Polospánek
… život je už takový, letí hrozně rychle. Je jako dravý proud a pokud se
nebráníme, strhne nás do všední reality.
Po létech našel jsem znova pana Hladíka a udělal jsem výcuc, malé
ohlédnutí za časem popsaným básněmi, tři oddíly, zkusit se otočit, obrátit a
zavzpomínat …
Posoudit musíte sami …
_______________________________________________________________________________________________
Ještě se nevrátil
kdo ví kde lítá
kde konec je motýla
když utrhali mu křídla
malé nožičky spouštěl do trávy
mlčky se sklopenou hlavou cupital pryč
ještě se nevrátil
z mléka je kyselo
chléb v kámen se obrátil
obilí seschlo a povadlo
kdo ví kudy fouká vítr
má svoje mezery
v systému přírody
a chodí v zádech jako pírko
když nemusí nahlas křičet
____________________________________________________________________________________________
Kříž je ještě teplý šáhni si
a pod ním doutná smutek poklekni
sám svým jsi osudem
čas nedává ti naději
že bys mu utekl
v šesti letech jsi nechodil na hřbitov
v devíti možná rozbíjel křížky
to hřbitov byl pro tebe
hřiště bez zábran
mě jsi tlačil tyčkami do všech jamek
dnes už nemá cenu sčítat
povadlé koutky úsměvů
zasazené v hájku mlčenlivých
kdysi teplých dotyků
__________________________________________________________________________________________________
Na zimu vzal jsem si
kožich ze soba
on nyní mrzne venku
a klátí parožím
mě teplo je
tuk hřeje adamovo podloží
on venku je
očima smutně kouká
nač bylo mi
potrestat soba
k snídani obědu večeři
jen lišejník žvejkal
vlci byli všude
klacek jsem nezvednul
zabil raději soba
___________________________________________________________________________________________________
Hle bříza,
unavená tanečnice v letních šatech
nyní mrzne podzimním mrazíkem
a z rána zíve
pomačkané krajky zplihlých šatů
cestu razí si
k lepšímu zítřku
když opar zdvíhá se nad městem
a slunce nemělo ještě čas
křičí ráno k mlčenlivým lidem
je bříza zívající
opuštěna se svým strachem
o své šaty
_____________________________________________________________________________________________________
Serpentýny u Raspenavy
vysoké kopce a lesy
had asfaltu stočený
je tam až šíleně ticho
pokaždé když vámi projíždím
smrt zjevuje se mi klidně
je se mnou v podobě zemřelých
na tom já nic nezměním,
ty dlouhé ruce
sahající
od nebe do mozku
dráty a výboje
pokaždé
chci se tam zabít
kdo za to může
___________________________________________________________________________________________________________
MORITURI TE SALUTANT
Vtisknutý úsměv
máš na kytaře
kde prsty hlásají
pravdu svou
cesta je prach
a v dáli poznání
propracované únavou tvou i ostatních
je bič
touha šťavnatá
zeď která kryje ti záda
růžičku když trhá
do srdce sahá
bere si tvůj hlas
zvláštní rozpoložení
okamžik smrti na rtech
zábleskem je vzpomínek
pro krátkou i dlouhou chvíli
______________________________________________________________________________________________________________
Za dveřmi stála koloběžka
nežli si ji někdo půjčil navždycky
dítěti zůstala slzička slaná
zbavilo se pocitu ze štěstí
kdo ukradl mu potěchu od tatínka
šlapky nešlapou, kola nejezdí
a sladká odpoledne jsou bez úsměvu
lidé blázní do hmotných statků
dítěti vzali koloběžku
dítě které ji dostalo
za jednu dobrou známku
už ji nemělo, nikdy, vyrostlo
tím dítětem jsem byl já
_____________________________________________________________________________________________________________
Ta smrtka na pražském orloji
slova mají nenávratnou moc
vyřčena mizí v neznámu
jdou a nejsou pozpátku
v bleděmodrém hávu vzdušném
noci utkaných červánků
jako ta smrtka ve fraku