1) Z připravované sbírky „Začarované Frýdlantsko a jiné hnusné prozy“.
Cikánský baron
Měl jedno oko, byl malý, mluvil blbě česky, řekl bych československy, ale byl tuze přičinlivý.
Jezdil v mercedesu a měl malou černou cikánku.
Kdysi mi o něm někdo řekl, že má rád cikánky. Čím černější tím lepší.
Jednou mi vyprávěl, jak se honil s německými celníky u hranic v osmdesátým devátým, když převážel Číňany do Německa.
Tak dlouho tam jezdil podél hranice sem a tam až jim ujel.
To když jedu do Hamburku povídal, tak to jedu furt po dálnici dvě stě čtyřicet, nesundám nohu z plynu, to bych nikam nedojel.
Měl dvě dcery. Obě byly po smrti mámy v děcáku. A obě z něho utíkaly.
Ta jedna se nakonec dostala do Španělska a díky svým znalostem skončila u nějaké cestovky a prováděla naše turisty po Španělsku. Měla tam přítele, po čase se ale vrátila zpátky a je v Praze u nějaké cestovky, vozí turisty do Španělska.
Ta druhá byla milenka pana Císaře bosse Libereckého podsvětí , potom jela za sestrou do Španělska, kde se zúčastnila miss Španělska a vybrali ji, měla jet do Kanady. Tam taky odjela a vdala se za místního podnikatele co má firmu na demolování budov.
Obě měly čerta v duši. Obě utíkaly a to ještě když byly v děcáku, divoká krev.
Jirka byl Slovák a přišel k nám do Liberce do Uranových dolů, když dělali nábor nových pracovníků. Fáral dole v podzemí. Jsou tam prý velké tunely, kterými projedou obrovské tatry, já tam nikdy nebyl.
Jirka - Jura měl štěstí i smůlu na ženský. Jeho druhá žena byla na operaci a asi ve třiceti čtyřech letech, dostala embolii a zemřela. Znal jsem ji, příjemná ženská.
Kdysi mi říkal o jedné cikánce, „Luďku, víš, tý babě voní (p….a), já ji vezmu do ruky a ona voní, já jsem z toho blázen, fakt jí voní ..íč.., já se zblázním“.
Koukal jsem na ni, nic jsem na ni zajímavého neviděl, ale jestli to bylo schované pod kalhotami, to už jsem nezkoumal, věřil jsem mu.
Byl jedním z těch, co se motali v libereckém podsvětí, ale spíše využívali mezer v zákoně.
Byl to takový malý zlodějíček. Znal hodně místních mafiánů.
Já měl ubytovnu toho času plnou Ukrajinců. Jednou se tam objevil jeden udělaný chlap, říkali, že byl za války v Afghanistánu a začal mi povídat, že každý kdo má nějaké to ubytovací zařízení musí platit výpalné, že i u nich je to tak zařízeno, že platí každý.
Tenkrát Ukrajinci dělali to, že si hráli na mafii. Zaplatíš – nezaplatíš ? vyvezli člověka na Ještěd polili ho benzínem a zapalovali si cigarety, aby lidem nahnali strach.
Strach, dostal jsem strach. Strach má hodně nožiček. Juro pomož.
Juro pomohl.
Přišel za mnou udělaný chlap v klobouku, ,černá košile, černé kalhoty a vedle sebe měl jednoho takového malého chlapíka, neuměl dobře česky.
My Vám problém vyřešíme a vyřešili. Bylo po mafii, Rusové zmizeli..
Když jsme potom několikrát spolu seděli proti sobě, řekl mi tenkrát ten udělanej chlap, kterého se všichni Romové v Liberci báli, mnozí s ním spolupracovali a dohazovali mu kšefty, řekl mi jednou větu :
„Strach má každý, ale dá se překonat“.
Spolupráce se po roce a půl ukončila, ubytovna už není.
Strach zvládl, nezvládl rakovinu, při jedné přestřelce střelil jiného mafiána do nohy, ten vykrvácel.
Justice usoudila, že byl vinen. Bylo to v penzionu nad Libercem.
Justice řekla, že to je vražda, šel si sednout snad na deset let. V base dostal rakovinu prostaty, pustili ho domů umřít.
Tygra, kterého si pořídil, museli ze statku odvézt do zoologické zahrady.
Měl silné srdce. Nechtěl umřít. Držel se křečovitě pěstma za ocelovou pelest postele už v agonii a nechtěl se pustit, nepustil se.
2)
Auto ze střechy hospody dostal Pokérovanej.
To jsem jednou byl u jednoho bohatého pána, řešili jsme blbou cestičku mezi domy. Seděl jsem tam a povídali jsme si a on najednou povídá.
„Znáte pana Císaře ?“
„No, znám“, řekl jsem opatrně.
„To k nám jednou přišel do firmy pan Císař a chtěl výpalné deset milionů korun“. Odmlčel se, „Potom přišel podruhé a chtěl pětadvacet. V mém případě jsou dvě neobjasněné vraždy, bratr se skrývá v zahraničí“.
Byla jiná doba, rychlá, doba kdy se z chudáka stal přes noc boháč.
Přišla první generace bohatých, po ní druhá a třetí.
Dneska je to o tom papíru a o té práci. Jak dostat peníze z Evropské unie. A ve finiši jsou toho plné noviny.
Administrativa narostla až neúměrně.
Nechtěl bych být v politice, znal jsem Standu Grosse, už jako mladý sociální demokrat byl velice průbojný, při volbách tajemníka mladých si mě vzal stranou a vyzvídal moje názory, nevím, jestli jsem se mu líbil, nakonec ale zvolili někoho jiného a já jsem tam, kde jsem.
Jirka se po deseti letech objevil. Chtěl si koupit ubytovnu. „Á Jura povídám, Jura vstal z mrtvých.“
„To už není co to bylo, Jirko“ já na to. „Dneska už to není, jako to bylo, měl jsi se držet svého kopyta a to byly auta“.
Kdysi chtěl mít auto servis, ale u ničeho nevydržel dlouho. Myslel si, že když si pořídí dílnu a nechá tam dělat jednoho člověka, že mu to ponese peníze.
Tím člověkem co spolu měli dílnu byl nějaký Tomáš, také bývalý uraňák, ale ten na práci nebyl, nadával,že si to Jura představuje jako Hurvínek válku, rychle přijde a rychle zmizí.
Cigára a chlast, volný způsob života to je zhouba většiny osamělých chlapů.
„Tak jsem se znova oženil,“ povídá Jura „ Císař už není, Císař je mrtvej“.
Císaři bylo kolem šedesáti jednoho roku.
Císař umřel, at žije nový Císař.
Jura se potloukal životem jako toulavý vlk. Nevydržel na jednom místě, byla to horká krev.
Snad díky tomu, že byl v uranových dolech, snad díky způsobu života.
Byl jsem na baráku a koukám, někdo mě zdraví.
„Nazdar Ludku“.
Koukám na něho.
„Ty me nepoznáváš“
Koukám na něho.
„Ty vole já jsem Tomáš, od Jurky ze Slovenska, měli jsme dílnu na jatkách“.
„Jo, čau, já už fakticky skoro zapomněl. Jak se máš“.
„Jezdím makat, dělám v německu sádrokartony“.
„Ale ty seš v důchodu ne,“ já na to.
„Jsem ale pomáhám klukovi. Jdu za Jurou. Je v nemocnici má prý vodu na plicích, volal mi, že ho už snad pustí“.
„Tak ho pozdravuj“ já na to.
„Musím makat, mám tady lidi“.
„Dobře makej, makej“ a šel dál.
Následně jsem byl na operaci menisku. Vrátil jsem se a na baráku ve středu města jsme museli udělat fasádu, úřad poručil v rámci stavebních prací, tak jsem se tam ochomejtal kolem lidí kdyby něco potřebovali, ještě jsem pokulhával a na jednou za mnou se ozvalo :
„Co sis to dělal Ludku?“ Za mnou slova.
On to je Tomáš
3)
„Ale jenom meniskus“
já na to. „někde jsem si ho utrhl, jsem o operaci“.
„Víš, že Jirka zemřel ?“ Povídá. Minulý týden asi ve čtvrtek,
„odvezl jsem jeho urnu na Slovensko“.
„Cože ? Jirka zemřel
?“
„Ty vole, kolik mu bylo?“
„Šedesát jedna let“.
„Ty vole, tak Cikánský baron zemřel. Dožil se skoro stejně
let jako Císař. To ho o moc víc nepřežil“.
Jura měl rakovinu, ale moc ji neléčil, byl jako vítr který
musí stále odněkud kamsi foukat a lítat a naposledy odlétl zpátky odkud
k nám do Čech přiletěl na Slovensko.