Básně těchto dnů
So 9.9.2017
Stůl
Ten stůl kde někde
leze pavouček
ten starý stůl
co jsem si na zápěstí lan přivázal
a u babičky já s lanem jel nahoru na trám
a těžký stůl dolů
Hejnice
Nostalgie, život dvou babiček
děda co mě učil šestiletého kluka
na cirkulárce řezat
a máma brečela, babička řvala
ty starý blázne, chceš mi zmrzačit vnuka ?!
dědo díky.
ten stůl co se mnou jde
jako s motýlkem sedmá vlna
stále je se mnou
a nic neříká – netřeba slov
všechno je v nás ..
Úte 12.9.2017
Miluji ten hnusný čas
žití
miluji
tu průserovost žití – bytí
někdo vždy umřít musí
vytahán za uši
vytahán za péro
odměna co jí to – rajcuje
nečekal bych to, opět, zase
řeknu si, že – je to hezké
to potěší
P.S. „nechci být sprostý“.
je to život co tě dloube
za ušima
miluji
nemiluji ten hnusný čas
hodiny se točí
venku je bláto plno skořice
cukru
i lžíce soli
venku je záblesk
toho co můžeš spatřit
a a přece to spatříš
„Život“.
Úte 12.9.2017
Řekl jsem té ženě, že
řekl jsem té ženě, že
znovu píši básně
toť osud můj
vznik i zánik duše
ten papír co po něm
tužka kluže
a myšlenky v pozoru
štětec- štětec na barvách
duel na papíře ..
nestihám
v tom je
osud můj, moje touha
svědomí
i duše
Úte 12.9.2017
Život je
život jsou
průsery
těch druhých
co řešit musíš
unaven z žití
je dotáhnout
do konce
řešit
nechceš
chceš
kdo ti zážitek dodal
od lásky k bolesti
kdo ti nastřihl uzdičku
po rose – co roní
rodí
sám i sami
tady jsme ..
Stř. 13.9.2017
Po nebi plují
gumové mraky
chceš je nafouknout
nafouknout, oni tě taky
po nebi
v zátmí – v přítmí
myšlenky zvláštní
to neovlivníš
na to se umírá
někdo tady musí zůstat
do ticha
So 16.9.2017
Čekáš na telefon
srdce ti tuhne
víš – že někdy
víš
jednou za čas zvonek se zapelichá
tu píseň zvláštní do ticha
- syn svou rodinu má
a vnučky co je babička zajímá ?
svůj život mají,
nechtít to říkat – do ticha
nahlas
je to tak
víš, že někdy
se ten co jsi s ním spala, ozve
a ty ho máš ráda
on jistě rád tě též má
jinak by to je láska se ne-ozval
je za tím chtíč
sex- láska – doteky
co vlastně je – za láskou
- horkých pár u kafe chvil
a potom partie v posteli
pozice ona nahoře on dole
a šíp co přináší rozkoše
oběma dvěma
je to ponížení ženy !
je to pokora muže ?
spíše to je příroda – co za to může
toť je ono lože pro oba
Ne 17.9.2017
Ne
neděle
ne
tři tužky
tři sestry
píši pouze jednou
neznamená to, že druhými pohrdám
pohrdám
chci mít v rukou
v posteli pouze
tu jednu
nepíše sama, vedu ji k odpovědnosti
vedu ji k zodpovědnosti
vedu ji a ty zbylé, slintají
též chtějí také
musím jim přinést prince
aby mě – zastali potají
musím je – udělat šťastné
nemohu v náručí
nést a unést tři děvy sličné
musím je rozdělit
o polibek o lásku
a to co jiný miluje
tělo duši tiskne
duše lásku dává
stačí ne ? na co psát dál
o.k. ne -stačí.
25.9.2017
Básně se nechtějí
Básně se nemůžou
jako my lidé
hádat a štěkat mezi sebou
básním to nedělá dobře
dokazovat si mužství
ochcáváním těch druhých
oblbnout svoje jsouctví
věčně se přetahovat o záda
básně to neumí
a proto je mám i rád ..
25.9.2017
Čas
je jako perly
na krku
nechceme je vidět
jsou jako slzy
nechceme je cítit
nutí nás,
zamyslet se nad prolhaností
dějin
něco moci - něco
nemoci
prý se to musí
umět pochopit to
břímě - upřímně
Ne 8.10.2017
Ty dny moc dlouhé jsou
jakoby bez šťávy
unaven zvedám se je prožít
ty dny berou mi odvahu
zážitky snažím se nemít
unaven ulehám s obavou snů
dny co mě provázejí jako vlci
oči jim svítí a nic neříkají
čekají až mě roztrhají
dlouhý dny a dlouhý
ještě delší noci
8.10.2017
Plánujeme život
Rodinu, děti a majetek
plánujeme auto, zlato, šperky
žrádlo i dobytek
co neplánujeme je čas
vodu vidět, řeku neslyšet
cítit ohně žár u táboráku
posvítit si na lásku očima
co může v nich rašit láska
neplánovaný čas
zabalený do plenek se vzpomínkami
na školku, školu, první i tu
poslední lásku
bourám, snad dům žranice a
vlaštovičší pokoru a touhu
zvítězit v tomhle začarovaným
zachcaným dvorku
co neplánujeme je čas
jako vítr točící se na vršku
ty točíš se s ním
s ďáblem čardáš či polku
je to jako po opici
divoký sen kdy se prohlížíš
koukáš oknem ven
děti, lásky, kůže na rukách
vrásčitá, co dal ti tenhleten
svět, snad vzpomínku do
ticha hvězd
vzpomínky na minulost
na ticho
vesmíru
Stř.25.10.2017
Karlu Jirouškovi in memorian
a všem ostatním mrtvým
co zůstane ze života
co zůstane z člověka
o kterém víš, že žil
víš to a vidíš ho
ty jsi s ním byl .
ať dobrý či špatný
... osudy myšlenky skutky
jeho znáš
na jedné ulici jste dlažbu
spolu skrápěli kroky svými
a slova mezi váma byla
na dostřel těl i osudů
co zůstane ze života
z člověka
když ho sežere – rakovina ?
to víš, kdy zůstanou
a možná i víc
v mysli tvý
všechny y lidi malý velký co se mnou jdou
tou divnou divočinu i dálavou
odkud není úniku
nic víc
Ne 29.10.2017
Sedím zas
tak jako dřív
stůl dubový
hledám pavoučka
nemám sil
ohýbat si záda
koleno bolí
bolí i pata
nemám sil hledat – prince BA-JAJA
tak jako kdysi
u stolu dubovém
budu příst – jako pes
a sledovat stopy a co víc
už nechci pracovat
chci jen psát
ty příběhy ducha
z kterých dá se -budovat
nic víc
nic míň
písničky sledovat – tak jako čas
hledat své řešení
hledat svou hvězdu, ze které
dobudu vesmír
i svou záchrannou vestu
v pokušení – co je víc
nežli život ? co
Pá 10.11.2017
Pá 10.11.2017
Papír
už zase
papír
nenič mě
nebičuj
básně mé chceš
abych
tady jako střeva
za války
při bitvě
vyblil
papír
napít se
z tvých slov
zabít tok myšlenek
-
nějakou
pěknou ženu svést
sáhnout si ..
.. co to melu,
to je trestné
omlouvám se
světu
jenom snad poslat
vzdušnou pusu
všem
feministkám
ale bože,
osude, přírodo
to asi vymřeme
když nebudeme tento
spolu ..
jaksi
více než se dvořit
ne, dobře
já zapomněl
na světe je
tolik neřesti
ona najde si ten
svůj
onen svůj
kanál ke štěstí
to jenom my básníci vidíme to jinak
Pá 10.11.2017
Řekla mi,
„vy jste mi změnil život
ještě než jsem Vás viděla“ „?“
lousknul jsem si prsty potají
staré příběhy z doby realit
průsery v čase ?
„ne“
pouze – přečetla si mé básně
a to ji – dostalo ?
blbé básničky
co život krouhají
protože jsou z podstaty
poznání dlouhých let zážitků
protože dostal – poslal je ke světu
jenom člověk
a to jsem
s prominutím byl já
Já
díky paní Podrábská
ale takovouhle poklonu mi ještě
nikdo nesložil
„No to si pište je to něco jako Otakar Březina,
to už jsem dvacet let nečetla.“
vděčen jsem za ni, vděčen a stále si pamatuji
i tu olši co jsem musel u přehrady v Liberci
skácet abych neohrozil naše malé lidi - naše děti
15.11.2017
Když do mozku vleze tíseň
a ty nevíš
jak ji vytěsnit
jak ji dostat ven
koště ti nepomáhá
ani známí
ni manželka
když do hlavy
vleze ti úzkost
stránky knihou prošumí
ni číst nemusíš
najednou všechno je jinak
a jsme v tom – zvláštním
rozpoložení ..
nikoliv kvůli hádání
jak jsou ti lidi zvláštní
So 11.11.2017
Den co složil svoje křídla
svoje – svá
hlavu dal mi
opravuji tvou hlavu dal mi
do mého klína
mě buší srdce
a chci si šáhnout
až na dno duše
přeci jenom – jsem chlap
opatrně tiše
lásku svou dávám ti na ramena
ne promiň, na hruď, i níže
ty, neodmítáš
cítíš to stejně
jsi přece žena
a když tě objímám
tam kde chci a ty
moje líbáš ústa
oba dva víme
- tiše, že
to je asi ta láska
všita do myšího kožíšku
no, tak ostatní
popřejte nám lásku
z oboustranných prožitků
P.S.: předem děkuji Luděk
So 18.11.2017
- Den
- týden
- lousknutí
či spánek
vždycky je co říci
vždycky je co říc
touha čouhá ti z bot
jako sláma
naivita co
svět dobývá
marná krása
v čase dění
- den
- týden
asi to není
zrovna snění
snění, bdění
bdění, dění
co to je ?!
So 25.11.2017
Tak jsem zase sám
hledám pokoru
už za dvířky oheň plápolá
polena v hlavě hoří v krbu
tak zase přihlížím
je mi zima, ohnutý až divně
divně
dřep
při práci to ani
jinak nejde
tak jsem zase v obětí
myšlenek svých pocitů
co z toho vzejde ??
11.12.2017
Proč je mezi lidmi smích
mezi chlapama ženy
mezi ženami chlapi
tanec, očí žár
těl vlnící se konec
proč je mezi náma lidmi
naděje a touha žít
touha se „ožrat“ a na vše
zapomenout... na ticho světa
na šum a dech velkoměsta
a proč chceme tak dávno
a tak často
zapomenout .. už to vím
proč toužím po tobě
proč toužím po těle tvým
a dalším ani nemluvě
- to není jenom snít
- to není jenom láska
otázka života a smrti
otázka touhy i smrti
otázka
hážu si ořechem
kdo ji zodpoví
kdo ...
Pavlu Blažkovi stř. 13.12.2017
Už opět telefon mi zvoní
brzo ráno před sedmou
a máma do něho mi brečí
zemřel pan Blažek
zemřel Pavel Blažek
přítel tvého otce
kterého měl tolik rád
... . ... ...
a těmi různými e-maily
a poštou mezi námi babkami
tak nějak se to dostalo
až ke mně, byl to přítel tvého otce
... ... ...
mami já vím
mami já vím
otec měl ho rád
a já taky
... ... ...
13
třináctého ve středu
už pár dnů je mrtvý
prý náhle zemřel
ve věku 74 let
- je to hezké
- je to nehezké
život končí smrtí
a když někoho znáte od dětství
a s otcem pojí vás setkání
kolik let nemusíte ho vidět a
je stále tam kde to býti má
hovory mezi nimi hovory, názory
názory co otec s ním si povídal v autě
jeho i jeho
postřehy, atmosféra doby
i mládí
a jeho hlasy na mé sny,
názory, promluvy z té doby
zpětně co mi objasnil přes
těmi 30ti lety ..
¨
nevím co říci životu
nic – život není bříza
co říci o smrti – nic
smrt není Bůh
co říci ..
- Odešel jeden príma člověk
26.12.2017
V. ... ... ... ... s.o.s.
Zemřela žena, kterou jsem miloval
3 dny před smrtí jsem se jí dotýkal
líbal její rty a slyšel
ohýnky v jejích očích se smát
byla tak šťastná, že
může mi svou lásku bezostyšně dát
a nic za to nechtěla,
jenom mě,
kdyby mi řekla, že umřít chce
určitě bych jí to rozmlouvat chtěl
a to důrazně
kdysi mi řekla,
my se dobře známe,
známe se dobře, viď,
moc dobře a ty to víš = má lásko
dávno moc trpěla a teď měla mě
půlku svého srdce jsem jí dal
a druhou nestačil
líbat budu stále její rudé rty
a černé havraní vlasy
tak se Boha ptám proč ? co zbylo
z naší oboustranné vášně a lásky
ona tam jít – nechtěla, to vím
svědek jsem na zabití
zaražen a zarmoucen, zdrcen
nejsem schopen záště,
člověk vždycky se smrtí prohrává
a to asi nikdo nezmění, nikdo
nikdo
povídala : je to jen naše věc – lásko
Je to jenom mezi náma dvěma
P.S. : 31.12.2017 se mi zjevila. její obraz se měnil
a kolem byl oheň a potom už jenom vesmír
jenom vesmír
57 let přece není tak hodně
není tak málo, že ??
ale je.
26.12.2017
V.
Nic se nevyrovná snům
co jsme spolu prožili
napříč tím časem nevábným
nic se nevyrovná našim snům
co jsme si přáli v lásce
rozfoukat pod stromeček
bezprostředně, tělo na tělo,
vzdali se svých příštích osudů
nechci tomu věřit, že vše skončilo
úderem pouhého pousmání smrti
tolik lásky v tobě, moje lásko
nyní bude, rozfoukáno do všech
cizích domovů
a ty nezůstaneš jen pro mě
smutné
Pá 5.1.2018
Spálili mi hračku
na sračku
ani kačku nechtěli mi dát
spálili mi hračku
nechtěli ani kačku
prý je to zbytečné
stejně prý se –
- neuměla smát
a byla strnulá
bez hnutí, bez pnutí
oči však měla otevřené
do světa přítomnosti
co chtěla, to měla, díky
našim společným prožitkům
cizí nedokáže to posoudit
hloubku zážitků i prožitků našich
cizím lidem do rukou
sirky nepatří
7.1.2018
Semlelo
se to tak
rychle
semlelo se
to
a já nestál na jevišti
a možná jsem měl
být tam a rozhodnout
stála jsi tam sama
a nevěděla co si počít se životem
něco jsi dělala, nevím co
jednou bys možná říci mi to měla
sdělit co jsi zase provedla
moje malá zlobivá holčičko
proč jsi mi nezavolala
neposlala zprávu ?
čas tam byl
a andělé jako krkavci
šuměly křídly, určitě je slyšet bylo
určitě tam byl i ten můj holubí
pokaždé jsi – sama vše řešit chtěla
pokaždé
a – ne -všechno
proč až po tom, po tom všem
jsi se mi zjevila
to už nic jsem nemohl dělat
nic
jenom se na tebe dívat – zdálky
a to vše už bohužel zbytečně
Čt.11.1.2018
Dny kropí slzy
jeden za druhým
dny zahlazují stopy
mysl jak stěrač
kapky odhazuje – v širou dál
dny krotí slzy
a kroky jdou dál
ač tam kde končí
u řeky,
dny, roky
vzpomínky
nezabrání
naše zablácené nohy
24.1.2018
Zdálo, zdálo, zdálo
asi se mi zdálo
že to co jsem prožil
je sen je fata morgána
však za to to stálo
stálo to za to
a lituji člověka
lituji tu bytost
co tam musela
a možná s bojem
možná bez boje
to se nikdy nedozvím
i kdybych hlas zvyšoval
štěstí je to pasé
asi se mi to zdálo
sen zlý co bude mě
pronásledovat po zbytek života
co chceš ďáble za to abys mě nechal spát a nevnímat
tu bolest
řekni si
co ti není málo
do 27.1.2018
cca 19.11.h
Lásku, nelze
prosít přes síto
jako zlato
lásku nelze
hledat na dně misky
a očichávat zrnka třpytivá
očekávat
láska buď je
a nebo není, vyhynula – uhynula
a pokud tam je, tak
nemůže uhynout, byť je
půda neúrodná
to asi mysl chorá jest
či tělo si špatně dedukuje
vzpomínky z mozku a
asi tak to je
1.2.2018
Když umírají lidé
a my si toho všímáme
vždy jde o lásku
o pocit čehosi
o snění, o dálku
umírají lidé
a od určitého požáru
v našich očích to jiskří
pocitem uhasit slzami
ten požár, co jsme nezpůsobili
lidé,
a na stupátku výš
níž
jsme blíže ohýnkům.,
zapalujícím se jakoby samy
samovznícením
potom to jde – po zpátku
So 3.2.2018
Snažím se
rozkrojit
sobotní večer
už mrtvý je – už
vše hotovo jest, necháme práci na pondělí
na co pospíchat
neděle odpočinkovou může být
neděle může být u krbu
snažím se
odzbrojit
sobotní noc
sám sebe odpustit
sám sobě odpustit
sám u sebe
být i nebýt svůj
zabíjím tvář
sny
touhy
a navracím se
až tam, kam, chci, nechci
musím být
sám sobě přítelem
sám sobě oponou a cestě, co je
sám,.
nedám
musím
nemusím
přítel být tří
divoženek
jak vypadají
jak vypadají
jak vypadají
23.2.2018
Páteční večer
sám sebe nepoznávám
chtěl bych nad sebou brečet
jako nad mlíkem rozlitým
rozbitým
nádoba
z duše
co ji nikdo nezničí
nikdo nezničí
snad - as
nikdo
páteční večer
ukolébavka
co bylo, co přijde, necítím konec
naštěstí
začátek nevidím
kde skončím si nemyslím
kde skončím
si maluji
co zjistím co nezjistím
ach o moc toho je naděje
moc
5.3.2018
než jsi začal psát
žít
otočil jsi stránkou vzad
co naposledy jsi chtěl číst
otočil jsem televizky
na jahody
mluvila, trhala, zpívala,
dosela vášnivě
podstata stvoření
- proč umíráme v čase
- proč nežijeme věčně
lidé jsou na sebe tuze tupí
a očekávají prsty, tam kde je zapotřebí dlaní
ono křísnutí mysli, i duší
So 5.3.2018
Už mi není osmnáct
už mi bylo padesát
a chceš jinak žít, protože, se, musíš, jinak smát
nechceš, ty musíš
všechno dělal jsi
dělala špatně
rozeběhlá hříbata
po poušti – špatně se šustí
to křídla andělí, připuštím
občas že slyším, jo to připouštím
a i jinak – prý + myslíš
někdy
v tom je ta nádhera v kosti
i z kostí
vzešlá
nádhera utrpení
v podstatě bytí
5.3.2018
Zajímalo by mě
proč se občas
chtějí lidi zastavit
jinde být
jakoby odběhnout dál dál, když
na chvíli sledovat
jiné záběry, ne ty vlastní
zajímalo by mě
proč to občas někdo z nás
neudělá
a čeká na tu věc zásadní
.- na co čeká
nechtít, nedělat, netušit
neznat
a ... vyšumět ..
5.3.2018
Někdy člověk
osoba
žena
vyšumí
tak rychle až to zamrazí
že to nemůže být ani – zvláštní
nad tím - nedá se - zamyslet
to prožil jsem
a pokaždé, z toho mě mrazí
doslova nemohu pochopit
asi ani nemůžu
nebyl jsem u toho
u toho
kdo vymyslel nás
vymyslel ves, mír
1.3.2018
Někdy
v čase
stojí za to se zamyslet
někdy
v čase
stojí za to jít dál
nic nám to neudělá
a já kdyby i kdyby
co to v podstatě času znamená
nic – vůbec nic
to je ta tragédie
i síla