Proč mám rád postižený, aneb co dokáže komerční televize
Víte, já nejsem z těch kteří by nelitovali lidi kterým se něco stalo. Nenávidím, když bije silnější slabšího a to ať důvodně či bezdůvodně, když se někdo povyšuje na toho druhého a chce mu ukázat, že je ten kreativnější, vyšší třída, vyvolený.
Kolikrát přemýšlím když vidím někoho se přehrabovat v popelnici, jestli si za svůj osud mohl sám nebo jestli mu to takhle vyhovuje a když mě požádá někdo o pomoc finanční a vidím, že to nemá jednoduché, že je skutečně je na tom špatně jsem ochotný pomoci.
Pomoc ale musí býti vždy bez nároku na odměnu bez nároku na to, že ten koho obdarujete se k Vám zachová stejně tak jednou hezky. Musíte počítat s tím, že to děláte proto protože to chcete a nic od toho dotyčného kterého obdarováváte vlastně ani chtít nemůžete nechcete – je to ve Vás, je to Vaše lidskost.
Když nemá někdo kde spát a nebo nemá na jídlo, je na dně a to nikoliv vinou alkoholu ale lidí.
Ale co nesnáším a co se stává nešvarem této doby je , že se vytrhne věc z kontextu, že se ukáže velkými písmeny a jasně jméno, adresa malého živnostník a a řekne se : TY JSI VINEN !! TY JSI HYENA !!
Vytáhne se někdo z hejna a řekne se to je ta černá ovce, to je ten parazit, ten je vinen, aby ostatní národ na něho ukázal prstem a řekl ven ! Aby byl pošpiněn a takový člověk se už nikdy potom pořádně nechytne a nebo má sám vlastní trauma byť jak jsem řekl, je všechno jinak.
Jako vymahač dluhů jsem dostal jednou k řešení nějaké manžele Břízovi. Zdálo se, že to je normální pár, tedy skoro. Fabrika se zprivatizovala, podnikový byt si měli koupit neměli na to.
On byl hluchý, ohnutý, napůl slepý, ona byla hluchoněmá, jeden jejich syn byl no úplně mimo, mlel nesmysly, i když nadávat uměl slušně, kam se na něho hrabu, to ano, ten druhý byl vcelku normální. Aspoň tak vypadal.
Tak jsem je vyřešil, přestěhoval do jiného bytu, byt menší, ale aby stačili platit nájem a služby. Byt 1+1 namísto paneláku v cihle, s velkou komorou bez oken.
Měli vlčáka, vzali ho sebou z paneláku.
Z komory si udělali pokoj.
V jejich rodině se furt pilo, nevím jak to bylo možné, ale buď měl dávky starej, tak se chlastalo, nebo brala dávky jeho manželka, nebo kluk, mladej tíhnul ke skinům, muziky sedmnáctiletého kluka duněla domem.
Hulili jako tovární komíny místní již zbourané Textilany od které měli pronajatý byt.
Ten druhej mladší byl trochu chycenej, asi po tátovi nevím, mlel nesmysly.
Jednou jsem takhle byl na střeše své ubytovny a najednou telefon. Zvedl jsem sluchátko.
Dobrý den, tady televize Hvězda Ivan Žerka. Můžu se Vás na něco zeptat ?
„No můžete“.
„Jak to prosím je s manžely Břízovými, vy jste je přestěhoval do plesnivého bytu“. Začal na mě mluvit ten redaktor z televize..??..
„No tak já jsem nikoho do plesnivého bytu nepřestěhoval, byt byl v pořádku“. Začal jsem si s ním povídat, nic zlého netuše.
„Pokud já vím tak ano, vše jsem s nimi probíral, v původním bytě měli dluhy, lidi si tam na ně stěžovali, dělali bordel, byli hluční, snažil jsem se to vyřešit“.
„Pán má z toho dokonce vyrážku, mají vlhké rohy atd. atd“.
„Mají větrat“, řekl jsem, po devíti minutách hovoru.
(dokonce vím, kde to bylo, na střeše Kováku v Chrastavě. To si budu pamatovat do smrti Ivane).
Dva dny na to jsem se objevil v hlavních televizních novinách přímo o půl osmé. To je reklama zadarmo, sen každého podnikatele dostat se do hlavního vysílání.
Reportáž byla o slepci a jeho hluchoněmé manželce, které přestěhoval otrlý a bezcitný podnikatel do plesnivého bytu.
Jedna moje jediná věta zazněla v krátké reportáži vytržena naprosto z kontextu toho, co jsem říkal panu redaktorovi a to je tato věta : „Mají větrat“.
Já jsem reportáž neviděl, ale viděli ji všichni mí známí, viděli ji všichni mí obchodní známí.
Volal známý z realitky Radek „Koukal jsi na televizi, vždyť to není pravda, já jsem ten byt viděl, byt byl v pořádku, ti ho zničili“.
Zničili. Dneska nikomu nedokáži, že jsem ho nezničil já. Napůl slepý a hluchoněmá společně se psem, tím, že nebyli schopni větrat, že netopili jak měli, zničili po roce a půl užívání byt, jednostranně zaměřená reportáž vyzněla tak, že jsem je oškubal a nastěhoval do plesnivého bytu.
Díky agilnímu předsedovi svazu hluchoněmých v Liberci který zaplatil částku : 10.000,-kč za placenou reportáž do komerční televize a díky tomu, že v našem státě je jedno jestli jste bílý, černý nebo zelený, o těch modrých ani nemluvě, ale jakmile jste postižený, najednou se vám otevřou nebesa a každý s Vámi cítí.
To, že půl roku na to starý Bříza zbil svoji manželku do krve až lezla po schodišti a volala o pomoc, to,že pes kterého měl tento člověk jakožto osoba vyžadující zvláštní péči, nebyl psem vycvičeným, pokousal v baráku kde koho, také na ulici, to nikoho nezajímalo.
Komerční televize mi ale nezlikvidovala firmu, možná jsem v mnoha očích se změnil na skutečného hajzla kterým jsem nebyl. Určitě většina těch co mě viděla v televizi ve mně začala vidět parchanta a necitu a darebáka. (nikdy netvrdím, že jsem jím možná občas nebyl.
Na základě reportáže v televizi mi volal pan doktor Rychetský, že je bude manžele Břízovi zastupovat kdyby se chtěli soudit ??
Co jsem si měl o tom myslet doktore ??
Později jsem se rodiny Břízových zbavil. Rozhodl jsem se je vystěhovat, dům prodat po bytech.
Město jim nabídlo sociální bydlení. Podmínka – bez psa. Najednou starý Bříza podepsal, že místo psa ho bude vodit manželka a šlo to. Oni dostali od města jeden byt, druhý jejich synové.
A já od té doby vím, že s postiženýma žádný kšefty dělat nesmím.
Problém je v tom, že v téhle zemi je postiženým pomalu každý druhý. Vivat revoluce.
Měl jsem jednoho známého z realit. Byl to – Cikán. Ne vážně, on sám o sobě říkal :
„Jaký já jsem Róm ? Já jsem cikán“. Jmenoval se Láďa Balog a byl z Liberce.
(Láďo kdybys mohl promluvit tak by jsi mi to potvrdil, to jsou tvoje slova).
V jeho rodině bylo pár sourozenců osobně jsem znal jenom jednoho jeho bráchu když jsem ho s ním občas viděl. Taky se potloukali jak se dalo. ten jeho brácha kdysi prodával extázi, chytili ho policajti a odsoudili myslím, že na šest let. Odjel do Anglie, jestli si trest odseděl, jestli se vrátil, to nevím.
Ale nyní se budou muset vrátit všichni Romové z Anglie asi, tak to ho lituji.
Láďa za mnou kdysi přišel do kanceláře a já coby realitní makléř hledal samozřejmě kšefty všude.
Láďa tenkrát přišel s nějakým možným obchodem, už si to nepamatuji, on si při jedné z našich návštěv na to vzpomněl.
„Já si pamatuju, jak jsi mi jednou zavolal, že mi vezeš peníze. Ty jsi přijel, my jsme se na něčem domluvili a vysázel jsi mi dvacet tisíc na prkno“
Pokrčil jsem rameny, už si to nepamatuji.
„To si mě překvapil a řekl jsem si, že s tebou budu dělat kšefty“.
Láďa hodně kouřil, rád hrál karban. Nepil. Protože když se napil, tak měl agresivní opici.
Když sázel, dokázal prosázet i 40ti kč i víc. To potom sháněl peníze kde se dalo.
Lenka jeho manželka mi kdysi říkala : Láďa hodně sázel. Jednou to už jsme se z toho skoro dostali prosázel asi osmdesát tisíc. Tenkrát jsem se rozbrečela a prosila jsem ho, aby toho nechal“.
Láďa se potom nějak vzpamatoval a nechal toho.
Měl invalidní částečný důchod na záda.
Taky mi volal. „Jsem v nemocnici“ to mu bylo 45 let ?
„Co ti je?“
„Infarkt“.
Byl jsem za ním. Seděl na lavičce u parčíku, vedle jeho žena. „Víš, jak jsou ty dvě srdeční komory, tak mi museli mezi ně dát trubičku, dostal jsem infarkt přímo v srdci“.
To bylo divné.
Když jsem byl jednou u něho v kanceláři, to bylo odpoledne kolem l6. hodiny, seděl tam a kouřil.
„Mně bolí půlka hlavy“ povídá.
„Jak půlka hlavy ?“ já na to.
„No takhle“, ukázal před sebou vertikálně vztyčenou hranu ruky a ukázal doprava.
„A kolik jsi toho dneska vypil ?“ já na to.
„Dvě kafe“.
„Dvě kafe? Tak to se nediv, jsou čtyři hodiny odpoledne, ty by jsi v sobě měl mít minimálně šest hrnků čaje, jdi a napi se,to tě hlava bude bolet zcela určitě“.
Když mu bylo kolem padesáti let a nevím kde jsme se setkali, povídá mi.
„Byl jsem v nemocnici. Zežloutly mi oči, myslel jsem, že mi dají kapky a oni si mě tam na týden nechali. Prý mám rakovinu slinivky???“
Nevěřil jsem.
„Doktoři mi dávají rok života“.
Láďa začal marodit a chřadnout. Zhubl dvacet kilo. „“Cítím se nyní takový odlehčený“ povídá mi jednou.
„Láďo a nechtěl bys zkusit hladovku“ povídám mu. „Já znám Ing. Dvořáka z Liberce, ten si vyléčil rakovinu uzlin hladovkou. 42 dnů nejedl a dostal se z toho“.
„Já jsem o tom taky slyšel,“ povídá Láďa, „ ale doktor říká, abych to nedělal, že bych se příliš vysílil, že teď na to není vhodná doba“.
Pochopil jsem, že to asi skončí špatně.
Doktoři mu dali 12 měsíců, po jedenácti měsících zemřel.
Chtěl po mně abych mu věnoval svou knihu – Kostička k domovu. Knihu jsem vydal, volal jsem mu, volal jsem na víc telefon
Zrovna jsem přijížděl k Libereckému tunelu. To si pamatuji naprosto přesně a budu. Vzala to jeho dcera respektive dcera jeho přítelkyně.
„Láďa zemřel pane Lesák. Před čtrnácti dny měl pohřeb.
„Cože ? Proč mi o tom nikdo neřekl.
Spojil jsem se s jeho ženou Lenkou. V Babylonu prodávala občerstvení. Vzal jsem knihu, kterou jsem věnoval Láďovi a jí.
„Víte, on Vás měl rád“, povídá mi jeho přítelkyně. „Nikdy o Vás nemluvil ve špatném. Vždycky říkal, ten Lesák mi pomoh“.
„když už byl na tom dost špatně, to se motal, měl bolesti, vezla jsem ho do nemocnice, aby mu dali nějakou tu injekci proti bolesti. Nemohl pořádně chodit.
To už věděl, že je konec a, že bude lepší, když zemře, nežli aby se tady na tom světě trápil.
To už potom chtěl zemřít.
My jsme všichni věděli kolem, že zemře. On si to nepřipouštěl. Když jsme byli v nemocnici v Praze tak ten doktor mu žádnou naději nedával, řekl mi to.
Jejich matka jim totiž jako dětem předala špatný gen. Jeho sestra měla díky tomu rakovinu kosti, jeho bratr měl rakovinu žaludku, Láďa rakovinu slinivky.
Když jeho máma umírala a hádala se s jeho sestrou tak máma jí řekla tohle : Ty tady dlouho nebudeš, ty půjdeš brzo za mnou! A tak se i stalo.
A víte, že když Láďa zemřel, že se mi zdálo, jako, že je stále se mnou ?
Najednou se otevřely v obýváku dveře, pohnula se záclona, cítila jsem jako kdyby mě někdo pohladil po ruce.
Pane Lesák, Láďa nechtěl umřít, asi dva nebo tři týdny jsem měla pocit, že je stále se mnou.
Pane Lesák věříte mi ?
Věřím, paní Lenko. Věřím Vám. Já si totiž myslím, že to možné je.
Myslím si, že část našeho těla část naší duše může po určitou dobu existovat bez našeho těla. Může se oddělit tam kde tělo nejvíce trpělo a po určitou dobu toto tělo hledat a projevovat se jako určitý shluk čehosi co si my smrtelníci nemůžeme nebo zatím si nedokážeme představit a pochopit.
Po určité době však tak jak je tomu zcela zákonitě dáno, se tato část našeho nehmotného těla rozplyne ve zbytku vesmíru.
Láďo já vím, že jsi byl darebák, ale měl jsem tě rád.
Pro rasisty. Byl to Cikán ale chvílemi mi připadalo v tom jeho zvláštním životě, že měl – dobré srdce