k nejjednoduššímu. Nejdou. Dostáváme deset nábojů. Slepých pochopitelně.  Nabíjíme je do zásobníku a strkáme do samopalu a podle předpisů zaléháme a dávku vystřelujeme do stráně. Pokud tohle dělá každá nová generace vojáků, myslím si, musí být celá stráň prosycena náboji. Vzápětí se rozhlížím. Nábojnice lítají prázdné kolem a se strání to nebude asi tak úplné.
Střílíme všichni. Jednomu se zasekl sapik. Velitel náboj uvolnil a střílí dál. To trvá hodinu. Po šedesáti minutové disciplíně se přesouváme do míst, kde se další četa zakopávala, zatímco my stříleli. Pokukovali jsme, jak se to dělá. Skupinka si během zakopávání musí navlíknout masky a s malou polní na zádech, se samopalem a s touto přítěží na obličeji pokračovat v hloubení jámy pro ležícího střelce. Chemik jim hází do křoví dělobuchy a pouští čmoudíka.
Třetí skupinka stojí v maskách a chemik se na nich vyžívá a pouští dýmovnice a plyny, červený, zelený a modrý a kolem třaskají dělobuchy, prostě paráda, pro náhodného diváka určitě. Pro nás to je spíše smutná demonstrace toho co prožijeme. Zakopávání vše potvrdilo. Také jsme si nasazovali masky. Naštěstí jen na deset minut. S velkou polní na zádech a se samopalem, který, cituji našeho kapitána „Musí mít správný voják stále u sebe“. A my je měli na těle, hozené přes rameno, klimbaly se nám na zádech, padaly přes hlavu, to jak jsme se nahýbali a my se vztekali.
Blíží se poledne, vysvitlo sluníčko a člověk je hned spokojenější. Jak málo stačí člověku ke chvilkové spokojenosti, jak málo. Okop pro ležícího střelce máme téměř hotový. Hromada hlíny a drnů je zepředu. Uprostřed malá mezírka pro samopal, místo pro složení těla a hlavně pořádně zamaskovat aby nebyl viděn. Stejně je to nesmysl. V praxi to ani nejde, maskovat se na dně rokle a přitom hned vedle jsou chatky. Být tady na Bilíči musí být veget, tedy pro staré a pro mladé také. Přišel poručík, zkontroloval kryty, oznámkoval a my se přesunuli ke třetímu a poslednímu stanovišti a to k oblékání masek a plášťů. Vše se vyvíjí přesně, tak jak jsme viděli před námi. Stojíme v maskách a kombinézách a oni na nás pouštějí dým. Utahujeme si masky co nejvíce, což je pochopitelné a ke konci nemůžeme vydržet. Od utažených masek bolí náhle hlava a po sundání třeští. S radostí shazuji plášť a balíme.
Na útvar zpět přijíždíme těsně před obědem a hlady nevidíme. S Bilíčem se neloučíme naposledy. Jedeme sem na brigádu a poprvé tuto sobotu kdy vypomáháme s pracemi na bungru dominujícího širokému okolí.
                                                                                                                                  63.
A znovu jedeme celičkou Prahou a koukáme po holkách. Je to lidské a vše co je lidské není ostudné jak říká jeden z velikánů. Přemýšlím-li o jeho slovech je ostudná pouze válka a vojna – ta není přívětivá. Chci, aby cesta autobusem trvala věčně. Netrvá.
Přijíždíme do útvaru na oběd a protože je jídlo za pár minut je nutno sebou hodit, po obědě na pévéésku a čistit zbraně.
Je to otrava a opět vítězí slastný pocit kdy je zbraň uložena v bezpečí zbrojního skladu a na nějaké ty střelby se může zapomenout. Ne na dlouho. Za týden, za dva máme jet na střelnici a střílet na ostro.
V Budově hučí jako v úlu a já hledám příhodný okamžik kde se zašít. Nedaří se a makám až do večeře a po večeři do kontroly.
Vlastně makáme všichni protože ... ale vezmu to od začátku. K útvaru jsou přiřazeni čtyři vojáci z jiného útvaru. Jsou v přijímači a další čtyři měsíce do března a teprve potom odejdou. Jsou zde něco jako v poddůstojnické škole. Dostávají zabíračku tak jako my.
Jeden a není z Pavlova pokoje a nikdo neví, kdy to začalo, najednou ho staří začali hledat.
„Kde je?“ Řve výkoňák. „Tak koukněte se po něm ne?“.
Kluci se rozbíhají po chodbě na záchod na pokoje.
„Není tam“, hlásí první.
„Jak to, že tam není?“.
„Třeba šel do Army,“ namítne další z dobrovolníků, který ho hledal.
„Aha,“, jenomže výkoňákovi se to nechce líbit. Zvedá telefon a volá do Army.
„Není jo? Dobře díky“.
... „Tak co?“.
...“Snad je někde zašitý“.
Práskne sluchátkem.
„Tak vojáci!“ Křičí znova. „Všeho necháte a ihned hledat vojína Sekecu. Někde tady musí být. Doufám, že si to nehodil“.
Staří už o tom vědí. Hledáme Sekecu. Někteří z nás jdou na výsypníky. Díváme se na pokoje a nikde nikdo.
„Nástup na televizky!“ Hlásí dozorčí.
„Kde může být?“. Divíme se.
„Určitě utekl,“ nesou se budovou hlasy.
„Počkej, až ho chytí a zavřou ho a bude na vojně ještě dýl než my“.
„Proč by ho měli zavírat?“. Povídá další. „Udělá ze sebe pitomce a pustí ho uvidíte“.
„Tak nástup na ty televizky!“ Je slyšet řev a my jdeme.
Sekeca! Vojín Sekeca!
Dozorčí nás nahání na pévééesku. „Kdo jste ho viděl naposledy?“. Stojí zachmuřeně u dveří.
My sedíme. Televize ztišena na minimum, jde jen obraz.
Jeden se přihlásil. „Ve čtvrt na osm, možná mohlo být sedm“.
„A kde ?“.
„Na pokoji,“ hlásí se druhý.
„Já taky na pokoji“.
„A více nikdo?“.
Mlčíme.
„K sakru tohleto je vážná věc“.
Nikdo nic neví. Sekeca patrně utekl to je nám jasné.
                                                                                                                                    64.                        
Po pévéesce se šíří zkazky, že je vadný, prý to hraje, aby se dostal domů, nebaví ho to a chce to nahrát na hlavu. Mladý svobodník, ušatý říká, že mu na pokoji povídal, aby neseděl na posteli a jemu to hlava nebrala.
Výkoňák přemýšlí „Kdo byl jeho nejlepší kamarád?“.
Nikdo se nehlásí.,
„Tak kdo spal vedle něho? Kdo s ním aspoň trochu kamarádil?“.
Konečně se někdo zvedl.
„Tak pojď se mnou“. Vychází z pévéesky a my sedíme a čekáme. Staří jsou všichni pryč. Po dvaceti minutách se v místnosti objevuje výkoňák znova.
Říká :  „Tak poslouchejte“, ve hlase je vážný. „Kdyby se vás někdo ptal, kdy se ztratil a jestli se prováděla kontrola tak jim řeknete, že až do televizních novin zde byl. Jasné?“ Je rozčilený a skoro řve.
„Jinak se z toho tady všichni posereme, protože to není žádná sranda, jestli někdo uteče. Dříve a nebo později ho chytnou a půjde sedět a jestli se zjistí, že utekl dveřmi tak to odnese dozorčí roty jasné?“.
Kýváme hlavou na souhlas.
„Takže přišli jsme na to, že chybí při nástupu na televizní noviny, kde se dělala kontrola stavů a nikdo z nás ho neviděl, že by odcházel dveřmi. Jasné?“.
Znova kýváme.
Výkoňák odchází a práskne dveřmi.
Útěk vojáka je nahlášen a dva se strojí a jdou se svobodníkem prohledávat okolí, zda nenajdou stopu. Podvědomě míří ke zdem. Po deseti minutách přicházejí na rotu. V místnosti kde končí stará zeď a začíná nová je zablácená ťápota, jak tudy někdo lez. Tím je to jasné. Pro nás to končí. Z kasáren vyjíždí auto k nádraží. Je možnost, že bude chtít ujet vlakem a zrovna v tu dobu mu má vlak domů jet a podle slov jeho nejlepšího kamaráda tak chtěl učinit.
Dnešní večer je jasný, bez obláčků a noc potažená černým sametem. Kdo ví, co měl Sekeca na mysli když hleděl nahoru na oblohu a hodinku před dobrovolným opuštěním kasáren kouřil u výsypníků, hleděl ven, na civil, do oken paneláků, tak jako hleděli jiní. On svůj záměr uskutečnil a nejde o to jestli je vadný a nebo ne. V tu chvíli, v ten okamžik zvítězila nad ním volnost, svoboda a té nemohl zabránit. Dostal vyšší rozkaz a šel aniž věděl co dělá a neuvědomil si v tu chvíli a nebo si ani nechtěl uvědomit, že za útěk z kasáren jsou vysoké pálky i rok a výše, že může dostat podmínku na celou vojnu. Hrál to na hlavu.
V dvacet jedna hodin dvacet minut dochází na útvar zpráva : Sekeca je zadržen. Po hodině toulání zšeřelou Prahou se přihlásil  na veřejné bezpečnosti, kde příslušníkům řekl odkud je.
Nevíme co si od toho sliboval. Demonstrovat svou umíněnost vnitřní silou?
Prý chtěl, aby ho dopravili domů.
My nevíme, do mozku Sekecy nevidíme.
Spát šel na ošetřovnu a prý se o něj báli, že někoho zabije, než ho doktoři vyšetří.
To je první a poslední útěk za celý rok. Útěk, který ve svém jádře ani nebyl útěkem, snad jen němý výkřik nad ztracenou svobodou.
A dozvuk celého případu?
Jak dopadl Sekeca ?
Pustili ho domů, s hlavou mu to vyšlo, dostal odklad na dva roky a kluci se mu smáli, prý bude našim mladým dělat draka.
Během roku došla na útvar jedna ze zpráviček, která se vynoří, na chvíli zablesknou a oživí jednotvárnou  diskuzi nočního vojenského nebe, aby pohasly a zapadly v zapomnění. Ta
                                                                                                                                 65.
zprávička říkala, že Sekeca dostal modrou knížku, takže mu to přece jenom podařilo vyšplouchnout s vojnou. Jednomu z mála a je nás tu dost.
Ahoj drazí rodiče,
Odepisuji na dopis a zároveň chci doplnit některá data. Napsal jsem vám ještě jeden dopis a přišel patrně po odeslání vašeho. Mimo věcí bych potřeboval ještě malou lžičku, jednu propisku, dvě zubní pasty, ramínko.
Doufám, že jste doma v pořádku.
S přísahou je to stejné. Bude na Letenské pláni a mělo by vám přijít také pozvání od útvaru. Přísaha bude od devíti třiceti hodin. Jinak se potom uvidí. Když tak ve čtrnáct hodin před kasárnama a do té doby, budeme mít v kasárnách oběd, snad to budu mít vyřízený.
Píšeš, co mi máte přivézt. Prosím tě – jablka, ty buchty také rád ochutnám, česnek by mi také bodl a pak kus masa a čokoládu, může jich být více. Tady moc příležitostí ke koupi není, když je Arma skoro prázdná a vycházky nemáme. Ale to se časem poddá.
Za adresou je ještě číslo „L“ – to je přímo naše jednotka, tak tam písmeno pište, aby nedošlo k omylu. Babička mi poslala nějaké peníze, ale řekněte jí, ať mi už žádné neposílá, protože sama má málo, raději nechť věnuje pozornost sama sobě.
Vojnu jsem nepodepsal, nemusíš mít strach. A zatím slasti vojenské snáším docela obstojně. Na přísahu přijeďte, když  tak všichni tři a ještě bych vás chtěl o něco požádat. Vemte sebou pár desetikorun a dvacetikorun. Tak za dvě stě korun. Mám zde dvě kila a nemohu si je kde rozměnit. Vyměním vám je.
Doufám, že to klape doma i beze mě.
Otec dal do mého pokoje již zářivku? A prkno? Odepište.
Zatím ahoj. Luboš.
Celý večer je plný vzruchu, to ale neznamená, že nepracujeme.
Maká se.
Jsem pověřen velitelem ložnice vybrat popel z kamen. Blíží se devátá hodina a podle předpisu to znamená kamna bez popelu. Uhláky lifrované uhlím žárem až zčervenala a červený, sytý a rudý žár neúprosně pokračuje kolenem trubky ke zdi. Topí se o sto šest a při příchodu z chodby sotva popadneme dech, když vcházíme. Žhavý popel házím lopatkou do uhláku. Kamna jsou rozžhavena a stěží vydržím. V dosahu jednoho metru se u kamen nedá dýchat.
Já musím. Opatrně a hlavně rychle vybírám žhavý popel a hned – šup do uhláku. Všechen se sem nevejde. Z uhláku se čoudí.
Beru tyč a uhlák na tyči za hlasitého „Pozóóóór“, vyrážím ven k výsypníkům a zde ho obracím do louže. První várka pokoj nezačoudila. Druhá už ano protože voda z louže natekla do uhláku a na vodu přichází v pokoji žhavé uhlí a na pokoji se nedá vydržet a znovu se větrá a znovu je zima.
Večerní kontrola je vysvobození a já tak nutně potřebuji spánek psychicky vyčerpán usínám.
                                                                     21.
Středa je sychravá a počasí se horší. Je více a více zimy a rok přechází na zimní provoz a my ostatně také. Nosíme konga a brzo přibude i šála a rukavice. Dopoledne jsme na pévéesce. Určený topič už topí. Je zdravotnická přednáška. Přichází doktor. Je suverénní, má brýle a nemá kantorskou povahu. Vykládá nám páté přes deváté a ani nečeká, až si poznatky zapíšeme. Píšeme si vše a je i snaha vše se naučit. Většinou zůstává jenom u snahy.
Máme přestávky.
                                                                                                                                      66.
Luboš má zprávu ve vojenské knížce, že bude řidič. I když jím nebude a jeho budoucí velitel družstva jde sjednat u velitele nápravu: bere si jeho knížku. Luboš má být radio dálnopisec.
Raduje se, že umí psát na stroji a už v duchu si představuje, jaké dosáhne výkonnostní třídy a kolik bude mít opušťáků a o kolik hodin delší vycházky a podobné výhody, nesmysly.
V místnosti zůstali jen staří. Pokračuje volné zaměstnání a oni sedí, občas někdo něco vysvětlí, píšeme si písničku a opět je klid. Sedí tu všichni. Má přijít návštěva – major a mít přednášku.
Moravák pouští rádio. Hrají písničku.
„Pojďte si zatancovat“, ukáže na dva a vytáhne je na parket. „No tancujtě,“ zahýbe zadkem.
My se smějeme.
Vytáhne další tři. Hudba křičí z reproduktoru a vojáci se kroutí a ukazují, jak tancují v civilu. Je to k smíchu. Smějeme se a přitom si všichni přejeme, aby nás nevytáhl.
Daniela vytáhl. „Ty poť“, vytáhl ho.
Tomu je to jedno. Hodí pár pohybů do rytmu. Písnička dohrála a místo rychlé nastoupila pomalá. Tančí tu ještě jeden kluk. Chtějí si jít sednout.
„No a teď pomalše“.
Nechce se jim, nicméně se pomalu k sobě pomalu přibližují a drží se jak s holkou, tancují u sebe. Chvíli. Je to blbý. Trapný.
„No dobre, dobre“.
Všichni se smějí.
„Další.
Sedají si. Do toho přichází Lubošův starý. Podává mu knížku a stoupá si ke zdi.
Pět vojáků tancuje disko. Netančí dlouho, dvě-tři minuty a do dveří vchází jeden z velitelů čet.
Moravák vypíná rádio.
„Pojďte sem,“ odvede si vojáky bokem a volá i velitele, kteří zde jsou.
Průser. Další průser a další rozruch. Velitelé se točí. Tančící pochopitelně nechtěli, říkají, že tancovali jen tak, od sebe. Pro staré nevypadá situace zrovna růžově. Opět si jednou nepostavili oko. Takhle to chodí, zábava a jak končí.
„Ty, jo, Jak se jmenuješ?“.
„Já ? Ptá se Luboš.
„Jo ty. Udělej mi saharku jo?“.
„Co mám udělat?“:
„No něco na pití víš?“.
„Jo“, Luboš kývá hlavou.
Něco k pití, něco k pití namáhal se ale co? A kde vzít flašku? Na pokoji žádná není. Vzpomněl si na souseda, který jednu flašku od limonády ukrývá pod postelí  u stolku. Hbitě přiskočí a bere si ji. Na umývárce ji plní vodou a dává si záležet na tom, aby voda byla studená. Nese ji zpět.
„Tady“, povídá a podává ji svobodníkovi.
Ten ji vezme, koukne na ni, upije a povídá „Co to je ty darebáku?“.
„No voda“.
„Voda? Ale Cipísku to nemyslíš vážně? Ty jsi mi přinesl vodu?“.
„No já nic jiného nemám“.
„Ale to mně neříkej kamarádi přece mají ne? Tak něco najdeš né?“
„Já mám svobodníku,“ škrábne si Jarda.
                                                                                                                                   67.
„No vidíš Cipísku, stačí se zeptat a je to“.
Jarda přináší vitacit a sype ho do lahve. Sype trochu, přičemž větší část je na zemi.
„Ale to je málo, přidej“.
„Když já tam mám už málo“.                                                                                                                                    
„To nevadí, jen přidej, koupíš si novou a přidržuj to pořádně tu flašku“.
V sáčku toho moc není a Jarda má prázdný pytlík.
„No vidíš,“ svobodník září. „Tak se mi to líbí. Pojď sem, dám ti mazáckou pochvalu. Nastavuje ruku a mladý voják na ruku pokládá hlavu. Mazák mu začne brnkat na ucho a voják říká „Brum, brum, brum, sloužím starým psům“.
„No vidíš, jak ti to jde. Nyní to můžeš zamést“, vychází z pokoje.
„To jsi mi pomohl“, povídá Luboš.
Jarda krčí rameny.
Večer se opakuje něco podobného. Přece jen si staří myslí, v určitém smyslu, že do basy nepůjdou a v rádiu letí nová písnička od Petera Nagye „Láska je tu s nami, budťe s ňou“ a vypadá na nový šlágr. Píseň má fantastické doby na bubnování bum,bum,prásk,       bum,bum,prác a nás staří večer nahánějí na chodbu ke skříňkám a řvou ať zpíváme.
„Vojáci a všichni a pořádně a rychle! Jedu!“ Někdo ze starých křičí.
Rádio je dáno na chodbu, na dozorčí stolek a knoflík je naplno puštěný a jedno oko k jednomu oknu a druh oko k druhému oknu a třetí dolů ke dveřím.
Staří stojí a řvou a bum,bum,prásk, noha, noha, ruka – plné tlesknutí dlaně.
Tleskáme rukama a nohama do skříňky a řveme slova písně Láska je tu s nami.
Budova je naladěna na jednotnou frekvenci ostře prorážející tmu a duní patro, duní okno, dveře, řvou vojáci a řve rádio a chodba je plná hluku.
Kadekto súťaží o rýchlejší úder
Zbitý a bez lásky ťažko niketo zmúdrel
Povoľťe myšlienky zovrete do pastí
Láska je tu s vámi buďte s ňou
Láska je tu s nami, buťme s ňou
Láska je tu s vámi, budťe s ňou
Chce se nás dotknúť
Kadekto hovorí, je to zlé a vie čím
Láska však vraví že niet sa z čoho liečiť
Povoľte myšlienky zovreté do pastí
Láska je tu s vámi buďte s ňou
Láska je tu s nami, buťme s ňou
Láska je tu s vámi, budťe s ňou
Chce se nás dotknúť
Veď láska nenosí nikdy žiaden nápis
rozdá sa pre všetkých s tým sa darmo trápíš
povoľte myšlienky zovreté do pastí.
                                                                                                                                                68.
Láska je tu s vámi buďte s ňou
Láska je tu s nami, buťme s ňou
Láska je tu s vámi, budťe s ňou
Chce se nás dotknúť
Bum.Bum.Prásk.
Bum.Bum.Prásk.
Jeden z nápadů starých co jim vyšel. Největší lotr v přijímači neměl ani jeden škraloup a starý Luboše se jednou nachomejtl u šikanu a dostal podmínku a v podmínce chodil do služeb jako dozorčí a to jen díky tomu, že měl na pévéesce nejvyšší hodnost desátníka a chodil do služeb v podmínce není nejlepší, to jsme poznali déle sami na sobě.
Kouzlo služeb i vystřízlivění.
Dnes se nám o službách nezdá a nemáme na službu ani pomyšlení.
Vlk šel na vycházku, zase jednou a pravidelně se vrátil ožralý. Tak je tomu i dnes. Úderem desáté hodiny kdy na rotě má být bohovský klid, přichází on. Slyšíme ho přes dveře na chodbě. Řve tam, patrně na pomocníka. Netrvá dlouho a je i u nás.
„Spíte?“ Řve.
„Tak spíte?“.
Někdo se neozval „Ne!“
„NE? Tak vy nespíte? Důvod, že nespíte ? Je po večerce né?“.
Sotva se motá. Jde do uličky a lítají skříňky. Dělá z nich bratislavské hrady, nožičkami je staví nahoru.
„Tak si ty skříňky srovnejte!“ Křičí velitel ložnice zachumlaný do spacáku.
Vyskakujeme z postelí a skříňky rovnáme. Netrvá dlouho a letí znovu. Mezitím je na jiném pokoji a skříňky lítají opět.
Na pokojích se vytváří dobrá parta a je nám trochu líto, že se po jednom měsíci společného žití rozejdeme na roty po celém útvaru. Bohužel to jinak nejde. Jsme velká parta a o vojenském kolektivu se hodně píše. O tom jak dobrý kolektiv jednotlivce povznese, horší potopí, vyloučí ze svého středu a tak podobně. Náš kolektiv se nestačil stmelit. Trvá to déle, podle mě, nežli se kolektiv dá dohromady, ale nutnost makat, bok po boku vykonávat práci a společně trpět nás ohromně sbližuje a překonává časovou bariéru úzkosti což je jinak vždy lepší. My to máme hroší. Staří se znají a my se teprve stmelujeme. Není tudíž divu, že správa o Vlkově chování a vyhazování skříněk na cizích pokojích, zatímco na vlastním si udržuje pořádek, nás točí. Nedělá to sáma  nám stejně nezbývá než držet hubu. Probíhá soutěž v čistotě na pokojích a vítězové mají jít za odměnu na konzert.
Budeme mít smůlu. Podle výsledků je vidět – budeme druzí.
Točí nás to,  ale řekněte, co můžeme dělat? Staří hodnotí papírek na zemi, nenatažené prostěradlo a nebo spacák co není srovnaný a postih je zřejmý a to body dolů. Jednotlivec za to nemůže. Za to může celá rota pokud nedovede udržet pořádek předtím udělaný. S tím se nedá nic dělat.
V duchu to člověka štve, musíme vydržet. Vlk řádí do dvanácti a teprve dnes jdeme spát. Dnes a to mají být stgřelby.
Opravdu mě zajímá , kolik nastřílím. Kulomet držím poprvé v ruce a studenou stravu co máme dostat na cleý den mnohdy nelze jíst. Vyhládne nám a promrzneme. Nezbývá nežli vydržet a říkat si : příští týden v sobotu je přísaha. Blíží se rychle a titul starší ptáci z přijímače jistě není k zahození.
Na snění o civilu mě nezbývá čas. Budí mě známé „Budíčéééék!“
                                                                                                                                        69.
                                                               22.
Cesta se klikatí lesem. Není až tak moc dlouhá jak se na první pohled zdá a my jsme rádi, když se před námi objevuje budova a před námi přírodní přeliv zeminy. Stojíme. Jsme na místě. Nejde se nám zrovna příjemně. Na zádech velkou polní, přes rameno masku, za opaskem sumku –prázdnou, bodák a sapik přes záda. Kromě toho, jenž se dostáváme k samotnému střílení, máme zkoušení masek a běh s nimi v délce dvaceti metrů po cestě zpět a obratem na místo odkud startujeme. Není to jednoduché.
Luboš má brýle a značné dioptrie takže v masce nevidí téměř nic. Mlhavo. Postavy se před ním míhají a on běží poslední za ním.
Zpocení jsou všichni. Zpocení, naslintáno do masek a propocené košile. Chvíle na vydýchání spojená se zimním chladem není též zrovna moc příjemná. Konečně se dočkáváme a jdeme střílet. Staví nás do řady po pěti a četa postává kousek za místem, odkud první četa střílí do terčů a poté do figurín.
Jeden měl obzvláště štěstí: Dřevěná podložka kde se leží je umístěna pět metrů od dřevěné podložky. Jsou to de fakto kmeny, aby střely nešly moc vysoko. Staří nám vypráví o jednom z nich. Brla se jmenuje. Byl u střeleb, mířil a trefil vždy jenom prkno. Tím nejspodnějším se prostřílel, takže proto visí jenom na kousku. Dnes se to také stává jednomu a sklízí všeobecný posměch. Není se čemu divit. Střely odštipují třísky z klády. Musí to být pěkné pecky z necelých pěti metrů.
Dřevo slouží k ochraně před vysokými zbloudivcemi.
Poručík Chaotik se čtyřmi členy svého sboru zaujal pozice podél střelnice, po svazích odvrácených střelbě a po odstřílení se vrací zdrávi na základnu. My střílíme po pěti na terč a po odstřílení i na figurínu.
Zaléháme na pokyn, nabíjíme na pokyn, střílíme na pokyn a na pokyn běžíme k terčům abychom už nikoliv na pokyn zjistili kolik kdo nastřílel. Nic moc.
Zjišťuji svou střízlivou představu o střelbě a očima hledám zásahy na kraji terče. Tady šestka, druhá, jedna sedmička a zbytek úplně mimo.
A poklusem zpět protože terče jsou dobrých pár metrů vpředu.
Střílení na figury je lepší. Jsou tři dávky a jedna mi jde dolů. Klaní se jako královna přemožitelům mrška a za okamžik je znova nahoře, nemá dost. Řadíme se do pěti stupu a odcházíme najednou. Za zásypem je vybaleno občerstvení. Chci říci studený oběd, hermelýn a přesnídávka. Chleba je rozkrojen a spravedlivé kousky podle toho kdo jak stihá se ke chlebu přimotat. Hlad ovšem zažehnán není. Kručí nám v břichách po dlouhý den a i v kasárnách. Teprve při večeři se dáváme do kupy a hlad je zažehnán.
Je zima.
Spadla první jinovatka, možná i druhá, nelze mluvit jednoznačně a oblečení nám nezahřívá.
Myslím, že všichni uvítali okamžik, kdy mohli sednout do autobusu a jet zpět do kasáren. V autobuse je přece jenom tepleji a teplo je základ. Koukám z okna. Cesta se míhá před očima, ukolébává člověka k monotónnímu pokyvování hlavou. K jednotvárnému hukotu motoru běžícímu naplno se přikládá i spánek. Více než polovina pochrupává, nicméně pohled z okna je nade vše. Možná až tudy jednou pojedu a krajina se mi bude zdát známá, až budu uvažovat jestli jsem tady někdy nebyl a nebo tudy nejel a budu se přesvědčovat, že to opravdu nebylo a nebo bylo, kdo ví, až budu uvažovat, jestli si mozek pamatuje i jiné informace z jiné doby, pak si možná i vzpomenu na vojnu. Možná. I když, domnívám se, že to nebude tento případ.
Na vojnu se nedá zapomenout, ať sedí člověk v autobuse, nebo na strážní hlídce nebo někde jinde.
                                                                                                                                    70.
Jsem na vojně, jsem zelený a pamatuji si. Do teď jsem rozlišoval dobu,  než jsem ukončil školu, než jsem se vyučil, než jsem začal vydělávat peníze. Nyní za tím vším bude Čínská zeď a já budu říkat to bylo před vojnou, to bylo po vojně. To bylo po vojně! Až uplyne ohromný milión dní, snad si to přece jenom jednou řeknu, kdo ví, kdo ví. Krajina za oknem je rozmazaná. Vjíždíme do tmavšího úseku. Připomíná zrnící obrazovku. Blik. Obraz je opět čistý. S utíkajícími kilometry je vzdálenost kratší a kratší. Poznávám Prahu, poznávám ulice, kasárna a klid až po večerce. Doba, kdy může člověk zapnout myšlení na plné obrátky a uvažovat co bude. Dnes a co zítra. Je pátek. Je víkend ale to je jdno.na vojně jsou všechny dny pracovní. To říkám pro toho, kdo to ještě neví.
                                                           23.
V neděli nám slíbili staří náročnou večerní prohlídku. Nemůže být uskutečněná, protože na rotu přichází jeden z poručíků a odchází přímo do kanceláře.
„Tak čtěte jména“, povídá Stanovi výkoňák. Ten něco přečte, na zbytek se vykašle, není to zapotřebí. Náhle přiběhne oko ode dveří a povídá „Někdo sem jde. Nějaký voják“.
„Cože ? A kto?“
„Nevím“.
„No ty si ale..“.
„Opravdu nevím“.
„Zarad sa“.
Zařazuje se. Stojíme u skříňky. Ještě nedávno tu nebylo k hnutí. Někoho to napadlo a odstranil část skříněk z jedné strany a dal je do místnosti uvolněné při odchodu budoucích péeškářů. Volněji se oblékáme a je více místa.
„Pošťák, ty“ tiše povídá Stano, něco se mu nezdá.
Pošťák jde nahoru a poplašený pomocník, mladý mu dává hlášení.
„Dobře. Dobře“ odpovídá pošťák. „Kde máte dozorčího?“.
„Je asi ... na záchodě“.
„Tak mi ho zavolejte“.
Pomocník nahlíží na záchod a to už někdo starému řekl, že přišel pošťák a  starý vylezl z pokoje.
„Jak to, že nejste u stolku dozorčí?“. Na vojákovi z povolání je vidět, že pil. Očka se mu lesknou a sliní si jazykem rty.
„No co? Byl jsem na pokoji“.
„Tohle si odskáčete, nevíte, že máte být u stolku?“.
Blbec jeden, myslí si starý.
„Ale,“ mávne rukou a jde zas na pokoj.
„Soudruhu desátníku udělejte ještě jednou večerní kontrolu“.
„Večerní kontrola už byla provedena““.
„To mě nezajímá. Udělejte ještě jednou o co vás žádám“.
„Večerní kontrola byla provedena a žádná dalšia už nebude“.
„Jak to, že neposloucháte vyšší šarži?“.
Stano se obrátil a jde uličkou ke kanclu, kde sedí poručík.
„Ja sa nenecham jebat od nějakého  zapíčeného pošťáka“.
„Co jste říkal soudruhu desátníku?“.
Otevírají se dveře a je slyšet hlasitý protest. Ve dveřích se objevuje postava poručíka. Vychází oba.
„No tak, povídá poručík, „co se tady děje?“.
                                                                                                                            71.
„Nechce mě poslechnout“. Mumlá pošťák.
„Večerná kontrola už bola provedena“  povídá opět Stano.
„Pojd ke mně“, říká poručík rotnému. Ten nereaguje a až při lehkém sevření ruky se neochotně nechápavě podvoluje a oba mizí v kanceláři.
„Pošťák vypíčený“, nadává Stano a s nenávistí kouká za zavírající se klikou kanclu.
„Vidítě vojáci ? Taký vyjebaný pošťák o rok mladší než vy. Za chvílu vám bude robit pakáreň. Ještě poznátě čo to je za pakáren“
„Je o rok mladší než my“, nese se šeptem po chodbě.
„Rozchod na pokoje!“
Rozcházíme se.
Voda opět neteče. Prý ji přes víkend zapojí. Věřit se jim nedá.
Ráno mě sužuje žízeň.
Voda neteče, nekape a ranní hrníček času je vypit a přesto je hrdlo stažené. Umývárka je velká. Na každé straně čtyři umývadla a nad nimi visí boiler.
„Nemáš co dělat?“ Zastavuje mě dozorčí na chodbě. Je před polednem a já si potřeboval vzít tužku a poté se zašít. U stolku je pomocník. Dozorčí zachází do kanclu. Lezu na umývárku. Ráno jsem se neholil a se strojkem v kapse uvažuji přeholit si tvář. Zrcadla jsou dvě, na každé straně jedno. Jde k tomu u boiler. Podlaha je mokrá a klouže to. Nevím, přesně neřeknu, jak jsem přišel na to, otevřít kohoutek na trubce u boileru. Fakt je, že z něh potůčkem cvrlikala voda. Napil jsem se do sytosti. Možná to co tady teče, spíše kape, je odkudsi kdoví odkud. Díky za každou kapku. Na Tesko se málo kdo odváží. Staří si nás oťukávají a setkání to nebývají zrovna příjemná. Pokud člověku neschází základní potraviny, je spokojen, pokud schází a potřebuje je, zpravidla strádá. Tento víkend mi v mysli neutkvěl. Události dostávají všední spád. V neděli je studená večeře a na dost vojáků se nedostane jídlo a to zásluhou především výkoňáka a ostatních velitelů. Výkoňák stopil tatranky.
V neděli u něho v kanclu píše Luboš plán na týden a shodou náhod, na stroji přiraženém ke zdi. Vešel dovnitř jeden velitel, patrně měl zrovna chuť, vytáhl si dvě tatranky a jednu mu dal.
Takhle zbušil do hlavy tatranek pět o které okradl zloděje.
                                                                       24.
V pondělí je na programu jen a jen pořadové pochodování. Šlapeme sem tam sem tam po vyasfaltovaném hřišti a bolí nás nohy. V úterý máme jet na zkoušku pochodování na letiště, na Kbely. Pojedeme všichni. Z nás vojínů udělali úhledný balík a zhruba čtrnáct nás zbylo, co jsme navíc. Jinými slovy, nás čtrnáct je Ruzyňský výběr nejschopnějších nevojáků z celého přijímače ať už se jedná o pochodování a nebo zjev.
Mohu být hrdý, jsem mezi nimi, ovšem nikterak nadšen touto skutečností nejsem. Já a nebudu na přísaze. Je mi k breku. Vzpomínám na dopis rodičů ve kterém maminka píše, jak se těší až budu pochodovat a já v balíku nebudu.
Kluci pochodují se samopaly v balíku a my o dva o tři kroky před nimi. Zdá se nám, že jsme od nich určitým způsobem odděleni, ochuzeni a do řeči mi není.
                                                                        25.
Přišlo to tak náhle.  Jako blesk z čistého nebe kde se nic nemůže zkazit, kde nic nemůže být zkaženo a pošpiněno. Přišlo to v hodině velkého vzruchu a napjatého čekání tolik dlouhého
                                                                                                                                     72.
kolik v sobě nese samotná dvouletá služba. Přišlo to a  nemělo to přijít. Jenomže kdyby to přišlo déle, bolelo by to stejně a možná i víc a takhle je to tu a člověk se s tím musí vypořádat.
Zmatené pohledy, těkající ruce a na dopise se známkou domova, na zadní obálce napsaná tiskací písmenka PROMIŇ.
Oko se zamžilo, ruce ztratila pevný stisk a v duši se něco přetrhlo. Tak i já stále ti to nedochází. Proč? Pro dva roky života ? Pro vzdálenost co je mezi námi ? Vždyť jsme si rozuměli né? A nebo nerozuměli ? Kdo to byl? Byl někdo blíž ? Zradilas. Ale mám to brát jako zradu ? Vždyť co když se po vojně dáme dohromady. Blbost Ty to víš, že to je blbost ale proč tak brzo? Necelé tři týdny ? Je mi špatně. Najednou je mi slabo a hnusně.
Otevřený dopis je pouze vytržení dýky z rány a krev teče proudem, ukapává po mnoha drobných kapičkách a v malých a delších pomlkách signalizuj S.O.S. lásce. Volání o pomoc bez udání kódu a souřadnic. Bez těchto dvou údajů kdy ani ta nejrychlejší pomoc nemůže přijít protože neví, kam má jít a koho má volat. Je konec.
                                                                     26.
V úterý je přistaven autobus a my nasedáme, bereme sebou studený oběd a vyrážíme. Smůla, oběd je v druhém autobuse a oni si rozebrali chleba, zatímco my čekali  a jídlo, takže než stačíme vystoupit, je strava pryč. Kluci se paktují do balíku. Mají smůlu. Venku je zima a Ruzyňský výběr sedí s Chaotikem v autobuse a čeká. Chleba nemáme a rybičky a konzervu samotnou jíst nechceme. Řešení je jednoduché. Bereme chleba těm kteří si ukradli větší kus a s plným žaludkem se nám lépe beseduje.
Musím se smát. Sice pochodovat nebudu, to je pravda, zas na druhé straně v teple a oni mrznou, pochodují a odzdravují, do poslechu jim hraje dechovka, mají hrdou tvář a přitom je to komedie. My sedíme v autobuse a je nám teplo. Zdálky je slyšet pouze slyšitelný šepot. Autobus stojí v koloně vozidel. Mimo autobusů zde stojí náklaďáky, vétřiesky a jeden vrtulník. Ten k nám však nepatří. Autobusy jsou zde pouze dva. Nezávidíme klukům, že musí sedět na korbě. Jiná vozidla a také jiné pušky. Někteří mají dlouhé pažby, neskladné, jiní řemínek od brigadýrky pod bradou, utáhnutý do kůže. My sedíme v autobusu a je nám teplo.
Čas plyne a nám je příjemně. Autobus hřeje a řidič natůroval motor, znovu je teplo. Chaotik sedí ve vedlejším autobuse. Hodinky ukazují hodinu a tři čtvrtě pryč a oni stále blbnou. Před námi je široká pláň. Jestliže chceme vidět pochodující, musíme zalézt až na konec autobusu. Vozidla stojí v řadě. Daleko vpředu je tribuna. Vojáci pochodují kolem, odzdravují, řadí se do balíků a opět pochodují zpět. Proces vzbuzuje dojem přesýpacích hodin. Z jedné strany na druhou a otočit, vzhůru nohama, písek můžeme přesýpat znovu, z druhé strany, první na první, druhou na druhou.
Z protějšího autobusu je vidět vstávat Chaotika. Řidič mu otevírá dveře.
„Vietě čo? Rozhodol som se, potě za mnou a podíváme sa na nie“.
„I se samopaly?“.
„Nie, pušky tu nechtě“.
Necháváme v autobuse pušky a jdeme zelenou trávou přímo k tribuně. Kolem stojí několik starých, většinou vojáci z aut. Zhruba v polovině vzdálenosti od tribuny hudba dohrává.
„Hm“, Chaotik udělal typický škleb. „Asi buďe konec“.
                                                                                                                                  73.
Jdeme však stále. Hudba dohrála.
„Tak potě, je koněc“. Obrací  se a my za ním.
Za zády máme oddíly řadicí se k odchodu do aut a autobusů. Jdu poslední ještě s jedním a šíleně se řehtám. Dusíme se smíchy. To zas Chaotik pěkně vymyslel. Nasedáme zpět do autobusů. Kluci vzápětí přichází za náma třou si ruce a tváře. Je jim zima. Hrnou se do dveří až vytvářejí zácpu. U ostatních útvarů je to podobné. Vyjíždíme mezi prvními a letiště nám mizí z dohledu. Do útvaru přijíždíme příjemně naladěni. Zkouška dopadá obstojně. Vcelku se dá říci, stiháme. Jde jen o to, jaké to bude na přísaze. Náš útvar se prý pokaždé umísťuje mezi prvními čtyřmi ze všech útvarú pochodujících na Letenské pláni a zde bude i naše přísaha. Původně prosakovaly zprávy o Staroměstském náměstí, ale je v přestavbě a proto letenská pláň. Mrzí mě, že nedostáváme vycházky. Tak dlouho být zavřený na jednom místě, tak dlouho a znát jen cestu z roty do jídelny a z jídelny na rotu. Maximálně pochodujeme za starý prapor a to vždy v pondělí, nebo i v pátek, ani nevím, kdy je praporní nástup a my zde nesmíme chybět.
Připadá to komické, neboť z rot zde stojí pouze pár lidí. Jeden balík a to kolem šest osob. Jedna šest, druhá sedm, třetí čtyři a je kompletní prapor. A nám do přijímače už kdosi poslal vzkaz, že se na nás naši staří z druhé roty těší až přijdeme na rotu a že se z toho posereme. Nezbývá nežli uvažovat jak mnoho jsou slova pravdivá.
Rodiče píší, o přísaze přijedou a já se těším. Na rodiče i na chvilkovou svobodu s trochou smutku na srdci a i s tichým vzdychem protože nebudu na přísaze, nebudu s klukama, budu sedět někde bokem, v autobuse, nebo stát mezi lidmi a třást se abych neviděl rodiče, aby mi otec něco neřekl a vůbec abych měl přísahu za sebou. Je mi smutno a rád si přečtu dopis od mámy v němž píše „už to Luboši nemáš za moc, už jenom dvacet tři měsíců, jednu čtyřiadvacítku máš za sebou“. – Už to nemáš za moc. Ta slova mi utkvěla paměti a já si je budu připomínat ve chvílích, kdy už to nemám za moc a číslo klesá pod pět set, pod tři sta, pod sto.
Blíží se konec týdne, blíží se přísaha. Týden dospívá k pátku.
                                                                        27.
Je pátek. A zítra je sobota, zítra jedeme na přísahu. Na slavnostní přísahu. Na přísahu od kteréžto jsem voják. Teprve po přísaze mi to všechno začne.
Přijdeme na roty, uvědomuji si a celý svět kolem mě se zatočí a já přijdu do druhé etapy vojny. Už nebudu úplně nejmladší, nejvypečenější pták. Až budu mít těch pár dnů za sebou a přijdu zpět do jiné společnosti, potom se uvidí. Nyní přemýšlím o tom, jak se po měsíci setkám s rodiči a se sestrou a po dlouhé době uvidím konečně známou a přívětivou tvář. Je pátek večer. Zapomněl jsem se podívat na oblohu jestli na hvězdném nebi září má hvězda ... ale myslím, že je to zbytečné. Jestli září, pociťuji hned teď, teď, teď – kdy mám klid, kdy mé duševní blaho vítězí nad psychickým rozpoložením, a já cítím, vítězím sám nad sebou. Nebe je možná pokryto mraky. Dnes nemám čas hledět na oblohu. Zítra je přísaha, v neděli volný den a v pondělí se rozcházíme na roty. Kolektiv se znovu rozpadne, tentokrát na skupinky, které spolu zbylých dvacet tři měsícům a jí žít, společně trpět, snášet stesk i radost, pocty i dojmy. Uvidím, jaké to bude.
Nespím lehce. Do hlavy mi přeskakují myšlenky a já se musím jimi zabývat, musím je řešit. Jsou to jako nevyřízené stížnosti kupící se na jedné straně stolu a já je musím vzít, přeštudovat a položit na stranu druhou. Nevýhodou je, že na mnoho otázek nedostávám odpověď hned a
                                                                                                                                      74.
na některé dostanu odpověď bůh ví kdy, za rok, za dva, ale já si nemohu dovolit uvažovat o civilu. Civilní myšlenka proskočí a musí zmizet. Není pro ni místo. Je jako v cizím hradu kde bloudí a zmateně tápe, hledá světlo.
Zítra je přísaha. Kluci žehlí kalhoty, přišívají knoflíky. V devět hodin bychom měli být na místě, v půl desáté to začne.
Jednou jsme na Letenské pláni byli. Na zkoušku a dvakrát si ji prošli.
Luboš s malou skupinkou stojí vedle. Chaotik je tenkrát vedl a bokem je rozložený cirkus, manéž kde provádějí komické prvky svých artistických dovedností artisté a artistky a jiní. Kupujeme si zmrzlinu. První na vojně. Je vodová. Všechno co je první nestojí za nic. Ten den svítilo slunce, ještě to šlo.
                                                                 28.
Přísaha je tu! Ráno se probouzíme. Rozcvička není, pouze se narychlo ustrojíme a děláme rajony. Do autobusu nasedáme všichni i ti co nebudou na přísaze přímými účastníky. Mezi nimi je pochopitelně i Luboš. Autobus je plný. Pár nás stojí v uličce. Autobus vyjíždí a ve městě se potýká s husou dopravou. Projíždí ulicemi kde, co chvíli regulovčík ukazuje směr jízdy a to už jsme kousek od Letenské pláni. Cirkus tu není: Velké prostranství kolem tribuny je obehnáno provazem a provaz drží kdo jiny nežli vojáci. Kluci napochodovali z boku. Všichni budou pochodovat tam a zpět. Nás šoupli až úplně dozadu a rozmístili po pěti metrech. Držíme provaz. Před námi jsou vystavena vojenská vozidla a jeden vrtulník takže pořádně nevidíme na vojáky. Následuje obvyklá paráda a útvary napochodovávají na svá předem vytýčená stanoviště. Je zima a ani klukům nezávidím,
Hraje hudba, oddíly napochodovávají. Hudba přestává hrát, je ticho.
Mluví oficiálové, předseda a já nevím kdo ještě.
Celý proces – slavnostní přísahy netrvá dlouho. Kluci stojí, brady vzhůru vypnuti jako svíčky, co si asi myslí.
„Tak přísaháme!!!“ Zazní hromadně nad městem a já si slova přísahy mohu říci tak akorát pro sebe. Mumlám je vzadu s provazem v ruce oddělený od kamarádů a davu zvědavě přihlížejícího na své syny, bratry, otec, manžele i děduly.
Stojím vzadu. Na mě nepolíží nikdo a přesto jsem voják, začátečník, skládám přísahu. Rozdíl je pouze v tom, že já ji skládám s provazem v ruce kdežto oni se samopalem. Na významu slov „Tak přísahám“, tato okolnost na cti neubrala.
Znovu hlaholí muzika, těžko po létech říci který šlágr tenkrát hráli. Oddíly odchází, my s nimi k autobusu. Vojáků je všude dost. Matku nevidím. Později říká, že byla na tribuně a mohla si oči vykoukat. Mě neviděla. Není se co divit když jsem tam nebyl. Sedíme v autobuse. Rodiče jednoho vojáka mu podávají štrůdl. Je dobrý. Mizí dříve, nežli stačí říci švec a je ho málo. Naštěstí tu jsou další rodiče a výsledek je, že do kasína jedeme částečně nasyceni. Máme slavnostní oběd. Staří říkali, bude řízek s bramborovým salátem a je maso a rýže.
Odpoledne v půl druhé Lubošovi hlásí dévéťák návštěvu. Pár kluků na bráně už je. Jde a cestou neví jestli se smát a nebo brečet. Vidí rodiče, je rád, je šťasten, ale na zádech cítí divnou tíhu.
Odpoledne jde na vycházku. Jenom si uloží věci. Na chodbě se musí pochopitelně rozdělit. Tenhle chce tohle, támhleten jablko a další kus buchty. Dělí co má a jde z kasáren.
                                                                                                                                      75.
První vycházka.
Slastně lape vzduch a kráčí po boku mamky, ta nejvíce září. Je hrdá, na vojáka. Skoro se jí nedivím. Pro něho to moc velká hrdost není. Klidně toto vysoké vyznamenání oželí, jen když bude doma a to si počká. Hodně dlouho. Jdeme na Šárku. Je pěkná, podzimní příroda, je klid a nikdo sem nechodí, člověk může rozjímat s rodičema o čemkoli. Matka má foťák. Fotí se s rodiči a vyměňují si názory Otec se směje.
Co mám povídat?
Sám vojnu prožil a ví co a jak dělat a jeho velká část toho čeká. Vlastně všechno. Jdeme podél přehradní nádrže Džbán. Odpovídá na otázky. Mezi stromy je mu lépe. Vcházejí do ulic. Jedou tramvají na Václavák a prochází zšeřelými ulicemi, jdou kolem neonově zářících výkladních skříní. Svítí z nich množství zboží a krása výrobků. S rodičema je do osmi hodin. Jedou domů. Zítra už nepřijedou. Jde do hospůdky na pivo a vrací se včas na útvar. Je vyjukaný, vyděšený z tolika zelených lidí kolem a málem pozdravil záklaďáka a neustále měl strach, jestli ho nesbalí hlídka. Nestalo se tak.
                                                            29.
Dnes je v přijímači veselo. Kluci propašovali přes bránu alkohol, lépe řečeno, vše bylo dohodnuto a staří do jednoho chlastaj. Všude je křik. Dozorčího má můj starý, budoucí a ani se mu nedivím, má boby. Přichází výzva z rot, abychom na každou rotu poslali krabici s jídlem. Jídla je všude dost a tak jsou krabice rychle plněny dorty, štrůdly, buchtami, bombony, zákusky, jablky i řízek tu a tam je vidět. Dneska večer máme od starých pokoj. Je to první volnější den v přijímači. Zítřejší den je volný též, už to není vono.
Druhý den jde na vycházku zase skoro celý přijímač. Luboš nejde. Netáhne ho to ven. Ani neví, proč tenkrát nešel, prostě je na jednotce. Je klid, má minuty pro sebe. Včera večer uvažuje-li neděli za dnešní den, stáli kluci frontu před kanclem kde si je bral výkoňák jednoho po druhém k sobě a ptal se jich, proč chtějí jít na vycházku a jestli musí a všelijaké sarapatičky kolem dokola. Pustit je však musel.
Kluci ven šli – všichni co chtěli. Závěr neděle stál pochopitelně zase za hovno. Chlastalo se a řvalo do noci a on pocítil onu příslovečnou slast, že už jde pryč a to do jiné společnosti.
Na rotách to budete mít hroší, zamýšlel se nad vysloveným výrokem a staří z druhé roty prý dostávali největší dusbu. Budeme ji dostávat také? Kdo ví.
Nemohu ovšem brečet nad tím, že končí jedno období mého života, sice krátké, neboť co znamená měsíc v délce lidského života? Nepatrný zlomek. Pokud vezmeme průměrný věk šedesáti let, tak je to, teď moment, je to jedna sedmsetdvacetina. Za tuto dobu jsem psychicky velmi zesílil a za dobu prvního půlroku ještě více. Dokud člověku nikdo nedokáže co v něm je, nevěří tomu. Teprve ve chvíli kdy toto pozná, sám až se sobě diví a nepoznává se.
Přijímač je za náma. Nebyla to lehká doba, nicméně my to vydrželi. Věříme tomu, že na jiných útvarech jsou na tom bažanti hůře. Náš útvar – ještě jde. Neděle je bouřlivá jako oslava nového roku. Slaví většinou staří a ti co rádi bumbají.
V pondělí jdeme na roty a teprve na rotách dostaneme správný výcvik.
                                                                        30.        
Pondělní ráno je typické opakujícím se stereotypem ovšem po nástupu jdou někteří z nás na roty. Řidiči zůstávají. Budou tu mít kurs. Po mně a mých sousedech, budoucích
                                                                                                                                   76.
spolupracovníků za chvil zlých a dobrých se žádá, abychom si vyklidili skříně a přenesli věci na budoucí rotu.
Luboš dostává bidlo nad desátníkem Jirkou Napurem, svým, jak už bylo řečeno, starým.
Tesko, tento poschoďový, dřevěný, nově postavený baráček je navrhnut pro tři roty. Dole je druhá a první rota, nahoře rota třetí. Vchod zhruba uprostřed budovy a přímo naproti dveřím schody nahoru, na třetí rotu. Vlevo je chodba a zde začíná rajon druhé roty. Po levé a pravé straně tři a tři pokoje a vzadu pévéeska. První pokoj zleva je kancl výkoňáka, první zprava velitele roty. Zbytek jsou pokoje. To je v e vlastní, dřevěné části. Uprostřed Teska je zástava z cihel a v ní, ještě než se přijde na chodbu dřevěnou, je místnost na čištění obuvi a sklad po levé straně, po pravé samostatný záchod a hned vedle společné dveře do umývárny po levé straně a záchodů po pravé straně.
Moc hezký.
Vpravo je první rota. Zde je situace obdobná. Po levé straně kancl velitele roty a hned za ním výkonného praporčíka, dále pokoje, po pravé straně kancl výkonných praporčíků, pak ještě jeden kancl, sklad a pokoje, tuším, že dva. První rota má víc lidí.
Nahoře v prvním patře je hned u dozorčího stolku zbroják, dole též, a vlevo místnosti pro vojáky a poslední místnost vpravo, kancl praporčíků, vpravo pévéeska a na druhé straně, ještě ve zděné výstavbě, záchody a umývárka, po pravé straně a učebna po levé straně. Učebna je zde zařízena až později.
Na obou stranách chodby jsou kancly a sklad výkoňáka třetí roty a sklad náš.
Toť souhrnný pohled na Tesko, který si tvoříme až později.
Pro mě ve chvíli kdy se sem dostávám je podstatné to, že je zde teplo, pojízdná kotelna stojí hned za Teskem, a vytápí barák a vypadá to tu úplně jinak než tam nahoře.
Budeme se častěji sprchovat a už to je pozitivnější vklad. Stěhujeme se a na rotě rovnáme a přerovnáváme. Rota je takřka prázdná a to nás mate. Kde jsou ti staří a urputní mazáci? Nenechávají na sebe dlouho čekat.  
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky